Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Kršková roz. Buržaková (* 1932)

• narodila se 8. května 1932 v Hlinsku v okrese Přerov

• její matka byla Češka, otec Němec

• v září roku 1938 nastoupila do české školy v Hlinsku, ale již v říjnu musela na základě nařízení přestoupit do německé školy v Potštátě

• její otec byl poslán jako tlumočník na ruskou frontu

• byla svědkem pochodu smrti ruských zajatců a posléze osvobození sovětskou armádou

• otec se vyhnul odsunu, ale příbuzní z jeho strany museli odejít do Německa

• v letech 1948 až 1949 studovala v Ústavu moderních řečí v Olomouci

• v letech 1949 až 1954 studovala na Pedagogickém oddělení při hudební škole v Olomouci

• vyučovala hru na klavír, předhudební výchovu, nauku a sborový zpěv; působila v Uničově, Olomouci, Hranicích a Potštátě

• dále se vzdělávala, například v oboru dirigování

• v roce 1970 se provdala za archiváře a historika PhDr. Ivana Kršku

• starala se o děti své zemřelé sestry

• v roce 1993 odešla do důchodu

• stále pedagogicky působí, překládá a organizuje kulturní akce

Irena Kršková, rozená Buržaková, se narodila 8. května 1932 v Hlinsku, okres Přerov, jako nejstarší ze tří dcer Ferdinanda Buržaka (29. května 1902 – 7. května 1952) a Marie Buržakové (24. ledna 1915 – 3. listopadu 1994), rozené Klesnilové.

„Jenomže jsem se narodila ve smíšeném manželství německo-českém. Otec byl německé národnosti, ale při našem narození prohlásil, že budeme vychovány česky. A já jsem od něho doma neslyšela jediné německé slovo. U nás byla čeština hlavní řečí.“

Dětství

1. září 1938 pamětnice nastoupila do české školy v Hlinsku, ale v říjnu 1938 přišlo nařízení, že děti německých otců ze smíšených manželství musí chodit do německé školy. Proto se rodina přestěhovala do otcova rodiště, Potštátu, které později náleželo do oblasti zvané Sudety.

„Takže jsme se nastěhovali do Potštátu a začala jsem chodit do německé školy. Dobře jsem se učila, i když jsem měla na konci roku na vysvědčení čtyřku z němčiny. Ve druhé třídě jsem na vysvědčení měla napsané: Přestože je matka české národnosti, tak jsem brav und fleißig = hodná a pilná. To mi napsala učitelka přímo na vysvědčení.“

Ve škole musela Irena Kršková také povinně chodit do tzv. Hitlerjugend.

„Jak byla maminka v nemocnici, zeptala se primáře, jak by mě z toho dostala ven. On mě vyšetřil, stiskl mě v břiše, jak je slepé střevo, a řekl mi, že kdyby mě někdo kontroloval na to slepé střevo, že mám zařvat bolestí. Takže mi napsal vysvědčení, že jsem nemusela do toho Hitlerjugendu chodit.“

Na počátku války matka dostala plicní tuberkulózu a musela být hospitalizována v nemocnici v Hranicích. Otec, přestože byl velice nemocný, musel v roce 1941 nastoupit na vojnu. Musel se naučit rusky a jít do války jako tlumočník na ruskou frontu. Dívky zůstaly doma samy, a proto jim byla přidělena německá opatrovatelka, která se o ně měla starat. Problém nastal, když matka zjistila, že dívka s jejími dcerami doma mluví německy.

„Já jsem přišla za maminkou do nemocnice a ona se mě zeptala, jak mluvíme doma. Odpověděla jsem, že nám nasadili domů německou BDM Mädel,^[1] německé šestnáctileté děvče, které se o nás tři děti mělo starat, ale hlavně, že s námi mluví doma německy. Tak ona zařídila, že sem přišla její matka z Hlinska a žila tady s námi.“

Již odmalička byla pamětnice velmi hudebně nadaná. Nejdříve dostala harmoniku a poté se učila na klavír. Studium hudby ale bylo za války velmi obtížné. 

„Otec mě zavedl k jednomu učiteli. Ten mě za jednu hodinu naučil noty. Učil mě jednu hodinu a šel na frontu. Zase jsem brečela, že potřebuji učitele. Tak mě otec zavedl k jednomu harmonikáři a ten za tři týdny šel na vojnu. Zase jsem brečela. Pak mě učil učitel, ten mě učil trochu déle. To už jsem hrála skladby a etudy, a šel na vojnu.“

I přes velké potíže si Irena Kršková šla za svým snem a pilně cvičila. 

