Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kříž (* 1943)

• Vladimír Kříž se narodil 21. prosince 1943 v obci Sedlec-Prčice

• rodina otce vlastnila malý statek s cca 30 hektary

• v 50. letech rodina podlehla nátlaku a vstoupila do JZD

• Vladimír Kříž studoval gymnázium a následně pedagogický institut, aprobace čeština - dějepis

• v roce 1964 dostal umístěnku do svého prvního zaměstnání jako učitel v malotřídce v Počepicích u Sedlčan

• v 60. letech absolvoval vojnu a poté učil na gymnáziu v Rožmitále pod Třemšínem

• v letech 1967–1968 s žáky gymnázia v Rožmitále pod Třemšínem obsadili medailové pozice v celorepublikovém klání v ledním hokeji

• angažoval se během pražského jara, vstoupil do KAN

• v 70. letech pracoval jako vychovatel mezi recidivisty pro Ministerstvo spravedlnosti

• v roce 1963 se poprvé postavil na start běchovického závodu

• v roce 2023 se stal rekordmanem závodu, když oslavil 60 startů v řadě

• po revoluci pracoval na školském úřadě, na Ministerstvu školství, i jako vysokoškolský pedagog

• má dvě děti, v roce 2024 žil v Příbrami

Poprvé se na start světoznámého běchovického závodu postavil v roce 1963, když mu bylo dvacet let. A stal se jeho legendou. Vladimír Kříž se v roce 2023 stal držitelem rekordu 60 startů v řadě. Což znamená, že byl prakticky u celé poloviny existence tohoto závodu. Běchovický závod je totiž také sám o sobě legendární, poprvé se běžel v roce 1897 a v jeho konání nezabránily ani světové války, okupace nebo nejnověji epidemie covidu (která přerušila mnoho obdobně legendárních závodů). Jaké to je, „proběhat“ se polovinou dvacátého století? 

Jé, on jede na koze!

Vladimír Kříž se narodil 21. prosince 1943 v obci Sedlec-Prčice. Dětství prožil na rodinném statku v malé osadě Rybníček, odkud pocházel otec Vladimír a kde jeho rodina obdělávala zhruba 30 hektarů. Maminka Marie Doubravová pocházela z Krašovic. V roce 1945 se malému Vladimírovi narodil bratr Pavel.

Když se zeptal otce, jak prožívali válku, tak otec mu odpověděl: „Pracovali jsme a pak jsme se bavili, hráli jsme divadlo a chodili za děvčaty. Byla to tady taková zapadlá končina, kde se moc Němců během války neukázalo.“ První vlastní vzpomínku na válku má pamětník z roku 1945, když vesnicí projížděli sovětští vojáci. „S dědou jsem pásl krávy a kolem jezdili vojáci na koních a s těmi povozy a kolem jel důstojník na bílém koni. Já znal jediné bílé zvíře – a to byl kozel. A já prý na toho důstojníka volal: ‚Jé, on jede na koze!‘“

Rodiče po válce začali stavět domek a pamětník zamířil v roce 1949 do první třídy do Petrovic u Sedlčan. Denně chodil čtyři kilometry pěšky tam a zpátky, za každého počasí. „Jako dítě ne, ale později jsem to ocenil. Myslím, že mě to vyučilo v takové určité houževnatosti a odvaze prát se s překážkami, k vytrvalosti,“ hodnotí s odstupem tehdejší tvrdý život Vladimír Kříž.

Komunisté vyvolali třídní nenávist zcela uměle

Počátkem 50. let začal být na sedláky vyvíjen tlak, aby vstoupili do nově vznikajících JZD, jednotných zemědělských družstev. „Pamatuji se na prohlídky, které se u nás dělaly. Prohlídky dělali vždy příslušníci SNB, Státní národní bezpečnosti, a další poskoci režimu. Hledali, jestli nemáme schované brambory nebo jiné plodiny na černý trh. Všichni ale nebyli stejní. Byl tam jeden rozumný policajt, který věděl, že táta pytlačil, tak za ním došel a doporučil mu, ať se zbaví flinty. Což otec udělal – a bylo to dobře.“

