Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Krejčová-Fabozzová (* 1943)

• narozena 27. srpna 1943 v Praze

• maturitní zkoušku složila roku 1960 na jedenáctileté škole U Santošky

• studium Pedagogického institutu dokončila roku 1964

• pro školní rok 1964–1965 se stala učitelkou ve Šluknově

• od roku 1965 měla částečné pedagogické úvazky a stala se technickou vedoucí dívčího týmu TJ Slavia Praha

• 20. srpna 1968 se se zájezdem týmu vrátila ze SRN

• v lednu 1969 emigrovala do Itálie a během tříměsíčního pobytu v utečeneckém táboře Opcina u Terstu získala politický azyl

• od roku 1970 byla členkou týmu ACF Fiorentina a věnovala se trenérské práci s mládeží

• italské úřady odmítly uznat její akademické vzdělání získané v Československu

• s budoucím manželem se seznámila roku 1970

• roku 1973 se provdala, čímž získala italské občanství, a narodila se jí první dcera, roku 1976 se narodila druhá dcera

• od roku 1973 byla částečně v domácnosti a částečně působila v rodinném podniku

• roku 1990 podnikla od emigrace první cestu do Československa

• po roce 2000 zemřel manžel a narodil se vnuk Leonard

„V Itálii jsem Jaroslava Krejčová, přestože jsem provdaná za Giovanniho Fabozza, protože Italky používají rodné příjmení. V Čechách mi zase platí příjmení vyvdané – Fabozzo, ale přechýlené na Fabozzová.“

Narodila se během protektorátu Boženě a Jaroslavu Krejčovým a měla mladšího bratra Jiřího. Jejich otec pracoval jako soustružník kovů v loděnicích a matka za svobodna pracovala v továrně Františka Lhotského, v „Hašlerkárně“, která se nacházela u Botiče, kde Krejčovi také žili. S tímto místem má Jaroslava Krejčová-Fabozzová spojeny nejranější vzpomínky na cirkusáky, dětské hry a nezbytné karamelky podávané vstřícnou rukou z okýnka. Další její rané vzpomínky se vážou k prázdninovým návštěvám prarodičů v Týništi nad Orlicí. Coby národní školu navštěvovala tzv. Leninku v Nuslích a později jedenáctiletou školu Na Santošce, kterou zakončila maturitní zkouškou.

Tíha padesátých let na Krejčovy dolehla nejen v podobě přelepených fotografií Slánského v učebnicích. Sice koupili malý domek v Jinonicích, ale trvalo řadu let a stálo mnoho úsilí, než v něm měli právo na prostor. Její otec provozoval malou soukromou dílnu, ve které vyráběl vrtulky do praček, někdo ho udal a byl na dva dny zadržen, což pamětnici ztížilo vstup na vysokou školu. Nakonec ovšem překonala všechny obtíže, i nevůli matky, a přece jen se jí podařilo vstoupit na akademickou půdu a věnovat se tématům, která ji zajímala.

Jaroslava Krejčová-Fabozzová studovala Pedagogický institut (dnešní Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy), od druhého ročníku se specializací na tělesnou výchovu a přírodopis. Závodně cvičila sportovní gymnastiku a o prázdninách působila jako vedoucí na pionýrských táborech. Po absolvování vysoké školy dostala umístěnku jako učitelka do základní školy ve Šluknově, odkud se po roce působení snažila dostat zpátky do Prahy. Vzhledem k tomu, že odmítala vstoupit do KSČ a osidlovat pohraničí, dosahovala několik let pouze na suplentské pozice, což ji ubíjelo.

Technickou vedoucí TJ Slavia Praha

Tou dobou již byla také technickou vedoucí dívčího týmu kopané TJ Slavia Praha. Měla na starost administrativu, zajišťovala zájezdy, pečovala o hostující týmy, získávala víza a všemožná povolení, byla ve spojení s novináři a také byla osobní oporou děvčatům. Sláva i síla týmu byly na vzestupu. Jaroslava Krejčová-Fabozzová se Slavií absolvovala řadu zahraničních zájezdů do Dánska, Německa, Itálie a mnohé další byly v plánu.

