Ivo Krejčí

„Šla zpráva vesnicí, že nad vesnicí na jedné křižovatce, u Červeného sloupu se tam říkalo, stojí armádní auto, plně naložené zbraněmi. Samozřejmě veškeré mužské obyvatelstvo, speciálně ti mladí, běželo tam. To bylo kus od našeho domku, malým lesíkem přes obilné pole. Já jako nesportovec jsem běžel jako poslední. Můj brácha už tam byl hned v první řadě. Já jako poslední jsem ještě stačil vyběhnout na vršek toho svahu. Díval jsem se, přede mnou bylo jarní osení, velká plocha, pole jarní pšenice, světlezelená. A tam to množství mužských, kteří rozebírali zbraně, které bohužel byly bez munice, takže neúčinné. V ten moment přijížděla od Kolína armáda generála Schellnera, jak se později zjistilo, která jela na pomoc pražské posádce, která byla v tísni, potřebovala pomoc. Takže to byl tzv. spěšný pochod, motorizovaná armáda. A tam když viděli civilní obyvatelstvo, jak rozebírá zbraně, tak samozřejmě vyčlenili jednu rotu, postavili kulomety a posekali celé to pole, jak tam utíkali s puškami domů.“ – „Kolik lidí tam zabili?“ – „Šestatřicet. Je tam pomník se jmény. To byla vyloženě poprava. Protože to byla rovná plocha. Ti, co utekli, těch bylo velice málo. Ti, co byli schopni utíkat tak rychle. Mezi nima byl můj bratr.“

„A vzpomínám na situaci, kdy jsem šel z konzervatoře Kaprovkou přes Staroměstské náměstí do Celetné a na Hybernské nádraží. Přes Hybernské nádraží šel průvod a skandoval: ‚Nebojte se, Pražáci, ještě jsou tu študáci.‘ Byl to ten průvod studentů na Hrad, kde chtěli demonstrovat a přesvědčit Beneše, aby nepodepsal abdikaci ministrů. Byl ten kritický moment, kdy Beneš selhal tím, že tu abdikaci podepsal. A na ten průvod si vzpomínám. Tady šel průvod angažovaných študáků – to byli většinou studenti univerzity, kdežto konzervatoř byla něco mezi univerzitou a střední školou. Absolutorium konzervatoře bylo a nebylo postaveno na roveň maturity. Byl to takový mezistav, kdy se prostě bruslilo od jednoho ke druhému. A tady šel ten průvod těch opravdu angažovaných študáků, který už věděli, o co jde. A já jsem šel v druhém směru na nádraží s těmi dvěma pouzdry, houslemi a violou, a nějak mi to šlo vlastně mimo, protože jsem měl do jisté míry jiné starosti. Nedotýkalo se mě to tak bezprostředně jako těch studentů. Ti měli už znalosti trošku na vyšší úrovni, ty informace měly jinou podstatu než u mě.“