„Pět hodin cvičení na klavír je jenom udržovacích. Teprve co cvičíte navíc, tak děláte pokroky. Já jsem cvičila dvanáct hodin denně! Ale jakmile něco chcete, tak jdete jak můra za světlem. Neexistuje, abyste něco neudělala, co chcete udělat. To je ve vás nějaký motor. Já jsem nevnímala kolem sebe nic jiného než to hraní.“

Odboj

Strýcové z matčiny strany, Josef a František, se v Hlinsku a Lipníku podíleli na československém odboji. Josef u sebe ukrýval partyzány. Později se také účastnil povstání v Přerově. Za to také o několik let později dostal vyznamenání, o čemž ale rodina neměla tušení. Zjistila to, až když si Josef vyřizoval důchod. Strýc František měl hospodu, kde se scházeli živnostníci a společně poslouchali zakázané rádio Londýn.

„Jak jsem bývala u strýců o prázdninách v Hlinsku, strýc měl schované ty chlapy, ale já jsem o tom nevěděla. To bylo všechno tak dobře utajené. On měl co dělat, aby ty kluky uživil. Bylo to všelijaké, ale bylo to nebezpečné. Bylo to velmi nebezpečné!“

Irena Kršková vzpomíná také na prázdniny u rodiny v Březnici v roce 1942 v období tzv. heydrichiády. 

„V Březnici byl odboj. Našly se tam zbraně, takže se uvažovalo, jestli vypálí Březnici, nebo ty Ležáky. Doplatily na to Ležáky, Březnice to přežila, ale osmdesát mužů z té vesničky bylo popravených. Mezi nimi byl i můj strýc.“

Konec války

Dům Buržakových v Potštátě se nacházel u hlavní cesty směrem na Olomouc. V únoru roku 1945 byla pamětnice svědkem pochodu smrti – 7000 ruských zajatců, kteří šli v únorovém mrazu kolem jejich domu. Matka s babičkou jim házely jablka a cigarety. 

„Nejhorší byli ti, kteří už se vezli jen na voze. Jakmile tam někdo zůstal ležet, tak ho hned střelili. Tady někde musí být pochovaní kolem Potštátu.“

Závěr války Irena Kršková prožila u strýce v Lipníku nad Bečvou. Velmi dobře si vybavuje 8. květen roku 1945, právě ten den slavila třinácté narozeniny.

„Sledovali jsme utíkající Němce a příchozí Rusy s nákladními auty, s tanky, jak to projíždělo Lipníkem. My jsme spali spolu se živnostníkama v pivovarských sklepích. Němci 8. května vyhodili v Lipníku ocelový most přes řeku Bečvu, až se ten sklep úplně otřásl. Na náměstí bylo velikánské shromáždění, slavilo se osvobození Lipníku. A já jsem slyšela dechovku, jak hraje hymny. A jak jsem měla zrovna ty narozeniny, těch třináct let, to jsem si neuvědomovala ten den, tak se mi slzy hrnuly jako hrachy po tváři, že slyším tu moji milovanou dechovku, kterou jsem slýchala od dětství v těch hospodách.“

Otec byl po válce v zajetí a rodina o něm od ledna 1945 nic nevěděla. Poté se dostal do cukrovaru v Drahanovicích u Olomouce. Sice se snažil rodinu kontaktovat, ale marně, všechny jeho dopisy byly zničeny. Až o Vánocích roku 1945 se jeden dopis dostal ke strýci do Hlinska, který si otce následně vyreklamoval jako německou pomocnou sílu. Až tam jej rodina viděla, poprvé od roku 1941. Přesto se rodina setkala s nenávistí českých spoluobčanů, kterým „ten Němec“ velice vadil.

„Jednomu moc vadilo, že byl Němec, najednou byl Němec! Předtím se žilo normálně, s tím Ferym, s tím Němcem. Všichni ho uznávali. A najednou ten Němec!“

Odsun

Jelikož Potštát patřil za války do Sudet, byla pamětnice také svědkem odsunu Němců, který proběhl v roce 1946 ve chvíli, kdy odjížděla na prázdniny ke strýci. Vzpomíná si, že to byl první den prázdnin. Z autobusu zahlédla svou rodinu, se kterou se ani nestačila rozloučit.  

„Němci byli odsunuti jedno pondělí v roce 1946. Večer předtím, v sobotu, paní Chramostová řekla německé varhanici, že v neděli už musím hrát já. Němci byli s kuframa nachystaní na odvoz, když já jsem nastupovala do autobusu a odjížděla do Bruntálu. Tak vím, že jsem na sestřenici a dva strýce mávala z toho autobusu. Tak to bylo vlastně loučení.“

Rok 1948

Rok 1948 strávila Irena Kršková v Bruntálu, kde také zažila generální stávku.

