Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kreml (* 1954)

• narozen 27. září 1954 v Teplicích

• odmala se věnoval malbě

• byl zakládajícím členem výtvarné skupiny Terč a členem Patafyzického kolegia

• podílel se na vydávání samizdatového časopisu Pako

• absolvoval řadu výslechů a domovní prohlídku

• vystavoval ilegálně na bytových výstavách a v plenéru

• koncem 80. let se stal známým pro své portréty slavných osobností, čímž se živí dodnes

Sedíme v ateliéru Pavla Kremla v Teplicích. Z olejomaleb se na nás dívají oči portrétovaných osob a některé detaily jsou vyvedeny natolik precizně, až portréty připomínají své renesanční předchůdce. Místnosti dominuje obrovský deskový oltář s nahou ženou a křížem. Je to zároveň duchovní i lehce kýčovitý zážitek. Kýč ovšem brzy ustoupí, když mi Pavel ukáže syrový a citlivý portrét holohlavé ženy s onkologickým onemocněním. Není pochyb, že malbou Pavel žije.

Narodil se v roce 1954 v Teplicích. Maloval odmala, jak říká, měl to vždycky v sobě. „Ve škole byla soutěživost… někdo dával hodně gólů, někdo se uměl prát… a já jsem zjistil, že s tim malováním to mám u holek lepší,“ směje se. „Nějaký góly jsem sice taky dal, ale ne tolik, abych vynikl, takže jsem to vzal tudy.“

U pouhé soutěživosti ovšem nezůstalo. Chtěl začít vystavovat, ale v té době to nešlo jen tak. Zkusil to tedy přes kulturní centrum v nedalekém Duchcově „Obšlehl jsem akt od fotografa Hamiltona a chtěl jsem ho vystavit, ale komise řekla: ‚Ne, jsou tam anatomický chyby.‘ No ale pak za mnou přišel chlap z komise, že by to koupil,“ kření se Pavel svému prvnímu prodejnímu úspěchu.

Ve všem je politika

Rok nato už v Duchcově jeho obrazy na výstavě visely. A osudová náhoda tomu chtěla, že visely hned vedle obrazů Eduarda Vacka, významného disidenta na Teplicku. Okamžitě si padli do oka. „Postupně to vyústilo v to, že jsme založili Terč. A udělali jsme výstavu ve Spektru. Ale už tam se objevili chlapi, jak říkala servírka, co chtěli nějakej časopis – tajní. A pak jsme měli výstavu na zámku i s Emilem Pejšou, ale tu nám zakázali asi den nebo dva předtim. Taková ta klasika, řekli nám, že je tam rozbitá elektrika.“

Opravdovým důvodem zákazu byla nicméně spíše přítomnost Eduarda Vacka. Ten mimo jiné založil Patafyzické kolegium, které bylo i přes svoji politickou neškodnost komunistickému režimu trnem v oku. Patafyzika je, zjednodušeně řečeno, umělecké hnutí založené na absurditě, recesi a pseudovědeckém přístupu. „Patafyzika dělala dojem, že je to průserářský, ale nebylo, byl to jenom jinej náhled na danou věc. Byl tam třeba výzkum toho, jestli je člověk slyšet, když jde na záchod v paneláku. Ale hledat v tom nějakej zdroj odboje, to byla naprostá pitomost,“ říká Pavel, který byl členem Patafyzického kolegia.

„Velkej průšvih byl, když Seifert dostal Nobelovu cenu. Já přišel ráno do práce, tam mě sebrali a čekalo na mě spousta výslechů a všeho. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Bylo to celý našitý na Edu Vacka. Výsledek byl, že oni ho odsoudili za ‚zjevnou neúctu ke společnosti a budovatelskému úsilí pracovního lidu‘.“ Neúcta spočívala ve vydávání patafyzického časopisu jménem Pako. Ačkoliv byli při jeho vydávání opatrní, jeho obsah byl apolitický a nikdy nepřekročili bezpečnou hranici deseti výtisků, komunisté v něm nacházeli podvratnou činnost proti státnímu zřízení.