Dne 21. srpna 1968 ráno ji vzbudil otec po telefonu, plakal a informoval ji o okupaci Československa. Život se zastavil, aby pak od září běžel dál, jakoby nic – jen divný pocit zůstal. Pamětnice začala znovu učit a odpoledne jezdila na trénink za děvčaty na Slavii. Stadion sportovci sdíleli se sovětskými jednotkami, na hřišti se trénovala kopaná a ve stáncích s občerstvením vojáci fasovali chleba s marmeládou.

Když Jaroslava Krejčová-Fabozzová na opětovné pozvání od ACF Fiorentina zařizovala pro tým zájezd do Florencie, už věděla, že bude jejich poslední a že ostatní plánované zájezdy do Ameriky a Saúdské Arábie se neuskuteční. „A pak jsme přijeli do Florencie, kde na nás dýchal jinačí život, a všechny myšlenky šly stranou. I policajti, kteří byli na zájezdu s námi a měli hlídat hráčky, uviděli úplně jiný svět a neměli o nějaké hlídání moc zájem. S Helou jsme se kamarádily a já jsem jí prozradila, že už se ven příště nedostaneme... a tak jsme se rozhodly, že tady zůstaneme. Byly jsme tu už potřetí a měly jsme tu známé, kteří nám pomohli.“

Utečenecký tábor Opicina

Policisté, kteří nad hráčkami drželi dohled, měli za úkol vyzvednout na florentské policii pasy celého týmu. Jaroslava Krejčová-Fabozzová s Helenou byly domluvené s italskými policisty, že jejich pasy budou také vydány, aby uprchlice nepadly příliš brzy v podezření. Ovšem na společnou večeři družstva již nedorazily a prostřednictvím kněze, který byl pro hotelový personál důvěryhodný, si vyzvedly svá zavazadla z hotelu. Ještě téhož dne večer byly posazeny na vlak do Terstu, v jehož blízkosti se nacházel utečenecký tábor Opicina.

Povinný tříměsíční pobyt v táboře byl pro obě děvčata velmi náročný, bez vidiny konkrétního východiska. Byla ubytována v malém šestilůžkovém pokoji, neměla možnost se umýt teplou vodou a strava byla veskrze stereotypní. „Hela na tom byla o něco líp, protože rodiče ji trošilinku podpořili dopisy. Já jsem na ně musela čekat a navíc jsem dostávala dopisy, které mně nijak zvlášť nepomohly. Ovšem dala jsem slovo Heleně, takže jsem své rozhodnutí nezměnila. Navíc v pětadvaceti letech se mnoho věcí překousne, ani se na některé věci nemyslí nebo se na ně myslí jen v momentě, kdy si člověk tíživý dopis přečte, a pak ho zas chytne vidina hezké budoucnosti.“

Jaroslava Krejčová-Fabozzová měla rozhodování o emigraci jednodušší o to, že neměla komu zkazit kariéru. S citovými pouty to tak jednoduché nebylo. Její otec měl pro emigraci pochopení, ovšem její matka to nesla velice těžce už proto, že bratr pamětnice Jiří se rozhodl dobrovolně nastoupit do ostravských dolů. Jejich matka, vždy velice autoritářská a úzkostlivá, najednou „přišla“ o obě děti. A k údivu rodiny „zlotřilejší“ krok nepodnikl neposlušný Jiří, ale vždy pokorná dcera Jaroslava. Porozumění pro svůj čin od matky, se kterou ani předtím neměla bližší vztah, se jí nikdy nedostalo a pamětnice to přijala jako lekci pro výchovu vlastních dcer.

Jejich pobyt v táboře ukončilo rozhodnutí šestičlenné komise, které překládal Jugoslávec. Bylo jim umožněno v Itálii zůstat, zaručí-li se za ně někdo, a to děvčata měla předem domluvené.

Mé fiorentinské období

Za Helenu se zaručil masér ACF Fiorentina a za Jaroslavu Krejčovou-Fabozzovou jeho rodiče. Tím měla děvčata z krku největší existenční starost. Dostala se pod patronát ACF Fiorentina a stala se členkami týmu. „Musela jsem na sebe vzít dres a vrhnout se na hřiště, ale profesionální hráčkou byla spíše Helena, a díky jejímu umu jsme měly zázemí.“ Pamětnice pro hráčky Fiorentiny chystala atletickou přípravu. Fiorentina děvčatům v začátku platila ubytování a stravu, následně byla děvčata zaměstnána u firmy Baratti coby malířky na umělecký nábytek. Jaroslava Krejčová-Fabozzová se také pustila do trénování atletického družstva mládeže.

