Helena Křížová

* 1928  †︎ 2015

  • „Jak byl celý transport pohromadě, tak nás strčili do otevřeného vagonu a pryč. Maminka nevěděla, kam mě dali. To jsme museli jedno odpoledne přijít do tý hospody a tam byla nějaká komise a tam si vybrali nějaký holky a ženy. A já jsem měla vždycky smůlu. Byla jsem taky u toho. A tak jsme za půl hodiny musely být hotový. Já jsem si brala školní tašku. Strkala jsem tam nějaký věci do toho a už čekal dole. Jeden sedlák nás musel odvézt se žebřiňákem do Javorníku. Do tý červený vily. My jsme jí tak říkali (Rotville). Teď je tam pošta. A jak já nerada tam jdu s poštou. Všechno je tam ještě, jak nás odvezli. To roztrhaný lino a ty schody. V České Třebové nás nechali celou noc. Ještě že nepršelo. Tak jsme stály zatlačený v tom vagonu. Já jsem si copy udělala. A druhý den jsme přišly do Boskovic na pracák. A tam si pro nás přišli sedláci. Mě odvezl jeden sedlák, ale trefila jsem na dobrý lidi. Nebyl špatnej. A tam jsme byly deset měsíců. On měl tři pacholky, jak se říká, tři služky, tak já jsem byla potom holt čtvrtá. Ale jednu jsem tam trefila moc hodnou. Jednou v neděli říkala: ,Helenko, pojď.' Dala mi kabát. Já jsem jí moc nerozuměla. Uměla jsem jen dobrý den, víc ne. Vedla mě do kostela do druhé vesnice. Tam lidi chodili do kostela. Všechno bylo plný.“

  • „Nejhorší je, že oni brali ženský i holky. Já jsem vzala klíče vedle dveří a do kostela. Ten kostel bylo naše útočiště. Ještě tam byla jedna holka a sestřenice. My tři jsme utíkaly do kostela a zavřely dveře. Do sakristie jsme šly. Byly tam koberce, tak jsme si myslely, že si na ně můžeme lehnout. A teď slyšíme: tap, tap. V kostele se to tak ozve o ty dlaždičky. A já jsem říkala: ,To je otec. On nám asi donesl chleba.' A otevřela jsem dveře. Byl to Rus. Nebyl to otec. Teď jsme byly za dveřma všechny a on šel do sakristie. Jak šel do sakristie, tak jsme honem utekly zadem ven. Vedle kostela bylo pole s obilím a do toho jsme se schovaly. Potom jsem šla domů a mezitím oni domů přišli. A jeden z nich, jakýsi důstojník nebo co, chtěl, abych s ním šla. Já jsem se bránila. A tak otec říkal: ,Já jdu pro faráře, on umí ještě lepší rusky než já.' Tak jsme šli pro toho faráře. Tady stála maminka, tady otec a já jsem ji takhle chytla a tak jsme stáli v předsíni. A on že ji mám pustit, že s nima pojedu. A já ne a ne a nechtěla.“

  • „Jak ti lidi šli pryč z toho Zálesí, já jsem taky chodila s nějakým klukem. A ten musel jít do Německa. A já zůstala tady. Celých těch šest roků jsem mu byla věrná. Doufala jsem, že tam půjdu taky. Žádnýho jsem nechtěla. To bylo takový – no román by člověk mohl napsat. Až jsem se vrátila, tak jsem si říkala, že jsem taky chtěla mít jednou rodinu a děcka. A jak už nebyla žádná naděje, abychom šli ven, ten kluk se tam oženil, já se tady vdala.“ Tazatel: „Psala jste mu do Německa?“ H. K.: „Já si ještě teď s ním píšu.“

  • „Dvě hospody tam byly. Ale pěkný. Parketový sály, dole hospoda. To jsme měli krásný jeviště. Hrálo se tu divadlo. V Zálesí jsme měli vlastní kapelu. Dva obchody, dvě hospody. Všichni řemeslníci tam byli. Kovář, kolář, krejčí. Všechno tam bylo. Potom tam byli sedláci. My jsme měli jen tři a půl hektaru, ale my jsme v Javorníku koupili jen textil a boty. Jinak tam všechno bylo. Mlýn tam byl. Ne na mouku. Tam jen šrotovali. Ale mlynář z Javorníku tam jel s koňským povozem. Vzal obilí a domů dovezl mouku. Maminka to měla na půdě v takových dřevěných truhlicích kvůli myším. Tam jsme tu mouku sypali. Všechno jsme měli. Lidé si pekli chleba. A ti, kteří neměli pole, tak každý týden jel nahoru pekař a vozil chleba. Všechno tam bylo. A tak krásnou školu jsme měli.“

  • „Tady je brácha Hanz. Chudák. Na Barboru měl narozeniny, měl sedmnáct roků. Lyžovali jsme venku a přišel listonoš a donesl mu, že musí být ráno na nádraží. Brali ho na vojnu. Sedmnáct roků měl v prosinci na Barboru a v lednu ho brali. Tak to bylo přece ještě děcko. Musel být ráno v šest hodin na nádraží. A od té doby jsem ho neviděla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Javorník, 23.01.2012

    (audio)
    délka: 03:40:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Německá menšina v Československu a v Polsku po roce 1945
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Museli jsme nosit pásky kolem ruky a školní děti před námi plivaly

Helena Křížová (Hackenberg) v Jihlavě
Helena Křížová (Hackenberg) v Jihlavě
zdroj: archiv pamětníka

  Helena Křížová, dívčím jménem Hackenberg, se narodila v roce 1928 v Zálesí (Waldeck) rodičům německé národnosti. Dnes je již poslední rodačkou v obci, která leží na severních svazích Rychlebských hor. Rod Hackenbergů odnepaměti sídlil v Zálesí (Waldecku). Dokonce již od 17. století příslušníci rodu dědili funkci zvoníka v místním farním kostele svaté Barbory. Válečné období zasáhlo celou rodinu. V roce 1945 musel bratr pamětnice Johan v sedmnácti letech narukovat do wehrmachtu. Byl zajat a zemřel v sibiřském lágru. V roce 1946 proběhl v obci odsun Němců a Zálesí bylo prakticky vylidněné. Noví osadníci do této zapadlé obce přicházeli v minimálním počtu. Hackenbergovi nebyli do odsunu zařazeni. Pamětnice ale musela v roce 1946 odejít pracovat na deset měsíců do obce Rosička u Kunštátu. V roce 1948 byla celá rodina vystěhována na Jihlavsko. Po získání československého občanství v roce 1953 se vrátili zpět do Zálesí. Pamětnice se zakrátko vdala za učitele Zdeňka Kříže, se kterým bydlela v Travné a Vlčicích. Její bratr Stefan v roce 1965 emigroval do NSR, za což byl v nepřítomnosti odsouzen na 18 měsíců a rodina nesměla navštívit příbuzné za hranicemi státu. Paní Křížová zemřela v lednu 2015.