Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Editha Krejčová (* 1930  †︎ 2022)

• narodila se 23. srpna 1930 v Hanušovicích

• rodina se hlásila k německé národnosti

• rodiče se záhy rozvedli

• Editha se přestěhovala s matkou a nevlastním otcem do Červené Vody

• válku prožila v Olomouci

• otec Jindřich Wurst se nevrátil z bojů druhé světové války

• po válce se přestěhovali zpět do Červené Vody

• téměř všichni příbuzní byli odsunuti

• Editha s matkou zůstaly v Červené Vodě, nevlastní otec byl Čech

• nejdřív uklízela v nemocnici, pak pracovala v textilní továrně

• v roce 1952 se vdala za Vincence Krejčího a měli dva syny

• Editha jezdila navštěvovat své příbuzné do Německa +po návratu ji pokaždé vyšetřovala StB

• v létě 1989 mladší syn emigroval do Německa

Jak se k sobě lidé chovají, to záleží na jejich osobnostních vlastnostech a hodnotách, ne na jejich národnosti. O tom se Editha Krejčová přesvědčovala celý život. Narodila se do německé rodiny, po rozvodu rodičů ji vychovával milující český nevlastní otec. Dva měsíce po válce se skrývala u české rodiny před sovětskými vojáky, kteří pronásledovali ženy. Od Čechů ale zažila i opovržení, že je Němka. Poválečné národnostní uspořádání kvituje, protože se tím podle ní zamezilo možným nepokojům či pocitům méněcennosti na jedné či druhé straně.

Editha Krejčová se narodila 23. srpna 1930 v Hanušovicích, v té době Hannsdorfu. Oba rodiče byli Němci, otec Jindřich Wurst (1902–1944) měl v Hanušovicích sklenářství a jezdil zasklívat po stavbách. Maminka Berta, rozená Faltejsková (1904–1982) prodávala v rodinném sklenářském obchodě v Hanušovicích. Když byly Edith čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec měl pak z dalšího vztahu dceru Hertu (1937) a syna Jindřicha (1940). Maminka se podruhé vdala za Čecha Dominika Macka (1906–1974) a přestěhovala se spolu s ním a Edithou do Červené Vody (tehdy Mährisch Rothwasser). S druhým manželem měla syna Dominika (1938). Pamětnice uvedla: „Měla jsem k nevlastnímu otci velmi dobrý vztah. Byl to zlatý člověk, který nikdy nedělal rozdíly mezi mnou a bratrem. S nevlastním tatínkem jsem od malička mluvila česky, s maminkou německy. Stýkali jsme se s příbuznými z obou stran, všechno bylo v pořádku.“

Jak se vyvíjel život v Červené Vodě

Obec v pohraničí obývalo až do konce druhé světové války převážně německé obyvatelstvo. Na přelomu 19. a 20. století tam začaly vyrůstat průmyslové podniky na zpracování tkanin, dřeva, kartáčnictví a cihelny. Byla to třeba tkalcovna firmy Schmied a syn, tkalcovna Eduard Dittrich, továrna Johann Müller, podnik Josefa Wagnera nebo továrna firmy Eduard Effenberger. V době mezi světovými válkami byla Červená Voda maloměstem, které poskytovalo řadu pracovních příležitostí. Rozvíjela se tam řemesla všeho druhu, obchody s uhlím, hudebními nástroji, pekařství, cukrářství, hodinářství, zlatnictví, klempířství, zámečnictví, spořitelny a mnoho dalších.

V Červené Vodě Edithina dětství bylo sedm textilních továren. „Mimo textilek tam byli faktoři. Lidé se živili hlavně textilem, doma měli stavy, na kterých tkali látky, a ty se pak v balíkách dodávaly do úpravny v Bílé Vodě. Říkalo se tady „milionářská obec“, je tu nádherný kostel, bylo zde krásné koupaliště se sprchami, v neděli tam hrála hudba, plno hospod a obchodů. Po válce se to všechno zlikvidovalo,“ vzpomíná pamětnice.

Československé státotvorné snahy došly uspokojení vznikem Československé republiky v říjnu 1918. Od září 1919 se i v Červené vodě začalo učit česky, na úřednických místech byli většinou Češi. Ale Němci v pohraničních oblastech se s novou situací těžko smiřovali. Většina Němců žijících v oblasti tzv. Sudet se později hlásila k „Sudetendeutsche partei“ (SdP) v čele s Konrádem Henleinem, jejímž cílem bylo dosáhnout sjednocení celého německého národa.

V letech 1936–1937 se v Červené Vodě postavila československá kasárna a v okolí Červené Vody začala výstavba pohraniční linie betonových pevností, která měla čelit nebezpečí ze strany Německa. Po všeobecné mobilizaci a podepsání Mnichovské dohody byli 7. října 1938 z Červené Vody evakuováni všichni Češi. Podle pamětnice tam zůstaly jen asi čtyři české rodiny. Třetí den poté vstoupila na půdu obce německá vojska.

