Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pplk.v.v. Pavel Kristl (* 1929)

• narodil se 18. srpna 1929 a vyrůstal v rodině se čtyřmi dětmi v Dolní Dobrouči

• bydliště v Lidovém domě jim určovalo povinnost postarat se o příchozí do obce

• žili v blízkosti sudetského Dittersbachu (Horní Dobrouče), obě obce oddělila v roce 1938 závora

• maminka musela vařit německým vojákům, které obec ubytovala v Lidovém domě

• obcí prošly koncem války tři transporty válečných zajatců, někteří utekli do místních lesů

• 5. května 1945 zastřelili Němci v Dittersbachu tři muže z Dolní Dobrouče

• v obci se 9. května 1945 usadila na několik dní Sovětská armáda

• na konci války v obci zastřelili německého majitele továrny

• v roce 1951 odešel na vojnu a stal se vojákem z povolání

• v roce 1955 se oženil s manželkou Ludmilou, v letech 1956 a 1961 se jim narodily dvě děti

• dosáhl hodnosti podplukovníka, pracoval jako meteorolog na několika vojenských letištích

• v roce 2024 žil s manželkou v Dolní Dobrouči

Pavel Kristl si dobře pamatuje válečné události v Dolní Dobrouči. Viděl strach v očích svého otce, povolaného do všeobecné mobilizace v září 1938. Viděl pohřeb mladého německého vojáka v roce 1943 i zubožené válečné zajatce, kterým nosili začátkem roku 1945 jídlo a ošacení. Viděl pohřeb tří místních mužů, které koncem války zastřelili Němci. Viděl zabitého německého majitele továrny. Viděl české „pseudopartyzány“, kteří se na konci války vyrojili z bezpečných hlubin, a ranami, které rozdali, dodatečně sbírali „zásluhy“ pro politickou kariéru. „‚Nejsou Němci jako Němci a nejsou Češi jako Češi,‘ to říkal můj táta, a po vlastní zkušenosti to říkám i já,“ shrnuje pamětník. 

Rodiče žili divadlem

Kristlovi bydleli v Dolní Dobrouči v čp. 265, v tzv. Lidovém domě, kde se pořádala divadla a taneční zábavy. Objekt se společenským sálem a byty vystavěla ve 20. letech dvacátého století místní Lidová strana společně se spolkem Orel Dolní Dobrouč. Zde se rodičům Františku a Julii narodil 18. srpna 1929 prvorozený Pavel. Po něm přišli na svět další sourozenci – Blanka (*1931), Julie (1933–1933), Jiří (*1935) a Vojtěch (1939–2022). 

Otec se živil jako krejčí a měl v domě i krejčovskou dílnu. Oba rodiče patřili mezi angažované občany své doby, zapojené do bohaté spolkové činnost. Otec byl členem Lidové strany a Orla, dělal pokladníka v kampeličce. Pro svého syna byl vzorem ve své poctivosti, pracovitosti a skromnosti. Julie Kristlová byla v domácnosti, a když děti odrostly, vypomáhala v obchodě. Oba byli aktivní katolíci. Maminka měla soucitné srdce a bez nároku na odměnu se starala nejen o kostel, ale také o řadu starých lidí, kteří potřebovali pomoc. 

Liebenthal a Dittersbach oddělovala závora

V roce 1939 nastoupil otec jako účetní do místního obchodu Konzumního družstva Svépomoc, který vedl pamětníkův strýc František Horák. U něj také v roce 1943 nastoupil Pavel Kristl do učení na prodavače. Musel mít svolení německých úřadů. Ty určovaly, do jakého odvětví nastoupí učni tak, aby to vyhovovalo požadavkům válečného průmyslu. Pak jezdil Pavel do Žamberka, do pokračovací školy, a když v ní zřídili německý lazaret, jezdil se učit do tehdejšího Kyšperka (od roku 1950 Letohradu) do malé továrny na dřevo. 

„Jako kluci jsme si hráli na vojáky, co jiného? Prožívali jsme tu dobu také. Nenávist k Němcům jako těm, kdo rozpoutali válku, byla i v nás dětech. Když byla v září 1938 vyhlášená mobilizace, chodil jsem do 4. třídy. Zatrnulo nám, když musel otec narukovat. Ale do dvou týdnů byl zase doma,“ vzpomíná pamětník. Následkem mnichovské dohody byl v říjnu 1938 Dittersbach (Horní Dobrouč) připojený k Německu, a přišla tam posádka německých vojáků. Dolní Dobrouč (za války Liebenthal) zůstala česká, a v polovině března 1939, kdy začala německá okupace, se stala součástí Protektorátu Čechy a Morava, jak nacisté nazvali zbytek anektovaného území. Volný pohyb mezi oběma vesnicemi znemožnila závora, kterou si nikdo nedovolil svévolně překročit. 

