„A on se rozhodl jít k té naší rodině. Já nevím, to, co máma trošku vždycky říkala, cítila, že my jsme ho přijali. Ono to asi nebylo jednoduché v té době, politický vězeň a já nevím, co všechno. A moje babička ho přijala a ta jeho rodina na té Moravě, nevím, ne že by ho nepřijali, ale bylo to asi opravdu hrozný, protože díky jeho odchodu do Anglie tam zemřela spousta jeho sourozenců, od nacistů. Takže ta rodina byla asi opatrná, v té komunistické době. Nevím, nechci to přesně komentovat. Prostě se rozhodl jít k rodině své ženy, kterou také nacisté v koncentračním táboře zabili, sestru mojí babičky. Moje babička to nesla strašně, bylo to pro ní hrozné. A babička ho přijala, protože on neměl kam jít v té Praze, do takového malého bytu v Malé Štěpánské 5. To bylo 1+1 bez koupelny, bez všeho, ale ona ho vzala k sobě. To si pamatuju úplně přesně, on tam mohl žít tak tři, čtyři roky a my jsme tam s mámou pořád za nimi chodili a tam se asi odehrávaly neskutečný věci, protože se tam stýkali ti generálové. Tedy já to pamatuju jako dítě, tak všichni ti všichni starší generálové…generál Fajfr, prostě to si tak nějak pamatuju. A hráli tam taroky, to si taky pamatuju a povídali pořád o nějakých věcech. Ale jediný, co si pamatuju, jak říkali…a to jsem tedy dobrá, když jsem byla tak malá,…že největší nebezpečí v budoucnu bude z Číny.“
„Ještě si vzpomínám, to jsem jako tak vnímala, ale ještě jsem si neuvědomovala tak dalece, když byl osmašedesátej, a najednou na ten Klárov, do toho bytu, začali chodit, nějaká televize, natáčelo se tam něco. A z Anglie přijeli. Protože jak se to uvolnilo a on byl částečně rehabilitován, tak najednou na tom Klárově se začaly dít nějaký takové věci, tak to jsem si říkala: ‚No, to je, ten strýček je slavný asi!‘ Ale pořád jsem…musím říct, že oni mě vůbec, strýček i máma, nezatěžovali nějakou tou strašnou historií jeho života. Takže jsem si žila tak docela spokojeně. To jsem si uvědomovala. A potom ten pohřeb, to mi taky utkvělo v paměti, to mi bylo třináct. Že tam bylo neskutečně moc lidí a že tam babička byla a hrozně plakala. A pak ztratila na půl roku paměť. Měla šok, že zemřel a ztratila paměť, pak se jí ale vrátila. Ona pak ještě žila dlouho. Ten pohřeb byl hrozně silnej, byli tam všichni ti vojáci, ta armáda, tak jsem je viděla já a hrála se tam hymna. Což mě taky zaujalo a až pak jsem se dočetla to, co jsem v tu chvíli nevěděla, že to bylo zakázané, tu hymnu hrát, ale ten varhaník, na svoje riziko, tu hymnu i přes ten zákaz zahrál.“
„Byl hlavně voják a pro mě, co jsem se nejvíc dozvídala, že byl i v první světové válce, ovšem to jsem ale vůbec nevěděla, nebo nevnímala. Vím, že potom vystudoval i meteorologii na fakultě, protože ho zajímalo letectví a v druhé světové válce se začal zajímat, nebo chtěl vybudovat letky v Anglii a odešli do Anglie, aby začali bojovat proti nacistům a on se zasloužil o vybudování perutí, 310, 311, 312, 314. Ta 311 byla ta velmi slavná bombardovací peruť a čím je významný je, že byl anglickým králem jmenovaný leteckým maršálem, myslím v roce 1945. Což vlastně je, myslím, jediný anglický maršál, který tento významný post obdržel. A potom také ten Lázeňský řád krále Jiřího, což jsem vnímala jako malá, protože to pro mámu bylo asi hodně, protože říkala, že má ten Lázeňský řád. A vždycky jsme se na to koukali doma, protože jsme měli všechna ta vyznamenání doma, těch tam bylo hodně. A ten Lázeňský řád byl v takové modré krabičce a máma to vždycky ukazovala. A my jsme to schovávali doma, nejdřív to měla babička v Malé Štěpánské a pak jsme to měli my na Klárově, včetně všech fotografií a alb, výstřižků, protože se to nesmělo dostat do rukou komunistů.“
Mahulena Křenková se narodila 19. dubna 1958 v Praze. Rodiče se rozvedli, když jí byly tři roky, vyrůstala s maminkou Helenou Fenzlovou, sólistkou baletu Národního divadla. Helena Fenzlová byla praneteří maršála letectva RAF a divizního generála Československé armády Karla Janouška, během druhé světové války nejvyššího velitele československého letectva ve Velké Británii. Krátce po komunistickém převratu byl Karel Janoušek na základě provokace ze strany Státní bezpečnosti zatčen při pokusu o útěk za hranice a následně ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 19 letům vězení. Propuštěný byl po velké amnestii politických vězňů v roce 1960, po dvanácti letech strávených v nejtěžších komunistických vězeních. Až do své smrti (v r. 1971) pak žil ve společné domácnosti s Mahulenou a její maminkou a také s Marií Fenzlovou, Mahuleninou babičkou, sestrou manželky Karla Janouška. Jeho manželka Anna Janoušková, stejně jako jeho švagr Otakar Fenzl a další čtyři blízcí zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Mahulena Křenková vystudovala taneční konzervatoř, následně Akademii múzických umění a stejně jako její matka se stala sólistkou baletu Národního divadla. Po úrazu v roce 1994 taneční kariéru ukončila a začala se věnovat taneční pedagogice. Tanec vyučuje i v současnosti na Akademii múzických umění v Praze. Jejím celoživotním partnerem se stal Zdeněk Křenek, syn pilota RAF Karla Křenka, který byl stejně jako Karel Janoušek odsouzený v jednom z řady politicky motivovaných procesů proti bývalým pilotům RAF.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