Z první výplaty si koupila televizi, aby stále slyšela italštinu. Uměla totiž jen rusky a trochu anglicky. Bydlela s Helenou a společně přivykaly novému prostředí. „Bylo pro nás hodně nezvyklé, že po deváté hodině už ženy nebyly venku vůbec vidět. Byly doma. A my jsme byly zvyklé zajít si večer třeba do kina. Když jsme se vracely pozdě ze zájezdu, tak nás odvezli domů. Takže ze začátku zážitky, co se týče volnosti, moc velké nebyly. Také je jasné, že jak jste v jiném místě, jste víc na pozoru. Nové místo začnete pomalinku poznávat a až potom se člověk uvolní.“ Děvčata nakonec objevila cesty, kterými se dostat do společnosti, a chodila se ráda bavit. S fotbalovým družstvem sedávala v podniku The Red Garden, kde se Jaroslava Krejčová-Fabozzová seznámila se svým budoucím manželem.

Manžel, nová rodina, nový život

Giovanni Fabozzo se s ní scházel přes týden po její práci, protože o víkendu se věnovala kopané. Nebyla to láska na první pohled, ale postupné sbližování. O rok později se přestěhovala k němu a zpočátku bydleli s jeho rodiči. Giovanni se po boku svého bratra, který byl boloňským strážníkem, v němž cítil oporu, vypravil do Československa, aby se seznámil s rodinou pamětnice. Podnikl za ní celkem tři cesty. Padli si do oka. S Giovannim Jaroslava Krejčová-Fabozzová završila sňatkem již tříletou známost, což v té době bylo v Itálii ojedinělé. Téhož roku se jim narodila dcera Veronica a o tři roky později Rachele.

Giovanni se věnoval řízení rodinné firmy na výrobu keramiky, kde mu pamětnice před svým mateřstvím vypomáhala. Následně se stala ženou v domácnosti, byla dobře zajištěna, ale zároveň neměla příliš možnost realizovat se mimo rodinu. Její situace se utužila s následnou dlouhodobou manželovou nemocí.

Manželova rodina

Giovanniho matka byla Toskánka a pamětnici si velice oblíbila. Otec byl Neapolitán, ale již delší dobu žil v severní Itálii, takže nebyl tak silného tradičního smýšlení, jakého Neapolitánci bývají. Giovanni byl poslední z pěti dětí, a když se pamětnice seznámila s jeho rodiči, byli již staří a nemocní. Proto se nesetkala s autoritářským postojem tchyně a tradicionalistickými zvyky rodiny, na což běžně Češky žijící v Itálii narážejí.

Česko-italská a italsko-česká existence

„V Itálii mi odmítli uznat univerzitní diplom, čímž se uzavřela tato kapitola mého života. S nikým z českého spolku jsem se nestýkala, neměla jsem čas a bránila mi vzdálenost. Vím, že se pořádaly společné večeře, ale účastnit se jich pro mě bylo absolutně nemožné. Věnovala jsem se manželovi a rodině.“

Českou kuchyni pamětnice zdatně kombinovala s italskou. Její manžel si oblíbil bramboráky i další typická česká jídla. Dcery vedla k české kultuře a snažila se jim vštípit češtinu, ovšem panovalo mínění, že bilingvnost jim bude činit ve škole problémy. „Pro mého manžela byla česká výslovnost moc těžká. V jeho přítomnosti se nesmělo mluvit česky. Ze začátku, když jsme se ještě s Helou setkávaly, pletlo se mi to. Někdy padlo slovo italsky na Helu, slovo česky na Giovanniho. Takže se rozhodlo, že takto ne, muselo se mluvit italsky.“ Veronica česky rozumí, nemluví plynně, ale mluví a táhne ji to do Prahy. Mladší Rachele je na tom s češtinou o něco hůř.

