Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Krejčí (* 1929)

• narozen 23. února 1929 v učitelské rodině v Přistoupimi

• svědkem dramatických událostí na konci druhé světové války

• v letech 1939–1945 studoval na gymnáziu v Českém Brodě

• v období let 1945–1952 studoval hru na housle na konzervatoři pod vedením Josefa Ladislava Micky

• v letech 1952–1956 studoval na AMU

• v době studií členem orchestru Hudebního divadla v Karlíně

• od roku 1958 členem Českého komorního orchestru dirigenta Josefa Vlacha

• od roku 1958 členem České filharmonie pod vedením Karla Ančerla

• po zájezdu s Českou filharmonií do USA vyslýchán Státní bezpečností

• začátkem roku 1970 odešel natrvalo do zahraničí

• v letech 1970–1971 členem orchestru Královské opery v Kodani

• od roku 1971 působil jako houslista a hudební pedagog v Basileji

Houslista Ivo Krejčí působil před rokem 1968 ve špičkových pražských orchestrech vážné hudby, v Českém komorním orchestru a v České filharmonii. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa stál před dilematem. Dostával mnoho nabídek na angažmá v zahraničí, ale rozhodnutí opustit vlast nebylo jednoduché. 

Narodil se 23. února 1929 v Českém Brodě, odkud ho s matkou vezli několik kilometrů na saních v husté vánici do domovské obce Přistoupim. Tatínek Bohumil Krejčí pocházel z učitelského rodu, maminka, za svobodna Kabešová, se narodila jako nemanželské dítě, záhy osiřela a vyrůstala v sirotčinci. Oba rodiče působili v Přistoupimi jako učitelé na obecné škole a malý Ivo ještě v předškolním věku často s matkou trávil čas ve školní budově. Vyrůstal se starším bratrem Jiřím, u něhož se brzy projevilo nadání pro výtvarné umění. Vystudoval grafickou střední školu a UMPRUM v ateliéru Karla Svolinského. 

Rodina nebyla nijak politicky vyhraněná, rodiče však po roce 1918 vystoupili z katolické církve a jejich synové ani nebyli pokřtěni. Ivo Krejčí to vysvětluje tehdejším napjatým vztahem mezi učiteli a církví: „Před rokem 1918 byl každý venkovský učitel zároveň regenschori a kantoři vždy ,trpěli pod knutou církve‘, to znamená místního faráře. Po vzniku republiky se učitelstvo zasazovalo o odluku církve od státu, takže poměr církve a učitelstva se velice zhoršil.“ 

Nikdo z rodiny proto nechodil do kostela a Ivo Krejčí jako chlapec záviděl svým vrstevníkům, kteří k biřmování dostávali jako dárek náramkové hodinky. Nechal se pokřtít až v deseti letech za poněkud kuriózních okolností. „Můj starší bratr byl velmi slabý v matematice, každý rok musel na gymnáziu dělat reparát. Můj táta se domníval, že profesor matematiky, který byl katolík a lidovec, mu záměrně dává horší známky. Když jsem měl nastoupit do primy, otec řekl, že se musím nechat pokřtít, aby mě matikář nechal na pokoji.“ Malý Ivo na to přistoupil pod podmínkou, že dostane hodinky tak jako předtím jeho kamarádi. Ve škole mu ale křest nepomohl a s matematikou zápolil stejně těžce jako jeho bratr. 

Nacisté zmasakrovali šestatřicet mužů ze vsi

Ivo Krejčí vzpomíná, jak v době jeho dětství přijížděli do středních Čech Němci ve svých tradičních úborech – krátkých kožených kalhotách s bílými podkolenkami a zelených vestách – a vykupovali potraviny. V březnu roku 1939 se pak objevily kolony německých okupačních vojsk. 

V období Protektorátu Čechy a Morava zákon zakazoval, aby oba manželé pracovali ve státních službách, a tak Ivova maminka musela učitelské povolání opustit. „Její penzijní nároky byly anulované a finanční situace rodiny se zhoršila,“ konstatuje pamětník. Bratr byl povolán do totálního nasazení, musel pracovat ve zbrojovce ve Štýrském Hradci a později v Norimberku. 

Dospívající Ivo se s nacistickou mocí střetl jen jednou, když se s kamarádem fotografoval v lomu pod vysílačem, hlídaným armádou. „Najednou jsme uslyšeli ,Hände hoch!‘, zadrželi nás a odvedli do Liblice.“ Když příslušníci wehrmachtu fotografie vyvolali, zjistili, že nejde o špionážní snímky, a chlapce propustili. 

