„Jak byl celý transport pohromadě, tak nás strčili do otevřeného vagonu a pryč. Maminka nevěděla, kam mě dali. To jsme museli jedno odpoledne přijít do tý hospody a tam byla nějaká komise a tam si vybrali nějaký holky a ženy. A já jsem měla vždycky smůlu. Byla jsem taky u toho. A tak jsme za půl hodiny musely být hotový. Já jsem si brala školní tašku. Strkala jsem tam nějaký věci do toho a už čekal dole. Jeden sedlák nás musel odvézt se žebřiňákem do Javorníku. Do tý červený vily. My jsme jí tak říkali (Rotville). Teď je tam pošta. A jak já nerada tam jdu s poštou. Všechno je tam ještě, jak nás odvezli. To roztrhaný lino a ty schody. V České Třebové nás nechali celou noc. Ještě že nepršelo. Tak jsme stály zatlačený v tom vagonu. Já jsem si copy udělala. A druhý den jsme přišly do Boskovic na pracák. A tam si pro nás přišli sedláci. Mě odvezl jeden sedlák, ale trefila jsem na dobrý lidi. Nebyl špatnej. A tam jsme byly deset měsíců. On měl tři pacholky, jak se říká, tři služky, tak já jsem byla potom holt čtvrtá. Ale jednu jsem tam trefila moc hodnou. Jednou v neděli říkala: ,Helenko, pojď.' Dala mi kabát. Já jsem jí moc nerozuměla. Uměla jsem jen dobrý den, víc ne. Vedla mě do kostela do druhé vesnice. Tam lidi chodili do kostela. Všechno bylo plný.“
„Nejhorší je, že oni brali ženský i holky. Já jsem vzala klíče vedle dveří a do kostela. Ten kostel bylo naše útočiště. Ještě tam byla jedna holka a sestřenice. My tři jsme utíkaly do kostela a zavřely dveře. Do sakristie jsme šly. Byly tam koberce, tak jsme si myslely, že si na ně můžeme lehnout. A teď slyšíme: tap, tap. V kostele se to tak ozve o ty dlaždičky. A já jsem říkala: ,To je otec. On nám asi donesl chleba.' A otevřela jsem dveře. Byl to Rus. Nebyl to otec. Teď jsme byly za dveřma všechny a on šel do sakristie. Jak šel do sakristie, tak jsme honem utekly zadem ven. Vedle kostela bylo pole s obilím a do toho jsme se schovaly. Potom jsem šla domů a mezitím oni domů přišli. A jeden z nich, jakýsi důstojník nebo co, chtěl, abych s ním šla. Já jsem se bránila. A tak otec říkal: ,Já jdu pro faráře, on umí ještě lepší rusky než já.' Tak jsme šli pro toho faráře. Tady stála maminka, tady otec a já jsem ji takhle chytla a tak jsme stáli v předsíni. A on že ji mám pustit, že s nima pojedu. A já ne a ne a nechtěla.“
„Dvě hospody tam byly. Ale pěkný. Parketový sály, dole hospoda. To jsme měli krásný jeviště. Hrálo se tu divadlo. V Zálesí jsme měli vlastní kapelu. Dva obchody, dvě hospody. Všichni řemeslníci tam byli. Kovář, kolář, krejčí. Všechno tam bylo. Potom tam byli sedláci. My jsme měli jen tři a půl hektaru, ale my jsme v Javorníku koupili jen textil a boty. Jinak tam všechno bylo. Mlýn tam byl. Ne na mouku. Tam jen šrotovali. Ale mlynář z Javorníku tam jel s koňským povozem. Vzal obilí a domů dovezl mouku. Maminka to měla na půdě v takových dřevěných truhlicích kvůli myším. Tam jsme tu mouku sypali. Všechno jsme měli. Lidé si pekli chleba. A ti, kteří neměli pole, tak každý týden jel nahoru pekař a vozil chleba. Všechno tam bylo. A tak krásnou školu jsme měli.“
„Tady je brácha Hanz. Chudák. Na Barboru měl narozeniny, měl sedmnáct roků. Lyžovali jsme venku a přišel listonoš a donesl mu, že musí být ráno na nádraží. Brali ho na vojnu. Sedmnáct roků měl v prosinci na Barboru a v lednu ho brali. Tak to bylo přece ještě děcko. Musel být ráno v šest hodin na nádraží. A od té doby jsem ho neviděla.“
„Jak ti lidi šli pryč z toho Zálesí, já jsem taky chodila s nějakým klukem. A ten musel jít do Německa. A já zůstala tady. Celých těch šest roků jsem mu byla věrná. Doufala jsem, že tam půjdu taky. Žádnýho jsem nechtěla. To bylo takový – no román by člověk mohl napsat. Až jsem se vrátila, tak jsem si říkala, že jsem taky chtěla mít jednou rodinu a děcka. A jak už nebyla žádná naděje, abychom šli ven, ten kluk se tam oženil, já se tady vdala.“ Tazatel: „Psala jste mu do Německa?“ H. K.: „Já si ještě teď s ním píšu.“
Helena Křížová, dívčím jménem Hackenberg, se narodila v roce 1928 v Zálesí (Waldeck) rodičům německé národnosti. Dnes je již poslední rodačkou v obci, která leží na severních svazích Rychlebských hor. Rod Hackenbergů odnepaměti sídlil v Zálesí (Waldecku). Dokonce již od 17. století příslušníci rodu dědili funkci zvoníka v místním farním kostele svaté Barbory. Válečné období zasáhlo celou rodinu. V roce 1945 musel bratr pamětnice Johan v sedmnácti letech narukovat do wehrmachtu. Byl zajat a zemřel v sibiřském lágru. V roce 1946 proběhl v obci odsun Němců a Zálesí bylo prakticky vylidněné. Noví osadníci do této zapadlé obce přicházeli v minimálním počtu. Hackenbergovi nebyli do odsunu zařazeni. Pamětnice ale musela v roce 1946 odejít pracovat na deset měsíců do obce Rosička u Kunštátu. V roce 1948 byla celá rodina vystěhována na Jihlavsko. Po získání československého občanství v roce 1953 se vrátili zpět do Zálesí. Pamětnice se zakrátko vdala za učitele Zdeňka Kříže, se kterým bydlela v Travné a Vlčicích. Její bratr Stefan v roce 1965 emigroval do NSR, za což byl v nepřítomnosti odsouzen na 18 měsíců a rodina nesměla navštívit příbuzné za hranicemi státu. Paní Křížová zemřela v lednu 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