Jako děti jsme měli hlad

Editha bydlela až do roku 1938 v Červené Vodě, kde si rodiče postavili dům a ona tam chodila dva roky do české školy. Každé prázdniny jezdila za vlastním tatínkem do Hanušovic, a to až do roku 1939, kdy musel narukovat do války. Byl kdesi na ruské frontě a celou dobu tam jezdil jako řidič nákladního auta. „Někdy pak přijel domů na dovolenou. To mi vždycky napsal, kdy přijede, a já jela za ním. Naposledy jsem ho viděla v červenci 1944, pak už byl nezvěstný.“

Také nevlastní otec, Dominik Macek, byl v rámci všeobecné mobilizace na vojně. V témže roce 1938 ho ale přeložili jako poštovního úředníka do Olomouce, a tak se tam s ním v říjnu přestěhovala celá rodina. Ve válečném období byl dva roky totálně nasazený ve Stuttgartu a maminka zůstala v Olomouci sama s dětmi. „Byla to pro ni špatná doba,“ komentuje pamětnice. „Spláceli dluhy na domě v Červené Vodě, peněz bylo málo, potraviny jen na lístky. Já dostala chrlení krve, bratr měl z nedostatku jídla něco se srdcem. Jako děti jsme měli hlad. Já si brala do školy krajíček chleba a kostku cukru. Na ni jsem napustila vodu a natřela to na chleba. Jako pochoutku jsme si v obchodním domě koupili hořčici nebo kyselý okurek. Děti z venkova, které jezdily do školy, na tom byly lépe, přece jen si mohly něco vypěstovat. Ale ve městech to bylo horší.“

Editha chodila v Olomouci rok do české školy, čtvrtou třídu a poté měšťanku tam vyšla v roce 1944 v německé škole. Škola ji moc bavila, chtěla být učitelkou. Když ale chtěla pokračovat na učitelském ústavu, ten rok neotevřeli žádné školy kromě obecných. Šla tedy půl roku šít k soukromému krejčímu Bednářovi. To už skončila válka a Editha se vrátila s rodiči zpět do Červené Vody.

Před sovětskými vojáky se Němky schovávaly u Čechů

Po válce bydlela Editha u tety v Červené Vodě a pak se schovávaly dva měsíce před sovětskou armádou v blízkém Karlově u české rodiny Steinerových. „Moje teta tam byla schovaná u tchyně. Teta bydlela přes válku v našem domku a pak se šla podívat do svého domu, jak to tam vypadá, a přitom ji dva Rusové znásilnili. Takové případy byly tady časté. U Steinerových jsme byly v bezpečí, protože jejich synové už byli dospělí a měli zbraně,“ upozorňuje pamětnice.

Rok po válce hodnotila Editha Krejčová jako nejhorší dobu svého života. Trápil ji všudypřítomný strach, diskriminace a tíživá nejistota. „Jelikož jsem byla Němka, už jsem nemohla do školy, tak jsem šla do nemocnice dělat uklízečku. Bylo mi patnáct let. Napřed jsem tam dělala v kuchyni. Ve čtyři hodiny ráno jsem musela nastoupit do kuchyně, zatopit, uvařit velké kotle kávy, vytřít podlahy, nakrájet chleby. Tehdy bylo v nemocnici 350 lidí. Vzadu v barákách leželo hodně znásilněných žen, nakažených od Sovětů pohlavními nemocemi. Pak jsem osm měsíců uklízela na oddělení.“

Nemocnice v Červené Vodě zahájila provoz v roce 1905 a měla kapacitu 155 lůžek. V době druhé světové války se v areálu postavily další dvě dřevěné budovy, které sloužily jako vojenský lazaret.

Od 23. dubna do 25. října 1946 provedly československé úřady odsun německých obyvatel. Z Červené Vody jich v sedmnácti transportech odjelo 2 156, zůstalo jich sedmatřicet. „Chtěla jsem odjet s tetou, ale rodiče mi v tom zabránili. Tady jsem neviděla budoucnost. Chtěla jsem studovat, ale nešlo to. Tak jsem tady ještě šila jako pomocnice a pak šla do továrny. Od té doby až do důchodu jsem pracovala v místní textilce – napřed jako tkadlena, pak jako mistrová v čistírně.“

V obci zůstalo několik německých odborníků a mistrů, kteří zajišťovali chod továren. Většina ale odešla pryč. Odešly tatínkovy děti Herta a Jindřich, odešlo všech sedm matčiných sourozenců s rodinami. Zůstala jen Editha a její matka. „Teta byla nějaký čas v Mohelnici v táboře, pak je odsunuli. Když přišli do Německa, tam je nikdo nechtěl. Přidělili jim malý byt, měli dva syny, celý den čekali venku, než je tam pustí. V Německu to bylo zpočátku špatné, ale dnes tam jsou všichni spokojení. Podle mě to je dobře, že Němci odešli. Je klid tady i tam. Kdyby zůstali, možná by se jeden či druhý národ cítil méněcenně. Myslím, že se to vyřešilo dobře.“

Na místa odsunutých původních obyvatel přišli noví osadníci. Postupně se stavěly nové domy. V Červené Vodě bylo údajně zbouráno kolem 95 německých domů a po výměně obyvatel tam žilo kolem 1 500 obyvatel. Edithina tatínka Jindřicha Wursta v roce 1953 prohlásili za mrtvého.