Roku 1942 Ivo Krejčí přihlížel odchodu místní početné židovské komunity do transportu: „Židé šli přes vesnici s kufříčky a nikdo se s nimi nerozloučil. Nevěděli jsme, kam jdou, a nepočítali jsme s tím, že už se nevrátí.“ 

Jeho rodina přečkala válku v relativním poklidu až do květnových dnů roku 1945, na samém konci války však obcí Přistoupim otřásla tragédie. Ve dnech Pražského povstání se ve vsi rozšířila zpráva, že na křižovatce za vesnicí stojí armádní auto, naložené zbraněmi. Muži i chlapci ze vsi se tam hned rozeběhli a začali si rozebírat nenabité zbraně z korby. Ivo, který nebyl příliš fyzicky zdatný, dobíhal jako poslední a sledoval celou scénu přes pole porostlé jarní zelenou pšenicí. Mezitím na křižovatku dorazila německá jednotka, která jela na pomoc wehrmachtu v pražských ulicích. „Když uviděli civilní obyvatelstvo, jak si rozebírá zbraně, postavili kulomety a posekali celé to pole. To byla vyloženě poprava, protože na poli se lidé neměli kam ukrýt.“ Mezi obětmi bylo několik obyvatel Přistoupimi. 

Ivův bratr Jiří střelbu jako jeden z mála přežil a doběhl domů. Vzápětí se ale od sousedky dozvěděl, že její syn, jeho nejlepší kamarád, se pohřešuje, a vydal se ho hledat. Přitom ale padl do spárů wehrmachtu, jehož příslušníci pročesávali vesnici, hledali mezi lidmi zbraně a zatýkali. „Pořád ještě platilo stanné právo. Mít u sebe pušku znamenalo popravu,“ vysvětluje Ivo Krejčí. Jeho bratr se dostal do skupiny mužů, které odvedli na zahradu gymnázia v Českém Brodu a chystali se je exemplárně popravit. „Čirou náhodou jela okolo expedice švýcarského Červeného kříže. Lidé je zastavili a informovali je, co se děje. Červený kříž vyjednal s velitelem německé posádky, že zadržené propustili. Nikdo další už nezemřel,“ dodává Ivo Krejčí. 

Brzy poté už přes vesnici táhl transport prchajících a raněných německých vojáků. „Žádali obyvatelstvo, aby jim dali vodu. Nikdo jim je nechtěl poskytnout. Moje máma, která se s nimi domlouvala lámanou němčinou, jim vysvětlovala, že po tom, co napáchali, jim nikdo nechce pomáhat. Ale nakonec jim vodu dala,“ vypráví Ivo Krejčí. Její sousedé bohužel toto soucitné gesto pochopili jako napomáhání nepříteli: „Až do smrti to měla v posudku, v době vlády komunistů byla vnímána jako politicky nespolehlivá.“ 

Někteří ze sousedů projevovali vůči poraženým Němcům bezdůvodnou krutost: „Eskorta Revoluční gardy odváděla jednoho vojáka wehrmachtu do Českého Brodu. Náš soused, šofér z povolání, vzal do ruky tlustý klacek, a když ho vedli okolo, praštil ho přes hlavu. Ta bezúčelná brutalita se mi zdála nepochopitelná.“ 

Ve vsi se zabydlel útvar Rudé armády, jehož velitelství bylo zřízeno přímo v domě rodiny Krejčích. „Byl to frontový útvar prvního sledu, v jednotkách vládla přísná disciplína. Hovořilo se o tom, že jeden voják, který znásilnil místní ženu, byl popraven.“ 

„Formalista“ Stravinskij se nesměl hrát

Ivo Krejčí projevoval od útlého dětství hudební nadání. Jako malý chlapec chodil „do houslí“ k vesnickému kapelníkovi, v době studia na gymnáziu potom ke kapelníkovi v Českém Brodu. Během druhé světové války jeho rodiče ubytovali mladého učitele ze zabraných Sudet, který ho vzdělával v hudbě na poněkud vyšší úrovni. Roku 1944 zprostředkoval tehdy patnáctiletému Ivovi soukromé hodiny u Josefa Ladislava Micky, pedagoga pražské konzervatoře, která byla v té době zavřená. 