Rodiče nátlaku vydrželi odolávat zhruba pět let, ale v roce 1955 se podvolili a do JZD vstoupili. Pochopili, že odpor je marný. „Děda byl hodně nešťastný,“ vzpomíná Vladimír Kříž, „byl legionářem v Rusku a viděl, co dělali bolševici po roce 1917.“ Ví z doslechu a z vyprávění, jak náročné to pro všechny ve vesnici bylo. Mnohé rodiny po válce investovaly a za velké peníze si koupily různé stroje, jako třeba mlátičky, žací stroje, traktory apod. Všechno jim to bylo zabaveno ve prospěch STS, strojní traktorové stanice. 

Vladimír Kříž si myslí, že jedné specifické vrstvě obyvatel vznik JZD přece jen pomohl: „Vrstva těch malých hospodářů, která svou lenost a špatné hospodaření sváděla na ty větší, tak ta měla z nového JZD samozřejmě radost.“ Zároveň si pamětník myslí, že to nebylo fér a že veškerá ta tzv. třídní nenávist byla jen uměle vyvolaná. „Vzpomínám, že táta těm tzv. kravičkářům, jak se říkalo těm, co měli malá políčka, tak táta jim zoral, posekal a oni za to pomohli při sklizni. Takto to fungovalo, všichni si vzájemně pomáhali. Komunisté vyvolali třídní nenávist zcela uměle.“

Cejchu navzdory

Po vstupu do družstva prudce poklesla životní úroveň celé rodiny. Co je udrželo při životě, bylo, že jim zůstalo tzv. záhumenkové hospodářství, to znamená, že mohli mít jedno políčko, zůstalo jim jedno prase a kráva, měli pár slepic na vejce. Co šlo, to ale prodávali, aby měli nějaké peníze, protože za mzdu se nedalo vyžít.

Cejch nepřítele režimu si pamětník samozřejmě nesl. Když končil základní školu, tak byl tlak, že děti bývalých sedláků musí zůstat v zemědělství, tj. mohl jít tak např. na opraváře zemědělských strojů nebo na nějakou zemědělku, jinou školu měl ale zapovězenou. Nicméně, jak říká, se už tehdy začínal objevovat hlad po dalších profesích, které měly novou republiku pozvednout. A tak se nakonec dostal na gymnázium v Sedlčanech. „Na gymnáziu byla ještě stará škola předválečných profesorů, byli poměrně vlažní a apolitičtí, nevnímal jsem tam nějakou režimní masírku nebo osobní perzekuci,“ vzpomíná na gymnaziální léta v dobrém Vladimír Kříž.

Dělal si zálusk i na olympiádu

Po maturitě šel na pedagogický institut, který studoval čtyři roky v Brandýse nad Labem. Prodlužovala se totiž školní docházka a začali chybět kantoři. Zvolil si aprobaci češtinu a dějepis. A během studií se v něm naplno probudila láska ke sportu, která se mu stala celoživotní vášní. Šlo mu to a měl výsledky. Doufal, že by se mohl dostat do Dukly, dělal si zálusk i na olympiádu. Trénoval ho tehdy Miloň Miller. Učil na katedře tělesné výchovy a byl to výborný půlkař. „Jeho tréninky byly velice pestré, trénovali jsme rychlost, vytrvalost i takovou tu tempovou vytrvalost, takže jsme běhali za naší kolejí tzv. Zátopkovou čtvrtku v lese, kde trénoval Zátopek. Nebo třeba dvacet kilometrů do okolních lesů ve Staré Boleslavi.“

Zátopka samozřejmě sledoval a znal jeho výkony. Jednou přijel slavný běžec na návštěvu malotřídky v Počepicích u Sedlčan, kam v roce 1964 Vladimír Kříž dostal umístěnku. „Byl to úžasný vypravěč a ten sport mi skrze různé historky velmi přiblížil,“ vzpomíná na setkání pamětník. V roce 1966 se se Zátopkem setkal podruhé, když Zátopek poprvé a naposledy běžel Běchovice. 