V sousedním Dittersbachu (Horní Dobrouči) žilo převážně německé obyvatelstvo. V roce 1921 jich tam bylo 553, Čechů 33. Pamětníkův otec František tam například do svých osmnácti let sloužil u sedláka, a naučil se výborně německy. Maminka pamětníkovy manželky měla jako švadlena řadu německých zákaznic ze sousední obce. S válkou ale veškeré kontakty ustaly a vztahy ochladly. V roce 1939 byla uzavřena místní česká škola a české děti z ní vyhnali. Několik českých rodin se odtud muselo vystěhovat. 

Do Dolní Dobrouče přišli také čtyři starší němečtí vojáci, kteří hlídali závoru a měli zajišťovat pořádek. Všechny spolky byly zrušené, ve školách se nařídila povinná výuka němčiny, nesměl se poslouchat zahraniční rozhlas. Všechna rádia v obci musela mít kvůli tomu odstraněný příjem vysílání na krátkých vlnách. „Táta měl doma starou jednolampovku, kterou vzal na vymontování krátkých vln. Dostal potvrzení, že to rádio nemá krátké vlny. Potvrzení pověsil na jiné rádio doma, a celou válku poslouchal Londýn. Němci to nezjistili. Pro jistotu mi už tehdy řekl, co mám z rádia vymontovat, kdyby něco hrozilo,“ popisuje pamětník.

Pavel Kristl také připomíná, jak důležité bylo za války ochotnické divadlo v obci, protože lidi pozvedalo na duchu. „Spolky byly sice zrušené, takže i divadelní soubory Orla a Sokola. Ale ochotníci dali dohromady jinou skupinu a hráli dál. Třeba v představení „Švanda dudák“ v roce 1940, kde hrálo kolem osmdesáti lidí, protože tam byl velký taneční soubor,“ vypráví Pavel Kristl. 

„Pata a Patachona“ zastřelili v lese

V roce 1943 přišli do Dolní Dobrouče čtyři staří němečtí vojáci, podle pamětníka jim bylo určitě nad šedesát let. Jejich úkolem bylo zhotovení protitankových zákopů. Obec je ubytovala v Lidovém domě a Julii Kristlové určili, že jim bude vařit. „Ale byli to normální lidi, táta se s nimi normálně bavil,“ vypráví. Poválečný osud „Pata a Patachona“, jak Kristlovi přezdívali dvěma vojákům, protože jeden z nich měřil dva metry, a druhý o hodně méně, byl jedním z mnoha. „Chtěli hned utéct pryč. Táta je varoval, aby neodcházeli. Než došli do Kyšperka, tak je nějaká parta pseudopartyzánů v lese zastřelila a zakopala. Už můj táta říkal, a já to z vlastní zkušenosti říkám také: ‚Nejsou Němci jako Němci, a nejsou Češi jako Češi,‘“ dodává.

Jednou na otce Františka přišlo udání, že načerno prodává koks a brikety. Venku na něj čekali chlapi v černých kožených kabátech. „Samozřejmě to nebyla pravda, kdepak by kdo tehdy viděl brikety!? Přišla kontrola, která chtěla vidět podpisy prodejce na uhelných listech. Prošli lejstra a odešli,“ vypráví Pavel Kristl. Později zjistili, že otce udal jeden z místních lidí. „Po válce musel klečet před školou, a lidi ho tam chodili mlátit, až ho umlátili. Bili ho tam lidé, kteří se najednou někde objevili a honem chtěli bitím dokázat, jací jsou partyzáni. Bezcharakterní výrostci, kteří po válce dělali velkou kariéru,“ dodává pamětník. Podle knihy „Od historie k současnosti 1292-1992“ a podle obecní kroniky se jednalo o Emila Kalouska, který byl „jako zrádce národa utýrán k smrti“.