Ivova vzdálená sestřenice z Vilémova u Golčova Jeníkova také hrála na housle a chystala se ke zkouškám na konzervatoř. „Teta se s ní chlubila a já jsem si připadal trochu odstrčený. Když jsem ji slyšel hrát, řekl jsem si, že tohle dokážu taky.“ Po skončení války se proto jako student kvinty na gymnáziu přihlásil k přijímacím zkouškám na pražskou konzervatoř a byl přijat. 

První tři roky do Prahy každý den dojížděl vlakem. Vzpomíná si, jak se v únoru 1948 cestou na nádraží setkal s průvodem vysokoškoláků, kteří skandovali: „Nebojte se, Pražáci, ještě jsou tu študáci!“ Šlo o známý pochod studentů na Hrad, jehož cílem bylo podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby neustupoval tlaku komunistů a nepřijímal demisi demokratických ministrů. „Šel jsem opačným směrem než oni, táhl jsem pouzdro s houslemi a violu. Moc jsem tehdy nechápal, o co jde, studenti univerzity měli znalosti na vyšší úrovni,“ vzpomíná Ivo Krejčí. 

Následné převzetí moci komunisty však jeho rodina pocítila. Matka se kvůli „škraloupu“ v kádrovém posudku kvůli pomoci německým vojákům už nesměla vrátit k učitelskému povolání. Pracovala na obecním úřadě v Přistoupimi a vedla místní knihovnu. 

Nové poměry se projevily i ve výuce na konzervatoři. Studenti téměř neměli možnost seznámit se se zahraničními nahrávkami. Profesor Josef Micka vyučoval v duchu francouzské školy, nicméně později Ivo Krejčí zažil na AMU vyučování po vzoru sovětských houslistů u profesorky Marie Hlouňové. I když cenzura nebyla ve světě vážné hudby tak tvrdá jako v jiných oblastech umění, i zde podle slov Iva Krejčího existoval „tlak, abychom hráli to, co se režimu zdá vhodné“. 

K tabuizovaným skladatelům patřil například Igor Stravinskij, kterého komunisté považovali za představitele „buržoazního formalismu“. Přesto právě s jeho Suitou vystoupil Ivo Krejčí na svém prvním sólovém recitálu v Rudolfinu . „Považovalo se to za statečný čin, ale nemělo to pro mě žádné důsledky,“ konstatuje. Kromě Stravinského zahrál ještě Poem francouzského romantického skladatele Ernesta Chaussona; ani ten nebyl zastáncům socialistického realismu příliš po chuti. 

Po absolvování konzervatoře se Ivo Krejčí chtěl vyhnout vojenské službě, a tak v letech 1952–1956 pokračoval ve studiu na AMU, kde v té době na různých fakultách studovalo mnoho budoucích výrazných osobností české kultury: spisovatel Milan Kundera, divadelní režisér Ladislav Smoček, na spřízněné AVU sochař Karel Nepraš či scénograf Theodor Pištěk. 

V divadle, v komorním orchestru i ve filharmonii

Už během studia na konzervatoři začal Ivo Krejčí účinkovat jako houslista v orchestru Hudebního divadla Karlín, což mu umožnilo platit si v Praze podnájem a zbavilo ho to nutnosti dojíždění z Přistoupimi. Začínal hned ve skupině prvních houslí a brzy hrál v operetách velká houslová sóla. „Karlínské divadlo byl takový útulek pro politicky nespolehlivé. Hrál tady Oldřich Nový nebo Vlasta Burian, bývalí majitelé soukromých divadel. Jako kulisák tu byl zaměstnán hrabě Šternberk.“ 

Vzhledem k tomu, že v divadle hrál po večerech, mu tato činnost nijak nepřekážela ve studiu, ale vyplnila mu veškerý volný čas: „Šli jsme ze zkoušky na zkoušku, čas na soukromí nebyl žádný.“ 

Roku 1958 našel uplatnění také v Českém komorním orchestru pod vedením Josefa Vlacha. Šlo o obnovené těleso, které původně založil dirigent Václav Talich roku 1946. Původní Talichův orchestr se rozpustil roku 1948 poté, co bylo Václavu Talichovi znemožněno veřejně vystupovat. 