Komunistický režim měl vůbec talent vidět politické tam, kde nebylo zamýšleno. „Kdo hledá, ten najde,“ ušklíbne se Pavel a dodává, že sám nikdy nebyl politicky angažovaný, nikdy se prý politicky nevymezoval. Jednou estébákovi při výslechu na obhajobu svých obrazů řekl, že tam žádnou politiku nevidí. „Ne, ve všem je politika,“ odvětil policista, „to si jenom myslíš, že ne, ale ve všem je.“

Beatles, holky, muzika

„Šedesátá léta byly supr. Najednou tady byli vlasatí, byli tady Beatles, holky, muzika. Tenkrát se dala chytat i Svobodná Evropa, hlavně jsme teda poslouchali hudbu.“

Pojďme se v rychlosti podívat na několik střípků z Pavlova dospívání.

Plnovous: Ačkoliv Pavel říká, že politiku během dospívání nevnímal, běžně se s ní setkával. Už třeba tím, že začal nosit plnovous (hned co mu to rašící dospělost dovolila), se svým způsobem politicky angažoval. Taková výlučnost s sebou nesla samozřejmě řadu problémů. „Měl jsem jít na zkoušky, a to už hlásili předem, že jestli takhle zarostlej přijdu ke zkouškám, že mě k nim nepustěj… Jeden z mistrů prohlásil, že bych to musel mít leda na občance. Tak já jsem si předělal občanku a ráno před zkouškama jsem si ji vyzvedl. Všichni u těch zkoušek byli pět minut, já tam byl hodinu.“

Okupace: V srpnu 1968 si Pavel užíval s kamarády prázdniny. „Chodili jsem spát do stanu na jednu zahradu. A spolužačky měly svůj stan o kus dál, tak jsme se po nocích navštěvovali. Cigára, alkohol, všechno dobrý. A jednou v noci jdem za těma spolužačkama a koukáme – tanky. Přímo po E55. Můj pocit byla stísněnost. Pak jsme nemohli ven, to si nás rodiče hlídali… A o pár dnů později jsme zas někam šli a byl tam konvoj… To bylo každou chvíli něco… A na jednoho vojáka jsme něco ukazovali. A on na nás namířil kulomet. To jsem měl srdce až tadydle. Zahučeli jsme rychle do parku. A zase – hlavně stísněnost tam byla. Nikdo nevěděl, co bude. Rodiče zažili válku, tak řešili, jestli máme chleba.“

Skauting: Pavel se stal v roce 1968 během obnovené činnosti Junáka také skautem, i když trochu specifickým. „Pro nás byla klubovna místo hospody. My jsme tu přírodu moc ne to…“ O skautingu se Pavel dozvěděl ve škole z oficiálního náboru nových členů. „Šel jsem se podívat na schůzku a ono se tam mohlo kouřit. A víno jsme tam měli. Takže to bylo jasný. Bylo nás asi deset patnáct. Byl to vlastně takovej mládežnickej klub. Na začátku 70. let to bylo známý průserářský zařízení. Jinde hráli Michala Davida, my jsme hráli Deep Purple. A vůbec problémová mládež k nám chodila. Holky s krátkejma sukněma, namalovaný. Kluci měli dlouhý vlasy.“

Blonďatou cikánku mi schválně poškrábali

Od dlouhých vlasů se vraťme zpátky k výslechům v roce 1984, tedy k období, kdy získal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu a Eduard Vacek za „zjevnou neúctu ke společnosti a budovatelskému úsilí“ rok v kriminálu.

Nejdelší Pavlův výslech trval dva dny. „Člověk byl vyjukanej, byl jsem tam celej den. Nedali mi najíst, každýmu vrahovi daj aspoň polívku, mně nedali nic. Říkali, že tam zůstanu. Ptali se, co děláme, proč to děláme. Neustále hledali pozadí, co za tím je. Ale nic nebylo.“

Brzy se ukázalo, že šéf teplického kulturního střediska Brabec byl estébák. „O všem věděl, takže my jsme si pak už ani neškrtli.“ A tak začal Pavel vystavovat ilegálně.

