Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Kubalová (* 1945)

• Vlasta Kubalová, za svobodna Maršíková, se narodila 15. července 1945

• vystudovala gymnázium ve Vlašimi, poté Pedagogický institut v Jihlavě

• vystudovala český a ruský jazyk

• v roce 1965 se dostala na umístěnku jako učitelka do Dolních Kralovic

• 18. června 1968 se s manželem vzali a začali stavět dům

• první syn se narodil v roce 1969

• v roce 1970 museli s manželem Kralovice opustit, neboť ty musely být zatopeny

• v roce 1971 se manželé nastěhovali do nového domu v Čechticích

• v roce 1972 se manželům narodil druhý syn

• v roce 2002 odešla do důchodu

• v roce 2023 žila v Čechticích

„Původně jsem chtěla dělat něco úplně jiného, chtěla jsem studovat práva, ale tam jsem se nedostala. Asi vzhledem k původu, tatínek byl živnostník a měla jsem problém dostat se vůbec na gymnázium,“ začíná své vyprávění Vlasta Kubalová, narozená 15. července roku 1945.

V době, kdy se komunistický režim chopil moci, byly Vlastě pouhé tři roky. Z tehdy počínající kolektivizace rozum, jak sama říká, příliš neměla. Později v padesátých letech si už ale víc uvědomovala chod režimu. „Začala se tu zakládat družstva a lidé nechtěli opustit svoje zvířátka a nechtěli vstupovat do družstva. Někdy docházelo i k násilí, že jim doslova tahali krávy, koně z chlévů, z maštalí a odváděli je. Nebyla to zrovna veselá doba,“ popisuje Vlasta Kubalová.

Oba její rodiče byli soukromníci, měli vlastní kadeřnictví –⁠ tatínek byl holič a maminka kadeřnice. „V té době to bylo bráno tak, že táta vykořisťoval mámu. Byli jen dva zaměstnanci, museli toho také nechat a přejít do takzvaného komunálu. Šli pracovat na národní výbor. A potom, když je to neuživilo, musel otec odejít pracovat do Blanických strojíren,“ vysvětluje Vlasta.

Čekání na umístěnku

Po gymnáziu, kam, jak zmínila, se těžko dostávala, nastoupila na Pedagogický institut do Jihlavy. „V té době bylo velmi málo učitelů, zřizovaly se hromadně v krajských městech vysoké školy. Tak jsem to zkusila tam a vystudovala český a ruský jazyk. A potom jsem čekala, jaký bude další osud, protože tenkrát byly umístěnky,“ vzpomíná Vlasta Kubalová na tehdejší systém přidělování práce.

Do takzvané řízené praxe chodili tehdy studenti už v posledním roce studia. „Byli jsme vykulení, mnoho jsme toho neuměli,“ popisuje Vlasta Kubalová. Studenti tehdy vykonali velkou část státnic, poté následovala praxe, kde každý dostal svého takzvaného uvádějícího učitele, a až rok po skončení studia psali diplomovou práci. Pak následovala promoce.

Co se týče pracovního umístění, volba tehdy příliš nebyla. Vlastě byly přiděleny právě Dolní Kralovice, o kterých ani netušila, kde leží. „Jela jsem se tam podívat a zjistila jsem, že ten rok nás tam nastupuje jedenáct. Jedenáct čerstvých absolventů, což bylo velice příjemné, byli jsme všichni stejně staří, plus mínus jeden rok,“ říká.

To se psal rok 1965. Škola to nebyla nijak velká, ale maloměsto to bylo podle Vlasty nádherné, s krásnými domy i historií. A nadto získali studenti, tedy čerstvě vyučující, ubytování na místním zámku. „Byla to veliká romantika,“ vzpomíná.

Všechno bude jinak

Tehdy už byla ve společnosti znát jakási uvolněnější atmosféra. „Říkali jsme si, že to bude všechno jinak, ale v roce 1968 to dopadlo trošku jinak,“ popisuje období pražského jara.

Lidé byli tehdy podle Vlasty Kubalové rozradostnění, do Alexandra Dubčeka se vkládaly velké naděje, až najednou přišel rok 1968, konkrétněji 21. srpen. „Objevila se tu vojska Varšavské smlouvy a my jsme si říkali, proč jako?“ vybavuje si a dodává, že se ptali, před čím je jedou chránit, když žádné nebezpečí nehrozilo.

Podle Vlasty Kubalové začala „taková podivná doba“. „Mysleli jsme si, že to bude na chvíli, část vojsk odešla, ale většina zůstala,“ dodává.

Začátky manželů v Dolních Kralovicích

O pár měsíců dřív, 18. června 1968, se s manželem vzali a začali stavět dům. První syn se jim narodil v roce 1969, druhý v roce 1972. 

První umístěnku získal Vlastin manžel po studiích nejprve až do Orlové u Ostravy, tudíž musel na rok tam a pár byl na nějaký čas rozdělen. Poté zase musel absolvovat roční vojnu a po ní nastoupil učit na železniční učiliště do Loun. Teprve pak se mohl vydat za svou manželkou do Dolních Kralovic.

„Původně jsme chtěli do Prahy, odkud manžel pocházel, měl tam rodiče, prarodiče, ale nebylo možné sehnat tam v jedné škole místo. Ale to by nám ani nevadilo, to místo, ale byt. Takže jsme to nakonec řešili takto, že jsme zůstali tady,“ popisuje začátky v Kralovicích.

Tady zůstali s manželem pět let, odejít museli v roce 1970, neboť bylo rozhodnuto, že kvůli stavbě vodní nádrže Želivka musí být Dolní Kralovice zatopeny a půjdou pod vodu.

„Nějak jsme tomu nevěřili, ti domorodci už tuplem ne, protože plány na zatopení Kralovic tady byly už někdy v roce 1928. V roce 1953 rozhodli, že už lidé nemají vůbec nic stavět, nové domy, že Kralovice určitě půjdou pod vodu,“ popisuje Vlasta Kubalová.

V roce 2023, konkrétně 11. dubna, to bylo 60 let, co se s manželem poznali.

Stěhování do Čechtic

V Kralovicích byla Vlasta Kubalová s manželem pouhých pět let, tudíž neměli k místu takovou citovou vazbu jako lidé, kteří tam strávili celý život. Z místa se jim i tak těžko odcházelo, zejména kvůli dobrým známým a kolegům z práce.

Po zatopení Kralovic se vydali do Čechtic, kde měli rodiče parcelu, a tak Vlasta s manželem začali stavět dům. Do něj se nastěhovali v roce 1971. Svému povolání, tedy učitelství, zůstali oba věrní i nadále, až do důchodu působili právě v Čechticích.

V roce 2002 odešla Vlasta do důchodu. Nějaký čas poté ještě chvíli v Čechticích suplovala, jeden čas také učila český jazyk na průmyslové škole v Pelhřimově.

Další generace snad bude žít jinak

Když přišel revoluční rok 1989, lidé se podle Vlasty Kubalové těšili a radovali z toho, že vše bude jinak.

„I když na počátku s demonstrací, jak to začalo 17. listopadu, jsme se také báli, když tam vyrazili policisté proti studentům. A nevěděli jsme, jak to bude. Všichni jsme věřili, že už bude líp a že nová generace bude snad žít jinak,“ popisuje a dodává: „Samozřejmě že ve městech to bylo jiné než třeba tady na venkově. Ale je pravda, že informací jsme měli dost, že sem jezdili třeba studenti z vysokých škol a hrozně moc tady informovali, konala se tady různá shromáždění.“ V roce 2023 žila v Čechticích.