Helena Křížová

„Jak byl celý transport pohromadě, tak nás strčili do otevřeného vagonu a pryč. Maminka nevěděla, kam mě dali. To jsme museli jedno odpoledne přijít do tý hospody a tam byla nějaká komise a tam si vybrali nějaký holky a ženy. A já jsem měla vždycky smůlu. Byla jsem taky u toho. A tak jsme za půl hodiny musely být hotový. Já jsem si brala školní tašku. Strkala jsem tam nějaký věci do toho a už čekal dole. Jeden sedlák nás musel odvézt se žebřiňákem do Javorníku. Do tý červený vily. My jsme jí tak říkali (Rotville). Teď je tam pošta. A jak já nerada tam jdu s poštou. Všechno je tam ještě, jak nás odvezli. To roztrhaný lino a ty schody. V České Třebové nás nechali celou noc. Ještě že nepršelo. Tak jsme stály zatlačený v tom vagonu. Já jsem si copy udělala. A druhý den jsme přišly do Boskovic na pracák. A tam si pro nás přišli sedláci. Mě odvezl jeden sedlák, ale trefila jsem na dobrý lidi. Nebyl špatnej. A tam jsme byly deset měsíců. On měl tři pacholky, jak se říká, tři služky, tak já jsem byla potom holt čtvrtá. Ale jednu jsem tam trefila moc hodnou. Jednou v neděli říkala: ,Helenko, pojď.' Dala mi kabát. Já jsem jí moc nerozuměla. Uměla jsem jen dobrý den, víc ne. Vedla mě do kostela do druhé vesnice. Tam lidi chodili do kostela. Všechno bylo plný.“

„Dvě hospody tam byly. Ale pěkný. Parketový sály, dole hospoda. To jsme měli krásný jeviště. Hrálo se tu divadlo. V Zálesí jsme měli vlastní kapelu. Dva obchody, dvě hospody. Všichni řemeslníci tam byli. Kovář, kolář, krejčí. Všechno tam bylo. Potom tam byli sedláci. My jsme měli jen tři a půl hektaru, ale my jsme v Javorníku koupili jen textil a boty. Jinak tam všechno bylo. Mlýn tam byl. Ne na mouku. Tam jen šrotovali. Ale mlynář z Javorníku tam jel s koňským povozem. Vzal obilí a domů dovezl mouku. Maminka to měla na půdě v takových dřevěných truhlicích kvůli myším. Tam jsme tu mouku sypali. Všechno jsme měli. Lidé si pekli chleba. A ti, kteří neměli pole, tak každý týden jel nahoru pekař a vozil chleba. Všechno tam bylo. A tak krásnou školu jsme měli.“

„Tady je brácha Hanz. Chudák. Na Barboru měl narozeniny, měl sedmnáct roků. Lyžovali jsme venku a přišel listonoš a donesl mu, že musí být ráno na nádraží. Brali ho na vojnu. Sedmnáct roků měl v prosinci na Barboru a v lednu ho brali. Tak to bylo přece ještě děcko. Musel být ráno v šest hodin na nádraží. A od té doby jsem ho neviděla.“

„Jak ti lidi šli pryč z toho Zálesí, já jsem taky chodila s nějakým klukem. A ten musel jít do Německa. A já zůstala tady. Celých těch šest roků jsem mu byla věrná. Doufala jsem, že tam půjdu taky. Žádnýho jsem nechtěla. To bylo takový – no román by člověk mohl napsat. Až jsem se vrátila, tak jsem si říkala, že jsem taky chtěla mít jednou rodinu a děcka. A jak už nebyla žádná naděje, abychom šli ven, ten kluk se tam oženil, já se tady vdala.“ Tazatel: „Psala jste mu do Německa?“ H. K.: „Já si ještě teď s ním píšu.“