Zúčastnil se třeba bytové výstavy Zírání (kterou organizoval Petr Vránek), jeho obrazy bylo možné vidět mezi pískovcovými skalami v Pekle u České Lípy (což byla akce, kterou pořádal Zdeněk Jelínek) a svoji Plešatou Monu Lisu vystavil na výsypce u Duchcova (na happeningu organizovaném Vladimírem Muzičkou, který navštívili i pražští disidenti v čele s Egonem Bondym).

Malování a vystavování v té době přestávalo být těžištěm Pavlova života. Většinu času mu zabírala práce a péče o rodinu. „Já byl oženěnej, narodila se mi holka a téměř nikam jsem nechodil. Moje žena studovala. Dělal jsem přesčasy, abych vydělal nějaký prachy. Tenkrát jsem chtěl být rodič.“

I přesto se vystavování nevzdal úplně. Snažil se o to dokonce i oficiálními cestami, ačkoliv výsledek nebyl valný. „Když mi přišlo zamítnutí k vystavování, tak jsem se dotázal proč a dostal jsem další zamítací dopis… My jsme to měli s Pejšou a dalšími jako sport. Někam jsme se přihlásili, oni nás nevystavili, ale my jsme se takhle aspoň sešli. My jsme se třeba neviděli celej rok, ale věděli jsme, že se uvidíme, protože se tam přihlásíme a půjdeme si ty obrázky vyzvednout… sejdem se, půjdem na pivo a dáme řeč.“

Způsoby kulturních pracovníků, jak zamítnout obraz, byly dosti kreativní. Tak třeba v Děčíně zažil pamětník následující: „Chtěl jsem vystavovat obraz mapy republiky z pivních zátek. Tak to jsem nebyl vystavenej, protože těma pivníma zátkama prý urážim republiku. A další obraz, blonďatou cikánku, mi schválně poškrábali. Jeden z komise prý říkal, že to není malovaný, tak to zkoušel a zničil ho, takže ho nemohli vystavit, páč byl zničenej. Taková výmluva!“ Dalším způsobem, jak zamezit výstavě, bylo změnit hodinu jejího zahájení. „Výstava měla být třeba od čtyř, ale přišli činovníci a udělali ji od dvou, aby tam nikdo nebyl.“

Pracovníci kulturního centra Pavla na ulici nezdravili, raději přešli na druhou stranu. A estébáci? „To bylo takový, že oni se vždycky zjevili a stáli někde… to člověk tušil, že je pod nějakým dohledem, ale že by přišli a kroutili mi ruku, tak to ne.“

Jednou se však na Pavla usmálo štěstí, a rovnou kardinální. Přihlásil se do celostátní soutěže amatérských malířů a ředitel teplického kulturního centra Brabec (ano, ten estébák Brabec) byl zrovna na dovolené. Pavla ostatní kulturní pracovníci propašovali z obvodního kola do krajského a tam už měl cestu k vítězství politicky čistou. „To politický síto bylo v okresním kole. Takže já jsem postoupil a nakonec se stalo, že jsem dostal cenu od ministra. Můj obraz byl otištěný v Rudým právu, takže se ten můj estébák mohl – po těch vazbách se Seifertem jsem měl svýho – zbláznit.“

Pavel si brzy začal prodejem obrazů docela slušně přivydělávat. Zároveň se ale začal obávat, že by ho mohli estébáci dostat za neoprávněné obohacování. A tak se pojistil. „Byl jsem asi jedinej, kdo si dal žádost, abych mohl vyrábět upomínkový předměty,“ směje se Pavel a ukazuje mi fotky ozdobných talířů s obrázky městských vedut. „Dostal jsem povolení, že je můžu prodávat, a platil jsem z nich daně. Tím pádem na mě nemohli přijít s tim, že jsem příživník.“