V určitém bodě se to zasekne

V Počepicích však dlouho nepobyl, za dva měsíce po nástupu narukoval na vojnu. Tam také přišel první moment, kdy si uvědomil, že nemá možná tak skvělé předpoklady uspět na světové úrovni. Přišel o svou „běhací“ partu a zjistil, že to ona ho do velké míry táhla nahoru. Bez ní ustrnul na mrtvém bodě. Po návratu z vojny to zkoušel zlomit. Začal působit na škole v Rožmitále pod Třemšínem. „Tam se ale atletika moc neprovozovala. Já byl zvyklý běhat v partě a nemohl jsem se nějak do toho přinutit sám.“ Zkoušel běhat za atletický oddíl v několik kilometrů vzdálené Březnici, ale přestože je mohl reprezentovat, tak tady také trénoval každý sám a nefungovalo to. 

Do třetice pochopil, že na světovou úroveň nedosáhne, kdy mu tělo samo ukázalo jeho limity. Začal zkoušet maraton s jedním kamarádem, který byl prakticky neustále lepší než on. „Sport je navíc trošku zákeřný v tom, že ze začátku jde výkonnost poměrně rychle nahoru. V určitém bodě se to však zasekne a jde to už nahoru jen pomalu,“ vysvětluje Vladimír Kříž nástrahy úspěchu ve sportu.

Než začali stavět stadiony – trenérská medaile na celostátní úrovni 

Radost si ale dokázal najít i mimo atletický ovál. K jeho aprobaci mu přidělili i tělocvik a zjistil, že je škola plná chlapců nadaných na hokej. „Výhoda byla, že v listopadu zamrzl rybník a vydržel takhle do března. V roce 1967 jsme vyhráli postupně okresní kolo Poháru národního družstva, pak krajské a na celostátní úrovni skončili třetí. A rok poté znovu. To jsem zažíval svůj trenérský úspěch, dovedl jsem ty kluky vybláznit, že tam nechali duši.“

Stát se trenérem však není jen tak. Pořídil si příručku Trénink ledního hokeje mládeže, chodil se dívat na zápasy a odkoukávat. Sláva místního hokeje však zanikla spolu s nastupující érou zimních stadionů – u nich nikdo žádný nepostavil a zimy byly čím dál tím kratší. „Celkově to byla hezká doba, kdy děti měly zájem o sport, nebyly mobily ani počítače,“ zamýšlí se Vladimír Kříž. Vždy dbal i na to, aby dětem sport dal do života i něco víc, především vytrvalost a hlavně smysl pro férovost.

Osudové Běchovice

Běchovice jsou pro něj osudový závod. Zpočátku své kariéry běhal kratší tratě, nejčastěji tři kilometry, někdy 1 500, na různých mítincích běhal třeba 800 metrů apod. Poprvé běžel pět kilometrů na jaře 1964; tehdy pochopil, že dlouhé tratě budou jeho budoucnost – a zaměřil se na ně. A taky byla, i když ne možná tak, jak na začátku své běžecké kariéry čekal.

Poprvé se na start desetikilometrového běchovického závodu postavil v roce 1963. Závod si chtěl užít a cíl měl jediný: aby se zlepšoval každým rokem. Zajímavé je, že nejlepší výkon udělal, když mu bylo skoro čtyřicet let. Ale až o dalších deset let později, tedy po nějakých 30 startech, si prý začal všímat, že drží nepřerušenou řadu a že by to mohlo být zajímavé. Dotahoval se na tehdejší legendy, jako byl Jaroslav Kočí nebo Luboš Otčenášek. 

