„A najednou sem [do Jesenice] přišel mladý kněz. Profesor Josef Dolista, tehdy farář. Protože zjistil církevní tajemník, že za ním jde mládež. Takže ho šoupneme do Jesenice, kde za ním žádná mládež nepůjde. Tam nechodí žádná mládež do kostela. Tak ho šoupli do Jesenice, takovou vzácnou osobnost. Dnes je to univerzitní profesor. A co se stalo. Byla neděle, zase si zapisoval [strážník na rohu u kostela účastníky mše]. A jednou byla neděle, kdy před tím kostelem zastavily dva autobusy. A z těch autobusů se vyrojilo neuvěřitelné množství mladých lidí. A šli do toho kostela. A ten esenbák nevěděl, co má dělat. Má zavolat kriminálku? Vždyť se ničeho nedopustili. To by mu ještě vyčítali, že si ta jména nenapsal. Tak si tam napsal zase jen těch pár jmen, co do kostela chodili pravidelně a o tomto pomlčel. A ti mladí lidé za ním jezdili. Někdy jeli autem, někdy stopem. To bylo jasné.“
„No my teď chodíme do kostela hodně, protože jsme jednou byli na takovém církevním zájezdu na Svaté Hoře v Příbrami. A tam došlo mezi mnou a manželkou během několika sekund k obrácení. Čili my jsme skutečně praktikující římskokatoličtí křesťané se vším, co k tomu patří, a víme, že jsme hříšníci. A že musíme prosit o odpuštění a je to jediná smysluplná věc, kterou musíme dělat. Odpustit. Musíme to odpustit, Pane. Tak to odpouštíme.“
„Otec byl spíš takový ustrašený a moje maminka – to byla lvice. Ona říkala: ‚Víš, táto, my půjdeme k těm lidem, co nás vyhnali z baráku, a budeme žádat nějaké věci. To přeci není možné, že nás s dvěma taškami takhle vyhodili!‘ Tak tam šli a tam byla taková zajímavá věc. Neměli pro mě postýlku, tak o ni žádali: ‚Máme tam kolíbku a postýlku pro toho chlapečka.‘ A ta paní říkala: ‚Můžete dostat jen jednu věc, obě vám nedáme. Kolíbku, nebo postýlku.‘ No ale matka lvice pak řekla: ‚Prosím vás, že se nestydíte trochu!‘ ‚Tak si to teda vemte!‘ No a náš otec byl hudebník a byl puntičkář a měl obrovský notový archiv, který musel nechat v tom domě. A matka říká: ‚Prosím tě, půjdeme tam a budeme žádat o ty noty, oni je stejně nepotřebují.‘ Tak tam šli, a jestli by mohl dostat ty noty, a ten nový majitel říká: ‚A jaké to jsou noty?‘ ‚No německé noty.‘ ‚Jo německé noty? Ty si klidně vezměte, ty bychom stejně spálili.‘ Takže to také byly takové humornější věci.“
„‚Pane Cír, já se odtud nehnu, dokud nepůjdete do toho, dokud mi... prostě mi to tady podepište. A budete mít ode mě pokoj. I od té lopoty, co tady děláte. A vy, ty děti tam mordujete nějakými zemědělskými pracemi.‘ My jsme chodili na brigády, ale JZD – to nebyly zemědělské práce, mordování dětí. A to mi stačilo. A strejda říká: ‚Já se na to ještě necítím.‘ Tak tam seděli asi tři hodiny a řekl: ‚Pane Cír, tak je to vaše poslední slovo? Dobrá, tak my vám zase zvýšíme kontingent.‘ To byly odváděcí dávky. Oni měli necelé tři hektary.“
Rudolf Krouza se narodil 2. srpna 1944 v Jesenici u Rakovníka do smíšené česko-německé rodiny. Na jeho příbuzné dopadly události druhé světové války i následující odplaty. Strýc František Cír skončil coby německý voják v sovětském zajetí, kde v roce 1944 zemřel. Další strýc Josef Burian pravděpodobně zahynul během masakru v Postoloprtech. Pamětníkovi rodiče přišli o domov a museli i se synem přežívat v nedalekém Chotěšově, odsunu do Německa se ale vyhnuli. Nějaký čas žili v Chotěšově, v roce 1947 získali od obce náhradní ubytování v budově školy. V roce 1958 se rodičům podařilo na základě soudního rozhodnutí získat zpět jesenický dům, protože se na ně neměly vztahovat Benešovy dekrety. V roce 1961 pamětník nastoupil na farmaceutickou fakultu v Bratislavě, kterou i přes ústrky kvůli kádrovému profilu úspěšně absolvoval. Celý život působil jako lékárník. Od konce roku 1972 vede lékárnu v Jesenici.
František Cír, pamětníkův strýc a kmotr, byl zajat během bojů vojáky Rudé armády. Zemřel v sovětském zajateckém táboře 24. prosince 1944 na vysílení hladem
František Cír, pamětníkův strýc a kmotr, byl zajat během bojů vojáky Rudé armády. Zemřel v sovětském zajateckém táboře 24. prosince 1944 na vysílení hladem
První zprava Antonín Cír, třetí zleva maminka Anna Círová, zadní řada – bratranec Josef a pamětník Rudolf Krouza, oslava narozenin prababičky Albíny Círové, 1957
První zprava Antonín Cír, třetí zleva maminka Anna Círová, zadní řada – bratranec Josef a pamětník Rudolf Krouza, oslava narozenin prababičky Albíny Círové, 1957
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