Ivo Krejčí opět účinkoval ve skupině prvních houslí. Na dirigenta Josefa Vlacha vzpomíná jako na velmi nadaného umělce, kterému sice chybělo akademické vzdělání, ale vynahrazoval je svou schopností vést zkoušky v přátelské atmosféře: „Všechno šlo v kamarádském duchu. Když chtěl něco vysvětlit, prostě vzal housle a předehrál vám to. Šlo se prostě tím směrem, který on ukázal. A nakonec se ukázalo, že ten směr byl správný.“ 

První koncert obnoveného Českého komorního orchestru se odehrál v Městské knihovně, kam Ivan Medek pozval i Václava Talicha, aby dal orchestru svolení používat název jeho původního tělesa. 

Na koncert přišel i Karel Ančerl, tehdejší šéfdirigent České filharmonie. Hledal zde mladé houslisty na připravovaný zájezd a na konkurz přizval kromě jiných také Iva Krejčího. „Šli jsme tam a konkurz jsme neudělali, protože pro tradicionalisty z filharmonie jsme byli příliš velcí frajeři,“ vypráví Ivo Krejčí. Karel Ančerl se přesto rozhodl ho na jednu sezonu angažovat, a tak se roku 1958 stal houslistou České filharmonie. 

Po zájezdu do USA hned k výslechu

Postavení Karla Ančerla v čele České filharmonie nebylo jednoduché. Ve funkci vystřídal Rafaela Kubelíka, který po únoru 1948 emigroval do Švýcarska. „Jaké byly důvody jeho jmenování a jakou roli v tom sehrál kulturní ideolog Zdeněk Nejedlý, to si netroufám soudit. Sám Ančerl vždy vyprávěl, že jeho žena jednoho dne našla v kapse saka, které chtěla dát do čistírny, dopis se jmenováním dirigentem České filharmonie,“ vypráví Ivo Krejčí. „Jisté je, že značná část orchestru pořád byla vůči němu v opozici. V té počáteční době byl odpor proti němu masivní, musel mít hroší kůži, aby to vydržel. Ale to tak bývá všude, že? Každý šéf má své příznivce a své protivníky.“

Když se Ivo Krejčí na konci padesátých let chystal s Českou filharmonií na první zájezd do USA, jeho bratr ho požádal, aby tam vyhledal jeho dávného kamaráda Miloše Vobořila, jenž nyní působil jako obchodník s ocelí. To se mu skutečně podařilo a s Vobořilem se sešel. Několik dnů po návratu do Prahy ho pak navštívili dva příslušníci Státní bezpečnosti a „pozvali“ ho k výslechu do Bartolomějské. 

„No tak vyprávějte, soudruhu,“ zněl pokyn ve výslechové místnosti. Ivo Krejčí jim o zájezdu do USA pověděl vše, co pokládal za bezpečné, o schůzce s bratrovým kamarádem se však nezmínil. „Jméno Vobořil vám nic neříká?“ ptali se estébáci a snažili se získat další informace. K podpisu spolupráce ho nenutili, Ivo Krejčí se však od té doby stále obával, že bude předvolán k dalším výslechům. 

„Tušili jsme, že s tou mincí budou potíže.“

Jako špičkový hudebník dostával Ivo Krejčí často nabídky na angažmá v zahraničí. „Ale ve filharmonii jsem byl do jisté míry spokojený a opustit vlast bez možnosti návratu není tak jednoduché,“ konstatuje. 

Jedna z těchto nabídek na angažmá v USA přišla od jednoho houslisty ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ivo Krejčí ji zprvu nebral příliš vážně, ale po 21. srpnu, když situaci v Československu sledoval celý svět, dostal od amerického kolegy dopis: „Zabal kufry, vem rodinu a přijel do New Yorku. V advokátní kanceláři ve Vídni máš letenku, peníze, affidavit. Vše je zařízené, bydlet můžu u nich doma a po uplynutí garanční lhůty mohu začít hned pracovat.“ Ivo Krejčí však stále pochyboval a nemohl se rozhodnout: „Co když tam přijedu a na místě zjistím, že je všechno jinak? Budu stát na letišti s celou rodinou a co potom?“ 

Tutéž nabídku mu na podzim 1968 ve Vídni zopakoval dirigent George Szell: „Mám pro vás angažmá, když si pospíšíte, můžete okamžitě nastoupit.“ „Ale já jsem si nepospíšil,“ pokračuje Ivo Krejčí. „Stále jsem se nedokázal odhodlat.“ 

Pomyslnou poslední kapkou v jeho rozhodování se stala epizoda, k níž došlo roku 1969 na festivalu v Lucernu. Pozvání na festival zařídil ještě v období Pražského jara Rafael Kubelík, který bydlel ve švýcarském exilu v nedalekém Kastanienbaumu. 