„Hučely sirény a zvonily zvony. Teta mě poslala nakoupit, ale už byly zavřené obchody.“

Po válce měla studijní a profesní problémy kvůli otcově německé národnosti, ačkoli matka dostala zpět české občanství mezi prvními na Potštátě. Hned na konci války se objevila svědectví tří chlapců, které Marie Buržaková za války ukrývala. Ti utekli při bombardování Essenu do Magdeburgu a odtud šli pěšky až na Potštát. Matka se o ně postarala, ošetřila jim rozedřená chodidla a také jim sehnala práci.

„Akční výbor Národní fronty mi zakázal klavír. Stařenka mi kupovala klavír na splátky – pianino. Ale najednou jsem v únoru byla hrozná Němka, když začala totalita. Ta Němka nesměla mít klavír! A taky mi nabízeli vstup do strany. Když jsem to doma řekla, otec dostal mrtvici a už se z toho neprobral. On věděl, co byli komunisti v Rusku a co byli komunisti tady. On měl hrozné problémy, že byl najednou ten Němec!“

1968

Po absolvování několika kurzů v rámci hudební výchovy se Irena Kršková rozhodla pro další studium, obor dirigování a hra na klavír. V roce 1968 se připravovala na přijímací zkoušky, které měly proběhnout 31. srpna 1968.

„Všichni jsme byli v šoku. Maminka přiběhla ráno, protože když šla do práce na pět hodin do Kovářova, tak na ni namířil kanon tanku. Bože, ta stará žena, co mohla proti tomu kanonu asi udělat? Přiběhla zděšeně domů, já jsem se učila už od čtyř ráno, a říká: ‚Tak, máme tady návštěvu.‘ A já říkám: ‚Kterým vlakem přijeli?‘ Já jsem čekala už dvakrát o půlnoci sestřenici z Německa. ‚No Hilda to nebude, ale jsou tady Rusáci.‘ Takže v tom šoku jsem nechtěla jít k těm zkouškám. Ale pak jsem si říkala, že v šoku jsme všichni, i ti profesoři. Takže jsem k těm zkouškám šla a udělala je.“

Pamětnice byla, jak sama uvádí, „za druhé totality“ šikanována za údajný koncert pro Němce. 

„Nesměli jsme účinkovat v lázních Teplice, kam si nás zvali k největším oslavám MDŽ a Vítězného února. ‚Hrej si jenom navrchu,‘ tzn. na Potštátě. Potrestána jsem byla služebně i finančně po čtyři roky pro údajný koncert pro Němce. Asi pět mých německých spolužáků si přišlo poslechnout zkoušku dechovky, dali děckám průpisky. Zachránilo mě, že třetina členů byla na pionýrském výletě na Helfštýně a v práci. Měla jsem být na hodinu vyhozená.“

Profesní dráha a osobní život

Po válce Irena Kršková na otcovo přání rok studovala v Ústavu moderních řečí. Po roce studia odešla na Pedagogické oddělení při hudební škole v Olomouci, kde připravovali kandidáty učitelství hudby ke státní zkoušce. Učitelskou dráhu nastoupila v Lidové škole umění v Uničově, kde vyučovala hru na klavír, předhudební výchovu a sborový zpěv. Poté byla přeložena do Olomouce, kde působila do roku 1962. Ze zdravotních a rodinných důvodů byla přeložena na Lidovou školu umění v Hranicích, při které v roce 1964 vytvořila Lidovou školu umění v Potštátě. Pamětnice zde působila jako vedoucí pobočky až do důchodu. Stala se sbormistryní pěveckých sborů v Potštátě, Uničově, Olomouci a Hranicích.

V roce 1970 se provdala za archiváře a historika PhDr. Ivana Kršku. Společně si koupili dům v Potštátě, kde pamětnice bydlí dodnes. V roce 1966 jí zemřela sestra a její děti dostala do výchovy. 

Irena Kršková je autorkou pomůcek pro hudební výchovu a nauku, které byly oceněny v soutěžích pedagogické tvořivosti, na přednáškách, seminářích a výstavách po celé republice a staly se důležitým pomocníkem při výuce hudby. V této činnosti pokračuje i v důchodu, o čemž svědčí vybavení učebny hudební výchovy chlapeckého sboru Boni Pueri v Hradci Králové. Dále pomáhá studentům na odborných školách při závěrečných a diplomových pracích (konzervatoře Kroměříž, Olomouc, Ostrava, Praha či Brno). Pro zájemce vydává své učební pomůcky a manželovy historické články, které doplňuje o vlastní překlady z němčiny. Učí od svých třinácti let dodnes. Letos slaví sedmdesáté výročí své výuky.

[1] BDM, Bund Deutscher Mädel = Svaz německých dívek.