Ačkoliv byl tedy svým způsobem pojištěný proti příživnictví, proti domovní prohlídce se pojistit příliš nedalo. Přišla jako blesk z čistého nebe. „Ráno mě sebrali z práce. Už seděli u mýho stolu, když jsem přišel. Byli tři nebo čtyři. Mezi nima musel tam být i člověk z lidu. U mě doma našli nějaký věci, tak se do toho obuli ještě víc. Byla tam nějaká literatura, Edovo psaní, Pako… Nevrátili mi v podstatě nic,“ říká zklamaně Pavel, který by mi evidentně strašně rád ukázal artefakty z dob undergroundové činnosti. „Když jsem byl mladej, točil jsem třeba na osmičku filmy, takový krátký, na dvě minuty… Myslel jsem, že budu takovej Andy Warhol… Kamarádka, ona byla jemňounká, tak tam běhala po louce, měla bílý kalhotky… a když se namazal objektiv sádlem, tak to pěkně svítilo… Ona tam teda běhala, čuchala ke kytkám… to trvalo asi minutu… A další záběr byl, že se napila rumu a hodila šavli. Ptákovina. Co je na tom politickýho? Nic. Ani to mi nevrátili.“

„Měl jste po bytový prohlídce nějaké další problémy, třeba v práci?“ ptám se Pavla.

„Neměl. Naopak jsem u kolegů stoupl v očích. Tam jsem začal být machr. Na byťáku nebyl žádnej výkvět. Tam byli lidi, co si prožili hodně, lupiči…“

„A co na vaše malování říkala manželka?“

„Když byla z obrazů nějaká koruna, tak to se jí líbilo. Ale my jsme se pak rozvedli. Takže v době prohlídky už jsme spolu nebyli.“

Co je umění

Pavel je od roku 1991 na volné noze a živí se portréty na zakázku. „Jednoho krásnýho dne zazvonil zvonek, dole stál nějakej chlápek – a já, ježišmarja, už jsou tady zase – a on to byl od Heleny Růžičkový syn. A on, že by chtěl namalovat mámu. Tak jsem namaloval její obrázek, podle fotek. A pak se to rozkřiklo a ty portréty začaly jít. To byl tak rok 1987. Saudkovou jsem portrétoval. Pak Jana Saudka. Chantal Poullain. Hodně toho bylo.“

„A co na to známý?“ ptám se. „Neříkaj, že to není umění?“

„To slyšim furt.“

„Co na to říkáte?“

„Jak to říct slušně… ať si to zkusí. Ono udělat abstraktní obraz, na tom se pozná, jestli to člověk umí, nebo ne. Těch, co to umí, je málo. To, že se rozlejou tři barvy a zamíchá se to koštětem, že je z toho něco… ale ten člověk to musí umět. Tím, že nemám Akademii, chci, že když udělám ruku, aby tam ta ruka byla. Já neustále slyšim – ty vole, jdi s tim pryč. Já se ale snažim, aby ty moje obrázky vždycky byly o něčem. Aby to člověku v hlavě šrotovalo. Proč? Jak? Nač?

„Máte u portrétů volnou ruku?“

„Ten člověk se musí lichotit, to tvrdil už Vasari, lichotit, lichotit a lichotit.“

Vidím na stěně fotografii Pavla s Karlem Gottem. „Karla Gotta jste portrétoval?“

„To bylo na vernisáži fotek Sáry Saudkový. Přišel Mistr a mně to nedalo, položil jsem před něj Pako, ten samizdat, a on na to koukal, tak jsem mu to věnoval. To jsem ale nedomyslel,“ směje se Pavel, „tam byl článek, kde byl Mistr zmíněnej zrovna ne moc lichotivě. Ale co. To už je jedno. Teď jsem čerstvě v důchodu. Mít stálej plat, to bude vynikající. Teď budu moct začít blbnout a dělat obrázky, který mě víc bavěj.“