Hudebníci České filharmonie byli během festivalu pozváni na osobní návštěvu v jeho domě u jezera. „Nikdo nechtěl převzít odpovědnost za to, jestli pozvání přijmeme. Nakonec to rozhodl dirigent Václav Neumann. Řekl: ‚Jsme pozvaní, tak půjdeme.‘“ Část hudebníků tak strávila s Rafaelem Kubelíkem idylické odpoledne v jeho domě a na projížďce lodí na Lucernském jezeře. Kubelík nechal jako dárek vyrobit pamětní mince připomínající první výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Etuje, v níž byly uloženy, si hudebníci nechali na památku podepsat. „Ale vzápětí se dostavily obavy, že s tou mincí budou potíže,“ vypráví Ivo Krejčí. 

Z festivalu v Lucernu pokračovala Česká filharmonie na koncert v Edinburghu. „Tam naše vedení svolalo schůzi a dali nám podepsat rezoluci, že ,provokaci pana Kubelíka‘ odsuzujeme a mince mu vracíme zpátky.“ Hudebníci měli suvenýry odevzdat, což většina z nich udělala. Jen asi čtyři si svou minci ponechali s výmluvou, že ji ztratili nebo jim ji někdo ukradl. Později se Ivo Krejčí přímo od Rafaela Kubelíka dověděl, že odevzdané mince k němu nikdy nedoputovaly. 

Pro něj osobně byl tento ponižující zážitek posledním impulzem k emigraci. Ihned po návratu šel na Pragokoncert s dotazem, zda nemají nějaké nabídky na angažmá v zahraničí. Nabídli mu konkurz na místo houslisty v orchestru Královské opery v Kodani. 

Přátelští Dánové, spolehliví Švýcaři

Ivo Krejčí konkurz úspěšně udělal a vrátil se do Prahy vyřizovat formality. Mezitím přišel podzim 1969 a spolu s ním opětovné uzavření hranic, které výrazně omezilo možnosti Čechoslováků cestovat na Západ. Obával se, že celý proces se tím zkomplikuje, v únoru 1970 však legálně s celou rodinou odjel do Kodaně. Jeho dánské angažmá mělo být časově omezené a v České filharmonii mu stále drželi místo, on však věděl, že do Československa se už nevrátí. Později byl odsouzen v nepřítomnosti ke čtrnácti a jeho žena ke dvanácti měsícům odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky. 

„Dánové byli jako hostitelé nesmírně přátelští a mně se tam velice líbilo, ale mnoho slibů zůstalo nesplněno,“ konstatuje Ivo Krejčí. Vedení Královské opery především nedodrželo slib, že mu poskytne ubytování, a tak si v Kodani musel pronajmout byt, což ho stálo polovinu platu. Velkou část výdělku spolykaly také vysoké daně. 

Po roce se proto rozhodl Dánsko opustit a přijmout nabídku na angažmá v orchestru v Basileji: „Do Švýcar jsem odcházel již s dobrou smlouvou v kapse a s vědomím, že mě tam potřebují.“ Kromě účinkování v orchestru zde také učil na hudební škole. 

Ve švýcarském exilu sledoval Ivo Krejčí dění v Československu v listopadových dnech roku 1989. Po zkušenostech z roku 1968 se k němu stavěl poměrně skepticky: „Moje stanovisko bylo – počkejme si, co se z toho vyklube. Je to do jisté míry opatrnictví, ale já se přiznávám, že opatrnost vždy byla moje silná stránka. Asi nikdo by mě nepřiměl, abych šel do ulic na nějakou demonstraci.“ 

Také na situaci po roce 1989 se dívá s jistým odstupem: „Lidské jednání je do jisté míry za každého režimu stejné. I sebeušlechtilejší politik myslí na osobní prospěch.“ 

Na závěr rozhovoru se Ivo Krejčí zamýšlí nad tím, zda ve světě vážné hudby existuje nějaký specificky český rys. „Něco na tom je, ale ne úplně. Něco jsme si namlouvali, ale zjišťujeme, že to tak není. Tak například interpretace české hudby, to je ta tradice, kterou sajeme s mateřským mlékem. Ale pak ve světě slyšíme Číňany nebo Korejce, kteří to dokážou také tak, dokonce líp. České specifikum bude existovat i nadále, ale jeho vliv je čím dál tím menší.“