Jako Němku mě vyhodili z hospody

Divoký poválečný rok pamětnice popisuje takto: „Jeden čas jsme museli nosit bílou pásku s černým „N“ na rukávu. Nesměli jsme nikde jezdit vlakem, nesměli jsme do kina ani nikam jinam.“ To trvalo od května 1945 až do konce odsunu, ale nejhorší to prý bylo těsně po válce. Uvádí také další příhodu: „Spolupracovnice se svým přítelem mě vzali do hospody. Tam ke mně hned přiběhla paní, která tam obsluhovala, a řekla mi: ‚Ven, jste Němka. Ven!‘ Měla jsem strach jít i domů, tak mě kamarádi doprovodili.“

Nevlastní otec Dominik Macek jí pak na obecním úřadě zařídil dokument, který potvrzoval, že Editha zůstává v Československu a má vstup umožněný všude tam, kam Češi. Když měla potvrzení v ruce, šla s otcem na pouť do Šanova. „Mně bylo sotva šestnáct, a jen jsem tam došla, ozvalo se: ‚Zavřete dveře, je tady Němka! Musíme udělat kontrolu!‘ Já měla zelenou legitimaci, Češi měli žlutou. Dala jsem jim svoji a oni říkali: ‚Co si myslíte, jste Němka a jste tady?!‘ Dala jsem jim tedy to potvrzení. Od té doby už jsem pak měla pokoj. Tehdy jsem ale velmi moc chtěla odsud odejít.“

Chtěla být učitelkou, ale pracovala v textilním průmyslu

Když Editha skončila s uklízením v nemocnici a krejčí, u kterého šila, se odstěhoval, šla pracovat do textilky Effenberger. Nejdřív jako tkadlena, po sloučení fabrik a vzniku Perly v roce 1949 tkalcovala právě tam. Pak pracovala v textilní čistírně v Králíkách, která byla subdodavatelem pro Perlu Červená Voda.

V roce 1949 se vdala za Vincence Krejčího (1927–2011), který dělal v textilce účetního. V letech 1950–1952 byl její manžel na vojně, v roce 1952 se narodil první syn, v roce 1958 druhý syn. Když byly děti malé, vozili jí z textilky práci domů. Do práce pak znovu nastoupila v Červené Vodě. Po čase odešel výrobní mistr a Editha převzala jeho práci – zpočátku měla na starost šedesát lidí, později čtyřicet. Dělala výplaty, rozvrhovala práci. Pro tuto textilku pracovaly i řádové sestry z kláštera Králíky-Hedeč. V roce 1954 se manželé Krejčí přestěhovali do Králík.

Editha Krejčová má většinu své rodiny v Německu, a tak tam každé čtyři roky jezdila za sestrou. „Když jsem se vrátila, pokaždé za mnou přijeli z StB a vyšetřovali mě. Ptali se mě, kde jsem byla, s kým jsem se stýkala. Přijeli za mnou do továrny, vyvolali mě ven a ptali se mě, co se tam dělo.“

Po revoluci v roce 1989 jsme si oddychli

V roce 1960 se Červená Voda sloučila s okolními obcemi Šanov, Bílá Voda, Moravský Karlov, Mlýnice, Mlýnický Dvůr, Horní a Dolní Orlice. Vznikla jediná obec s 3 128 obyvateli. V témže roce se obec přesunula z moravského okresu Šumperk do českého okresu Ústí nad Orlicí.

Když byla Editha v létě 1989 s mladším synem v Německu, zpátky do Československa se vrátila sama. „Musela jsem do Ústí nad Orlicí na StB a tam vypovídat,“ popisuje pamětnice. „V Červené Vodě hned zabezpečili domek, který měl syn po mé mamince, a nějaké věci odvezli.“ Naštěstí však přišel 17. listopad 1989, s ním pád železné opony a občanská svoboda. Celá jejich široká rodina si oddychla, protože konečně mohli bez problémů navštěvovat své příbuzné v Německu.  

Když Edithin otec odcházel do války, určil v závěti svou dceru jako dědičku dvou domů a obchodu v Hanušovicích. Po listopadové revoluci 1989 žádala pamětnice o svůj podíl, ale u soudu ji dvakrát odmítli s tím, že tento majetek byl konfiskát.

Editha Krejčová stále udržovala čilé kontakty s rodinou a známými v Německu. Tlumočila návštěvníkům, bývalým obyvatelům zdejších krajin, kteří přijíždějí do Králík. „Líbí se jim tady a jsou rádi, že sem můžou přijet. O křivdě nikdy nehovoří, chtějí jen smíření, nikdy nic nevyčítají,“ uzavírá pamětnice své vyprávění. A doplňuje ho vzkazem mladé generaci: „Přeju jim přátelství a žádné sváry mezi sebou.“