S hřebíkem i s horečkou

Do cesty v účasti se Vladimíru Křížovi během let postavila nejedna překážka. Ta první přišla hned ze začátku, když měl běžet potřetí. Měl v pondělí končit vojnu, ale závod byl už v neděli. Tak prostě utekl. „Týden jsem se klepal, jestli z toho něco bude, ale nebylo, asi jsem jim za to už nestál.“

Situace a překážky, které se mu a jeho účasti stavěly do cesty, by snad ani nespočítal: „Když jsem stavěl svépomocí, tak jsem si hřebíkem propíchl nohu, škubalo mi v tom, ale říkal jsem si, že nemůžu chybět. Rána se pak sice zanítila, ale co... jednou jsem měl také problémy s kolenem, pajdal jsem. Nebo společenské události, na jedny Běchovice jsem například jel přímo ze svatební hostiny mojí dcery. Nebo třeba v roce 1968 se běželo v době, kdy kolem nás všude byly ruské tanky,“ vypočítává Vladimír Kříž. Vždycky to ale nějak ustál a – běžel.

Výzvy můžeš buď přijmout, nebo odmítnout

Nelze se nezeptat, co jej pohání... „Člověk může výzvy buď odmítnout, nebo přijmout. Já měl výzev v životě několik a vždycky jsem je uposlechl, aniž jsem přesně věděl, do čeho jdu a co riskuju. A dnes jsem rád, že jsem to udělal. Kdybych přerušil, nebylo by to ono. Ale jak říkám, o nějaké souvislé řadě jsem začal přemýšlet, až když jsem měl za sebou třicet ročníků, dřív ne.“

Běchovický závod je pro něj především srdeční záležitost. Oceňuje na něm atmosféru, váží si tradice. Udělal si postupně z běžců mnoho kamarádů, rádi se tam potkávají, hecují se – a k tomu patří, že mnoho z nich i obdivuje. „Je neskutečné, jak třeba dokážou překonávat fyzické nepohodlí. Běhal tam třeba i akademický malíř Jaroslav Krejčí, který si později na běh bral bačkory, aby to vůbec uběhl. Běžel to přes dvě hodiny, ale být tam musel.“

Léta naděje a beznaděje

Šedesátá léta shrnuje do jednoho slova: naděje. „Když se otevřely brány komunistický lágrů, říkal jsem si, že teď už bude jenom líp. A ono se to opravdu vyvíjelo slibně. Bylo to vidět v kultuře, všude. Byl jsem nadšený, přišlo tání, aktivně jsem vstoupil do KAN, Klubu angažovaných nestraníků. Srpen 1968 byl obrovský šok a zklamání.“

Srpnové události si pamatuje poměrně živě. Měl ročního syna a v předvečer vpádu vojsk Varšavské smlouvy si syn rozsekl obočí a vezli ho na šití do nemocnice. „Šli jsme spát pozdě. Ráno ve čtyři hodiny nás vzbudil soused a pustil nám rádio. My byli v šoku, že ve dvacátém století uprostřed Evropy je možné tak flagrantně porušit mezinárodní právo. Když jsem pak šel do obchodu, přišel další šok. Obchody byly prázdné. Lidi všechno vybrakovali.“

Kdosi cizí mně nařizoval, co mám dělat ve vlastní zemi

V následujících dnech zažil i přímé setkání s okupačními vojsky. U Příbrami byla jednotka, která vtrhla se samopaly do autobusu, kde byly vyvěšeny letáky Dubčeka. Pamětník seděl zrovna pod jedním letákem, takže mu voják nařídil, ať to strhne. Pamětník nejdříve odmítl, ale voják začal lomcovat zbraní, což situaci na klidu příliš nepřidalo – a řidič pamětníka vynervovaně přemluvil, aby plakát strhl. „Strhl jsem to s pocitem potupy, že kdosi cizí mně nařizuje, co mám dělat ve své vlastní zemi,“ vzpomíná pamětník.

Ještě zhruba rok věřil, že se situace nějak zlepší. Poslední spontánní reakce proti okupantům byla známá radost ve výhře v hokeji o rok později, která se rozlila do ulic ve formě spontánního veselí. Ale pak lidé začali obracet. „Bylo vidět, že se to láme, někteří začali obracet docela hnusně, ostře kritizovat to, co předtím na jaře vyzdvihovali. Jiní se začali bát mluvit, v učitelském sboru začal převládat strach.“ 

Vychovatelem mezi recidivisty

„V roce 1971 jsme procházeli prověrkami, kde se nás dotazovali na vztah k pražskému jaru a okupaci. Stál jsem v dilematu, zda jim to říct naplno, a nebo bojovat o přežití. Náš ředitel byl hroznej posera a to, co řeknu, ovlivňovalo samozřejmě i jeho. Viděl jsem, jak se tam potí u té komise, byli tam ještě nějací dělníci z jakési fabriky. Vyváznul jsem z toho, že jsem se rozhodl blábolit tam jakési marxistické fráze. Takže jsem prošel, ale že bych byl na to extra hrdej, to říct nemůžu,“ přemítá pamětník.