Váleční zajatci se ukryli do lesů

Počátkem roku 1945 (podle obecní kroniky v únoru a březnu) prošly přes Dolní Dobrouč tři transporty převážně sovětských zajatců. Jeden transport se ubytoval v Lidovém domě, další dva obcí jen prošly. „Byli to ubožáci, zabalení v hadrech, vyhublí. Dali je k nám do sálu na slámu. Střežili je staří němečtí vojáci, a ti dovolili místním lidem, že mohou zajatcům přinést jídlo a ošacení. Maminka nás taky poslala s chlebem,“ vypráví. Zároveň tehdy několik zajatců uteklo a do konce války se schovávali v okolních lesích, kam jim místní lidé přinášeli jídlo. „Každá rodina měla na starosti někoho. Strýc Mareš chodil do lesa za Ivanem. Jednou jsem šel s ním. V lese strejda zapískal, za chvíli vyšel nějaký člověk, pozdravili se, on mu předal kastrůlek s jídlem nebo chleba, ten poděkoval a rozloučili se,“ vzpomíná pamětník.

O ukrývání zajatců v okolních lesích vzpomínal pro Paměť národa Petr Špinler nebo Vítězslav Janovský. Pavel Kristl uvádí, že tehdy se lidé v obci starali asi o deset Sovětů a Francouzů. Jeden z francouzských zajatců se dokonce oženil s místní dívkou a měli spolu dítě. V knize „Od historie k současnosti 1292-1992“ se uvádí, že v lesních úkrytech mezi Dolní Dobroučí a Kunčicemi tehdy žilo kolem šedesáti lidí: „V Dolinách čtrnáct Rusů, V Ráji šest Angličanů, Na čihadle osm Francouzů, další Rusové byli rozmístěni ve Vápenkách a v prostoru kolem silnice na Petrovice.“ 

Národní hosté se přišli ohřát do kuchyně

Další skupinou lidí, která se koncem války dostala do Dolní Dobrouče, byly německé rodiny, ženy, děti a starci. Tehdy se jim říkalo „národní hosté“. Přijížděli od Lanškrouna a v Dobrouči jim došel benzin. „Tak starosta rozhodl, že je dají do Lidového domu, aby to tam nějak přečkali. Odmítl se mstít na ženách a dětech. Nějaká maminka s dítětem se přišla ohřát ke kamnům k nám do kuchyně. Ze školy jsem uměl německy, tak jsem se s nimi trochu bavil,“ uvádí pamětník. Maminka jim uvařila čaj, protože opět dostala nečekané návštěvníky na starost po stránce stravování.

Koncem války našli svou smrt tři čeští muži i německý továrník

Dalším zdejším válečným příběhem se stal osud německého majitele textilní továrny Rudolfa Pohla. Byl to seriózní zaměstnavatel, který kolem roku 1913 nabídl obecnímu zastupitelstvu dodávku proudu pro veřejné osvětlení, anebo pro své zaměstnance pořádal plesy. „Když přišli Němci, tak otočil. Nepromluvil česky. Ačkoli jeho továrna stála na území Dolní Dobrouče, vymohl si, aby ho zamapovali do Německé říše. U jeho fabriky stála hraniční závora,“ vypočítává pamětník. Dva synové Rudolfa Pohla zahynuli v řadách wehrmachtu. Jednoho z nich pohřbili v roce 1943 v Horní Dobrouči. „Jako třináctiletý kluk jsem viděl procházet slavnostní pohřební průvod s účastí mnoha německých vojáků a četou SS,“ vzpomíná pamětník.

Když Dolní Dobroučí počátkem roku 1945 procházely zajatecké transporty, někteří ze zajatců utekli do lesů, a někteří se dostali k Rudolfu Pohlovi a německému sedláku Emilu Süssrovi (1903–1945) z Horní Dobrouče na práci. Sovětští zajatci tam k práci sice dostali trochu jídla, ale údajně i hrubé zacházení. 

5. května 1945 bylo vyhlášeno Pražské povstání. Místní lidé podnikli ten den několik revolučních akcí, např. odzbrojili stráže v továrně v Hnátnici nebo přepadli německý vlak stojící na trati do Kyšperka. Další akce ale skončila tragicky. Josef Kubíček (1908–1945) a Jaroslav Němeček (1909–1945) se vydali do Dittersbachu odzbrojovat Volkssturm (německou lidovou domobranu). Když to zjistil Josef Pecháček (1892–1945), bratr Jaroslava Pecháčka (1911–1997), redaktora radia Svobodná Evropa, který měl zkušenosti jako legionář z první světové války, vzal kolo, a jel za nimi, aby je od jejich úmyslu odradil. Ale nedojel. Všechny tři zastřelili němečtí vojáci nedaleko hornodobroučského kostela. Na jejich pohřeb přišla 8. května 1945 celá vesnice. 

