Ivo Krejčí

* 1929

  • „Díky Kubelíkovu vlivu – bydlel v Kastanienbaumu poblíž Lucernu – dostala Česká filharmonie v době Pražského jara pozvánku na Lucernský festival. A když jsme tam měli jet, tak už Pražské jaro neexistovalo, protože byl rok 1968. No a my jsme to pozvání samozřejmě přijali-nepřijali. [Rafael] Kubelík pozval celý orchestr k němu, do Kastanienbaumu. Nejdřív byla projížďka po jezeře a pak káva u něj v tom krásném starém selském domě na břehu jezera. Kubelík dal pro celou filharmonii, pro celý orchestr, razit upomínkové mince, stříbrnou minci ve velikosti pětifrankovky k prvnímu výročí vstupu ‚spřátelených armád‘. Všichni jsme si tu minci v bílé etuji od něj nechali podepsat. Zapomněl jsem říct, že když jsme se měli rozhodnout, jestli to pozvání přijmeme, tak nikdo nechtěl převzít odpovědnost. Tehdejší šéf orchestru dokonce odjel, nejel s námi do Lucernu a ponechal rozhodnutí svým podřízeným. Z těch nikdo nechtěl říct ano nebo ne. A ten, kdo to rozhodnul, byl Václav Neumann. Řekl: ,Jsme pozvaní, tak jdeme.‘ Nešli jsme tam všichni, jen asi polovička z nás. Bylo krásné odpoledne v Kastanienbaumu, pak před koncertem jsme jeli lodí do hotelu a tam už byly obavy, že s tou mincí budou potíže. A taky že jo. Pak jsme hráli ty dva koncerty v Lucernu. Jeden byl se Szellem, Firkušný jako sólista. Druhý koncert dělal Neumann. Pak jsme jeli do Edinburghu s tou medailí v kufru. Tam svolali schůzi, po koncertě, za pódiem, a přečetli nám ,naši‘ rezoluci, že provokaci pana Kubelíka odsuzujeme a vracíme mu ty mince zpátky. A ,soudruzi odevzdejte je tomu a tomu.‘ A tím to skončilo. No a samozřejmě drtivá většina je odevzdala. Byli, říká se, že čtyři spravedliví, stateční, kteří neodevzdali. Jeden ji ,ztratil‘, jednomu ji ,ukradli‘. Nesmím zapomenout říct, že ti, co ji neodevzdali, že se jim nikdy nic nestalo. Přijeli jsme do Londýna z Edinburghu a ty mince se měly dopravit nějak z Londýna ven. Tak se kontaktoval dokonce velvyslanec, Trhlík, tehdejší velvyslanec v Anglii, jestli by to šlo diplomatickou poštou, a ten to odmítl. A od té doby, podle toho, co já vím, spadla klec, nikdo neví, kde ty medaile skončily.“

  • „Šla zpráva vesnicí, že nad vesnicí na jedné křižovatce, u Červeného sloupu se tam říkalo, stojí armádní auto, plně naložené zbraněmi. Samozřejmě veškeré mužské obyvatelstvo, speciálně ti mladí, běželo tam. To bylo kus od našeho domku, malým lesíkem přes obilné pole. Já jako nesportovec jsem běžel jako poslední. Můj brácha už tam byl hned v první řadě. Já jako poslední jsem ještě stačil vyběhnout na vršek toho svahu. Díval jsem se, přede mnou bylo jarní osení, velká plocha, pole jarní pšenice, světlezelená. A tam to množství mužských, kteří rozebírali zbraně, které bohužel byly bez munice, takže neúčinné. V ten moment přijížděla od Kolína armáda generála Schellnera, jak se později zjistilo, která jela na pomoc pražské posádce, která byla v tísni, potřebovala pomoc. Takže to byl tzv. spěšný pochod, motorizovaná armáda. A tam když viděli civilní obyvatelstvo, jak rozebírá zbraně, tak samozřejmě vyčlenili jednu rotu, postavili kulomety a posekali celé to pole, jak tam utíkali s puškami domů.“ – „Kolik lidí tam zabili?“ – „Šestatřicet. Je tam pomník se jmény. To byla vyloženě poprava. Protože to byla rovná plocha. Ti, co utekli, těch bylo velice málo. Ti, co byli schopni utíkat tak rychle. Mezi nima byl můj bratr.“

  • „A vzpomínám na situaci, kdy jsem šel z konzervatoře Kaprovkou přes Staroměstské náměstí do Celetné a na Hybernské nádraží. Přes Hybernské nádraží šel průvod a skandoval: ‚Nebojte se, Pražáci, ještě jsou tu študáci.‘ Byl to ten průvod studentů na Hrad, kde chtěli demonstrovat a přesvědčit Beneše, aby nepodepsal abdikaci ministrů. Byl ten kritický moment, kdy Beneš selhal tím, že tu abdikaci podepsal. A na ten průvod si vzpomínám. Tady šel průvod angažovaných študáků – to byli většinou studenti univerzity, kdežto konzervatoř byla něco mezi univerzitou a střední školou. Absolutorium konzervatoře bylo a nebylo postaveno na roveň maturity. Byl to takový mezistav, kdy se prostě bruslilo od jednoho ke druhému. A tady šel ten průvod těch opravdu angažovaných študáků, který už věděli, o co jde. A já jsem šel v druhém směru na nádraží s těmi dvěma pouzdry, houslemi a violou, a nějak mi to šlo vlastně mimo, protože jsem měl do jisté míry jiné starosti. Nedotýkalo se mě to tak bezprostředně jako těch studentů. Ti měli už znalosti trošku na vyšší úrovni, ty informace měly jinou podstatu než u mě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.03.2024

    (audio)
    délka: 01:45:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 05.03.2024

    (audio)
    délka: 02:31:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přikázali nám vrátit památeční dar od Rafaela Kubelíka. To byla poslední kapka

Ivo Krejčí při natáčení
Ivo Krejčí při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Houslista Ivo Krejčí se narodil 23. února 1929 v učitelské rodině v obci Přistoupim. V letech 1939–1945 studoval na gymnáziu v Českém Brodě, na konci druhé světové války byl svědkem masakru místních mužů v Přistoupimi. Roku 1945 začal studovat hru na housle na konzervatoři u profesora Josefa Ladislava Micky, v letech 1952–1956 pokračoval studiem na AMU. Již v době studia se stal členem orchestru Hudebního divadla Karlín, od roku 1958 byl členem Českého komorního orchestru pod vedením dirigenta Josefa Vlacha a České filharmonie. S Českou filharmonií se v letech 1958–1968 pod vedením šéfdirigenta Karla Ančerla zúčastnil řady zahraničních zájezdů, kvůli nimž byl nejméně jednou vyslýchán Státní bezpečností. Po roce 1968 zvažoval odchod do zahraničního angažmá, nakonec se odhodlal k odchodu z republiky koncem roku 1969 a v únoru 1970 se stal členem orchestru Královské opery v Kodani. V Dánsku vydržel pouze rok, poté s rodinou přesídlil do Basileje, kde jako hudebník a hudební pedagog začal působit už natrvalo. Ve Švýcarsku žije dodnes (2024), do České republiky přijíždí na návštěvu.