„Vůbec jsem neměla s domovem žádný kontakt. Dozvěděla jsem se, že otce mi zavraždili. Bratry už jsem neměla naživu. Doufali jsme, že za námi přijedou rodiče, mně zůstala jen maminka a babička, ale ty přijely až v sedmačtyřicátém roce v takových těch vagonech pro dobytek. Takže jsme je vítali v Žatci v sedmačtyřicátém roce na jaře.“
„V září před Duklou jsem se dozvěděla, že v srpnu mého otce, Josefa Albrechta, a mé strýce, Jiráska a Havlíčka, zavraždili banderovci. Zaživa jim vypíchali oči a vyřezali jazyky. Všechny ještě žijící naházeli do studny, kam předtím vhodili ostnatý drát. Byl to pro mě otřes, že takto skončil můj otec.“
„My jsme na Volyni měli taky Lidice – to byl ten Malín. Teď právě budeme slavit šedesáté výročí. Já tam nepojedu. Potomci banderovců ještě žijí a já už jsem spálila mosty. I malé děti napíchávali Němci na bodáky a házeli do ohňů – do zapálených škol a stodol. Jeden můj známý vyskočil z okna a Němci ho střelili do nohy. Všechny, co se pokusili utéct, tak dobíjeli, ale on předstíral mrtvého. Ještě volali: ,Er ist tot!‘“
„Bylo hrůzostrašné, kde všude u Dukly jsme se ukrývali. Ranění, nemocnice… Všechno to bylo hrozné. Měli jsme přejít Karpaty. Duklu jsme měli přejít za dva týdny, ale my jsme tam čučeli asi dva měsíce, než jsme se dostali z toho všeho bláta. Bylo to hrozné.“
„V Ružomberku jsme byli rádi, že se vyspíme alespoň pod střechou. Jenomže okna byla vytřískaná a my spali na podlaze. Byli jsme ale tak unavení, že jsme spali, a když jsme se probudili, měli jsme na sobě pěticentimetrovou vrstvu sněhu. Teď se nedivte, že máme revma a všechny podobné potíže.“
Helena Křikavová se narodila 1. ledna 1923 na Volyni v obci Podhájka. V roce 1944 vstoupila do československé armády a byla přidělena do štábu 3. československé brigády. Banderovci zavraždili jejího otce. V roce 1944 se účastnila Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Ružomberku a Liptovského Mikuláše. Po těžkém zranění byla dva měsíce hospitalizována a následně v červnu 1945 přidělena do zvláštní vojenské skupiny k osídlení Žatecka. V roce 1947 byla demobilizována. Přes dvacet let organizovala setkávání odbojářů. Podílela se na konání putovní výstavy Československé ženy v zahraničních armádách. Stála u zrodu Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Helena Křikavová zemřela 2. dubna 2013.
Helena Křikavová-Albrechtová, Zoe Klusáková-Svobodová
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