V té době se také ve vsi objevily první skupiny sovětských osvoboditelů. „Z lesů se vyhrnuli zajatci, a to bylo Pohlovi osudné. Došli si pro něj a pro Emila Süssra z Horní Dobrouče. Nějaký ruský major dělal předsedu válečného tribunálu. Oba odsoudili k smrti a veřejně je zastřelili. Jako patnáctiletý kluk jsem viděl, jak tam oba leželi mrtví na silnici,“ uvádí. Obecní kronika potvrzuje tento děj tvrzením, že oba byli zastřeleni 9. května příslušníky Rudé armády.

Sovětských vojáků byla plná vesnice, na silnici leželi mrtví koně, spousta vojenské techniky, munice, mezi tím se proplétali vojáci. Z okolních lesů se ozývala střelba i po 9. květnu, jak revoluční skupiny pročesávaly místní lesy, kde se ukrývali němečtí vojáci. Osvoboditelé pobyli v obci podle pamětníka asi pět dní a pak odtáhli dál. „Sebrali mi hodinky, které jsem dostal od kmotra. Měl jsem je položené na stole v pokoji,“ říká pamětník. 

Za ušití kabátu dostal otec pokutu

Po učňovských zkouškách, které dělal v Kostelci nad Orlicí v roce 1946, zůstal v Horákově obchodě jako příručí. Sice nebylo co prodávat, ale časem dostali nějaké zboží od UNRRY (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu). „V roce 1946 tady vyhrála volby strana lidová. Tátu jako lidovce umluvili, aby vzal funkci předsedy národního výboru. Dělal to dva roky,“ vypráví. Podle pamětníkových slov otce tehdy přesvědčil hlavně Jaroslav Pecháček, pozdější ředitel rádia Svobodná Evropa. 

Když v únoru 1948 uchvátila moc ve státě komunistická strana, František Kristl s nimi odmítl spolupracovat, a na podzim toho roku abdikoval. Vrátil se ke krejčovině. „Nějakému chudému klukovi, který ho prosil, že je mu zima, ze svého ušil kabát. Jenže ten kluk byl nastrčený a udal ho, že šije načerno. Táta tehdy dostal 10 000 korun pokuty, protože neměl obnovený živnostenský list,“ uvádí pamětník. Celá anabáze vyvrcholila v roce 1951, kdy Kristlovy vystěhovali z Lidového domu.  

Odešli do starého výměnku a otec František dělal účetního v cihelně v Ústí. „Do penze šel s 600 korunami, maminka měla důchod 240 korun. Nejvíc to ale odnesl bratr Jiří, který udělal zkoušky na gymnázium, ale nesměl tam jít. Vyučil se kolářem,“ popisuje Pavel Kristl.  

Jako voják zajišťoval provoz letiště

V dubnu 1951 nastoupil na základní vojenskou službu do výcvikového střediska letectva ve Vysokém Mýtě. V srpnu bylo středisko přemístěno na Slovensko do Šahů, a odtud byl v listopadu přemístěn do Prostějova do školy důstojníků v záloze, obor meteorologie. Po jejím absolvování ho povýšili na poručíka a v září 1952 ho přemístili na vojenské letiště do Českých Budějovic, kde dělal náčelníka povětrnostní stanice. Tam také v roce 1953 dostal první návrh na vstup do KSČ, který tehdy odmítl. Během tří měsíců ho zbavili funkce a mohl dělat jen leteckého meteorologa. 

Začátkem roku 1956 ho odveleli jako učitele klimatologie do Školy pozemních specialistů letectva Žamberk, na učební skupinu meteorologie. Tuto skupinu přemístili v roce 1962 do Spojovacího učiliště Nové Mesto nad Váhom, kde učil vojáky základní služby i vojáky z povolání leteckou meteorologii, aerologii, analýzy povětrnostních map. Zde dostal v roce 1963 druhý návrh vstoupit do KSČ, který s ohledem na zajištění rodiny přijal. V roce 1974 ho přemístili na Správu spojovacího vojska, generální štáb Ministerstva národní obrany Praha. Odtud v roce 1987 odešel do důchodu.  

V roce 1955 se oženil s Ludmilou Fajtovou (1934) a v letech 1956 a 1961 se jim narodily dvě děti. Rodina se stěhovala podle toho, kde měl zrovna Pavel Kristl práci. Z podorlického kraje odešli v roce 1963 na Slovensko, v roce 1976 se přestěhovali do Prahy. Od roku 1996 žil Pavel Kristl opět v Dolní Dobrouči.