Jaroslava Krejčová-Fabozzová

„V Československu jsem byla volnější než tady. Je jasné, že jakmile jste v jiném místě, jste víc na pozoru, poněvadž místo neznáte. Když místo začnete poznávat, potom se člověk trošilinku uvolní. Začátky jsou spíš těžší. Možná, že to také závisí na charakteru. Někdo je otevřený hned, ať se nachází kdekoli, někdo se spíš drží zpátky. Někdy je zapotřebí být víc na pozoru. Jak jsem se chovala v Československu, chovala jsem se i tady, ale byla jsem víc na pozoru.“

„Jela jsem s dcerami na Velikonoce. Jely jsme vlakem. Jakmile jsme přejely hranice, byl vidět velikánský rozdíl. Byl cítit kouř, uhlí. Když se dcer zeptám, jaký to pro ně byl zážitek, řeknou: ‚Mně to připomínalo černobílou fotografii.‘ Když jsem chodila na vysokou, tak jsme kolikrát nějakou přednášku přeskočili a šli jsme k Myšákovi. Dcery jsem tam zavedla. Ani noha tam nebyla. Neměli dorty, které dříve mívali. Jak rychle jsme vyšly schody nahoru, tak rychle jsme je zase sešly. Prahu jsem našla v horším stavu, než v jakém byla, když jsem ji opouštěla. Šla jsem s maminkou na nákup do masny. Rodiče věděli, kam pro maso jít, masny měli vybrané. Byla tam fronta a za pultem byly dvě prodavačky. Řekla jsem, že chci kus masa z tamtoho kousku. Dostala jsem od maminky rány do zad: ‚To si nemůžeš dovolit.‘ – ‚Jak to, že ne?‘ Když jsme se vracely, na hranicích byly stále kontroly. Bylo vidět, že byla ještě krátká doba od změny. Ptali se nás: ‚Kde jste byly?‘ a ‚Chci vidět tohle zavazadlo.‘ A z toho byly dcery také docela vyděšené.“