„Velitel 5. praporu chemické obrany podplukovník Luboš Šmehlík mě vzal s sebou na střelby raketometu Grad. Každý raketomet měl nabito pouze deset raket. Jinak může mít až čtyřicet raket. Viděli jsme salvu baterie gradů a následně dopady s výbuchy na kopec. Pro armádní film byl jeden grad nabit na plnou salvu, tj. čtyřiceti raketami. Luboš a armádní filmaři byli v okopu kousek od raketometu, já stál za a nad nimi. Grad spustil. Byli jsme ,pěkní blbci‘, protože z raket se po výstřelu uvolňovaly hliníkové krytky, odrážely se od země a lítaly nám okolo uší. Dostat tím zásah do hlavy, tak bychom byli mrtví. Luboš s armádními filmaři skončili na dně zákopu. Pochybuji, že něco natočili. A já utíkal asi sto metrů do lesa.“
„Při cvičení Štít 84 dostali chemici za úkol provést dýmování v délce dva kilometry v první linii k zamaskování útočících tanků. Každý chemik měl zapálit deset dýmovnic DM-11, což znamenalo běžet a postupně zapalovat žárová tělíska. Zdánlivě maličkost, ale zorganizovat to, zkoordinovat a velet asi osmdesáti vojákům rozvinutým na dvou kilometrech nebylo ve skutečnosti tak jednoduché. Nejdříve samozřejmě probíhaly nácviky jednotlivých epizod podle scénáře cvičení. Jako celek se vše potom předvádělo vysokým vojenským a vládním představitelům. Úkolu se ujal velitel 5. praporu chemické obrany Luboš Šmehlík, protože funkcionář z chemického oddělení Západního vojenského okruhu si s tím nevěděl moc rady. Šmehlík si uvědomoval, že může dojít k maléru, a proto každému vojákovi a důstojníkovi určil místo, kam se měl ukrýt po zapálení dýmovnic, aby je náhodou tanky nepřejely. Poručíku Lacušovi, veliteli chemické roty, určil jeden okop. Při generálním nácviku poručík do určeného okopu nestihl doběhnout. Naštěstí. Po průjezdu tanků zjistil, že okop neexistuje. Nakonec se rozhodlo, že při samotné ukázce chemici dýmovat nebudou.“
„Při návratu divize (pozn.: ze cvičení Krkonoše) jsem byl určen jako ,ajbiš‘, přezdívka důstojníka u divize, který byl odeslán s radiovozem na určené místo, odkud hlásil problémy přesunu. Přezdívka vznikla z volacího znaku, který někdy dříve dostal jiný důstojník s obdobným úkolem. Určené stanoviště jsem měl v osadě Bezno. Zjistil jsem, že zde chybí regulovčík a je nedostatečná regulace silničního provozu, proto jsem v podstatě musel sám deset hodin regulovat přesun divize. V té době ke mně přišel spojař a říkal, že mi volal velitel divize, plukovník Vincenc. Měl jsem něco prověřit, ale již nevím přesně co. Nakonec z toho stejně sešlo. Avšak přímo do éteru hlásil jméno Kubánek, čímž porušil utajení. I když co bylo tajného na jméně Kubánek...“
Vladimír Kubánek se narodil 24. února 1951 v Táboře. V letech 1971 až 1976 studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. V roce 1976 nastoupil v hodnosti poručíka jako náčelník chemické služby 21. tankového pluku v Žatci. Od roku 1977 do roku 1980 působil jako zástupce velitele u 5. praporu chemické ochrany Slaný. V letech 1982-1984 absolvoval postgraduální studium na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Následně do roku 1989 vykonával funkci náčelníka chemické správy 1. tankové divize. Po zrušení 1. tankové divize v roce 1994 nastoupil do armádní metrologické laboratoře, o rok později přešel na Velitelství územní obrany Praha a v roce 1996 odešel v hodnosti podplukovníka do zálohy a nastoupil do celně-kriminalistické laboratoře, kde pracoval až do roku 2014, kdy odešel do důchodu. Věnoval se publikační činnosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