Jaroslava Krejčová-Fabozzová používala český model výchovy, který je oproti italskému výrazně tvrdší. Manželovi některé její praktiky, v Československu běžné, přišly až krajní a například nedovolil, aby dcery byly ve svých patnácti letech poslány na brigádu. K dcerám pamětnice přistupovala především tak, aby si s nimi vytvořila blízký vztah a byly ve svých záměrech podporovány, přestože byly především ve finančních záležitostech vychovávány k vysoké soběstačnosti. Dcery to zpětně vnímají jako tvrdší, ale spravedlivou výchovu.

Když odrostly, vrátila se Jaroslava Krejčová-Fabozzová za manželem do továrny. Měli v té době již okolo dvaceti zaměstnanců. „Kdo má něco svého, má zaplněné i soboty, je to časově náročné. A v neděli už se připravuje na pondělí.“

Návštěvy Československa

Na rozdíl od Heleny, která si vyžádala milost od prezidenta, a směla tak Československo navštěvovat už před Listopadem, se Jaroslava Krejčová-Fabozzová domů nepodívala a smířila se s tím, že svou vlast už možná nikdy neuvidí. O milost nepožádala, protože si to nepřál její manžel, který byl otřesen hrůzným zážitkem z československé hranice. Druhým důvodem bylo, že sňatkem získala italské občanství, a vycházela tedy, i pocitově, z jiného statusu než Helena. Její rodiče se za ní do Itálie vypravili třikrát.

Hranice Československa otevřené dvojím způsobem

O Velikonocích roku 1990 se Jaroslava Krejčová-Fabozzová vypravila po jedenadvaceti letech na návštěvu do Československa a vzala s sebou obě dcery. Na velvyslanectví v Římě díky svému italskému pasu získala bez problémů vízum. Zbytek formalit probíhal chaoticky, protože nové regule se teprve rodily a každý úředník tvrdil něco jiného.

„Abych řekla pravdu, pro mě listopadové události byly především o tom, že jsem se mohla podívat domů. Prahu jsem našla v mnohem horším stavu, než v jakém jsem ji opustila. Chtěla jsem vzít dcery do své oblíbené cukrárny U Myšáka, ale jak rychle jsme schody vyšly nahoru, tak rychle jsme je zase sešly. Dcerám pohled na Československo připomínal černobílou fotografii. Když jsme se vracely, na hranicích byly stále kontroly, byla to od změny režimu zatím příliš krátká doba a dcery z toho byly docela vyděšené. Vnímala jsem, že v této době přerodu byly hranice otevřené stejně jako v době po okupaci. Otevřené stejně chaoticky, ale jiným způsobem. Tentokrát to však bylo radostnější.“

O(d)hlédnutí

„Tehdy jsem sem tam na emigraci pomýšlela, ale nikdy dost důkladně – nebyl to připravený plán. Měla jsem s sebou jen svoje zavazadlo. Ani jednu fotografii. Kdybych dnes byla postavena před stejné rozhodování, zda emigrovat, či ne, a podmínky by se nezměnily, udělala bych znovu to, co jsem udělala. Důvodem, proč jsem emigrovala, zřejmě bylo, že jsem nahlédla velké rozdíly mezi životem v Československu a jinde. Myslím si, že kdybychom se ze zájezdu do Německa nevraceli 20. srpna 1968, ale o den později, skoro všichni by tam zůstali.“

Jaroslava Krejčová-Fabozzová jezdí do Čech dvakrát do roka. Setkává se s příbuznými, především s bratrancem, a se svou bývalou spolužačkou, také emigrantkou, která často navštěvuje Prahu. V úvahách, zda by se byla schopná natrvalo vrátit do Čech, parafrázuje italské úsloví „stát jednou nohou na dvou schodech“, ovšem s dodatkem, že do Itálie ji to táhne za nejbližší rodinou.

Po Giovanniho smrti se pamětnice s dcerami rozhodla rodinný podnik dále nespravovat. Veronica vede svůj soukromý umělecký ateliér a baletka Rachele si otevřela studio pilates. Od roku 2011 je Jaroslava Krejčová-Fabozzová babičkou, má vnuka Leonarda.