"Když [tatínek] v roce 1953 nebo 1954 musel jít do JZD a nechtěl, tak třeba udělali to, že přišli a vzali vám všechno obilí ze sýpky, všechno. Každý hospodář si nechával žito, pšenici, mouku na chleba a oni všechno sebrali. Maminka nasmetala, pro nás pro všechny nasypala do klína, do zástěry jenom tolik rži, co mělo být na příští rok. Bylo to moc smutné."
"Třeba on [tatínek] to dělával obyčejně v noci nebo k večeru, nebo když už bylo přítmí. Musel vždycky vypozorovat, když Němci, financi, přecházejí. Když přešli, nechal je ještě dlouho přejít, aby to bylo... protože je mohl pes zvětřit. Tak třeba přecházeli, a protože tam byly takové kleče, takové borůvčí, vím, že jednou převáděl, pes se nějak vracel a začal štěkat. Financ se vrátil a ten tatínek, ten převaděč... - byli tam dva chlapi nějací -přeletěli, přešli dál, tam se schovali jenom do té kleče, do toho borůvčí. Tatínek se tam vracel a měl právě tu propustku, tak se ho ptali: 'Kde jsi byl?' Říkal: 'Ale, zatoulala se mi jedna kráva, tak jsem se šel podívat, kde je, abych ji našel. A on [financ]: 'No ale pozor, aby to nebylo něco jiného!' A on se vymluvil, ale protože ho znali, že může, tak byl pokoj. Odešli, pak se vrátil tatínek k nim a převáděl je, zavedl je až do Štiavniku."
"Ta [fronta] šla přes nás, u nás byli potom vojáci, Němci, ve stodole všude. Měli tam koně, zajatci tam kopali zákopy. Byli tam Maďaři, Rumuni, bylo to hladné, přicházelo to vždycky... Chtěli aspoň zemák nebo něco. S námi tam bývala maminčina maminka, stařenka jsme jí říkali. Tak nabrala těch zemáků a donesla jim to a ten jeden - nevím, kdo to byl - tak to chytil, po tom talířku prostě rukou, ty zemáky shodil a nesměla mu to donést."
Ludmila Krystyníková, roz. Bartošková, přišla na svět 12. prosince 1940 jako nejmladší z šesti dcer manželů Josefa a Anny Bartoškových na samotě Stodoliska v pasekářské osadě pod Velkým Javorníkem. Chalupa, kde s rodiči a sourozenci žila, se nacházela přímo na hranicích se Slovenskem. Rodiče, pocházející z okolí Velkých Karlovic, se sem přestěhovali ve třicátých letech. Otec Josef Bartošek za války převáděl lidi přes hranice na Slovensko, podporoval partyzány, byl zapojen do odboje. Přidala se nejstarší sestra Marie, která lidi vodila z karlovického nádraží na Stodoliska. Vzhledem k blízkosti hranic přicházela rodina do kontaktu i s pašeráky. Starší sestry nosily pašované cigarety do vesnice, kde je měnily za zboží, které bylo potřeba. Rodina pomáhala partyzánům i přes časté kontroly německých hlídek. Sestra Marie se k partyzánům přidala, jednoho z nich, Viléma Kantora, který spolupracoval s brigádou Jana Žižky, si později vzala za muže. Roku 1945 se otec odstěhoval do Třemešku v rámci dosídlování pohraničí, matka s dcerami se připojila až roku 1947. Po roce 1948 o vše přišli, majetek připadl družstvu, směli zde pouze pracovat. Otec byl několik měsíců ve vězení v Olomouci, někdo jej udal, že nepřihlásil sele. Ludmila nesměla studovat, nakonec absolvovala dvouletou zemědělskou školu v Libině a roku 1960 se provdala za Stanislava Krystyníka. Vychovali čtyři děti. Většinu života pracovali s manželem jako správci v rekreačním středisku Třemešek. Po svatbě se přestěhovali do Mladoňova, Ludmila Krystyníková zde žila i v roce 2024, v době natáčení.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