Protože byl činný během pražského jara a studentům vykládal v rámci dějepisu i o padesátých letech, rozhodl se, že nebude čekat, až ho vyhodí jako mnoho jeho kolegů, a šel sám. V roce 1973 nastoupil na Ministerstvo spravedlnosti ke Sboru nápravné výchovy. Dělal vychovatele mezi recidivisty. Na 70. léta vzpomíná dle svých slov hodně nerad. „Byla to hnusná léta, vládla atmosféra strachu. Byla to léta beznaděje, nevěřil jsem, že už zažiju něco lepšího, komunisti to měli pevně v rukou a jen posilovali svůj aparát.“ 

Několikrát jej lákali do strany, ale odmítl. „Vždycky jsem vykličkoval poukazováním na svůj nedobrý původ.“ Odmítání se mu propsalo i do kádrového posudku. Dodnes si na to vzpomíná a cituje: „Stálo tam, že soudruh Kříž dosahuje velmi dobrých výsledků, ale podceňuje vedoucí úlohu strany.“

První vlaštovky v 80. letech

První známky revolty se začaly objevovat až v 80. letech. Říkal si, že alespoň v rodině se nějak postaví proti, takže poslouchali alespoň Hlas Ameriky a Londýn. „A vyplatilo se, protože v devětaosmdesátém potom jak dcera, tak syn Daniel[1] stáli v čele stávkového hnutí.“ Emigraci nezvažoval, protože se cítí vlastencem a tušil, že by se v cizině trápil. Kolem něj ale hodně lidí emigrovalo. 

Ženil se v roce 1967, v tom roce se narodil i syn. Bydleli u rodičů manželky v jednom pokojíku. Sháněli byt, to se nedařilo, takže vstoupil do družstva, kde stavěli svépomocí. Odpracoval tam tehdy asi 4 000 hodin. Později se mu narodila dcera. Sport pro něj byla, jak přiznává, jeho „úniková“ aktivita. Poprvé ucítil, že se něco láme, během Palachova týdne. V listopadu potom jezdil i s dětmi do Prahy na demonstrace. Byli i na Letenské pláni. Už tehdy si prý ale uvědomoval, že si lidé budoucnost představují příliš nadějně. Vzpomíná, že z balkonu tam tehdy Valtr Komárek říkal, že do tří let budeme na úrovni Rakouska, to už mu tehdy připadalo dost nesmyslné. Tento týden považuje za jedno z nejkrásnějších období ve svém životě, nesený na velkém étosu svobody a naděje.

Převlékání kabátů, tam a zase zpátky

Dodnes ho bolí, co zažil už předtím za normalizace. Řeč je o převlékání kabátů. „Ti, kteří předtím kolaborovali s komunisty, se zase stali velkými antikomunisty. Tahle faleš mě zas překvapila,“ říká smutně. 

Po revoluci nastartoval poměrně pestrou kariéru. Tři roky dělal ředitele na školském úřadu, za ministra Ivana Pilipa pracoval na Ministerstvu školství jako vrchní ředitel pro správu regionálního školství. V roce 1997 se stal ředitelem příbramského gymnázia, v roce 2006 šel do důchodu, ale zároveň začal přednášet na vysoké škole v Příbrami. Jeho krédo je, že člověk musí zůstat pořád aktivní.

Vladimír Kříž říká, že by člověk měl žít tak, aby se nestyděl podívat druhým do očí. „Život mě naučil nevzdávat se, bojovat, překonávat překážky a nepodvádět.“

 

 

[1] Příběh syna Daniela Kříže dostupný z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kriz-daniel-1967