Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dita Krausová (* 1929)

• narozena 12. července 1929 v Praze v židovské asimilované rodině

• otec právník, matka v domácnosti

• 1940 – vyloučena ze školy

• 20. listopadu 1942 – transport s rodiči do ghetta Terezín

• v Terezíně bydlí v dívčím domově

• 18. prosince 1943 – deportace s rodiči do Osvětimi

• terezínský rodinný tábor v Osvětimi, práce na dětském bloku

• březen 1944 – otec zemřel v Osvětimi

• červen 1944 – s matkou prošla selekcí, vybrána na práci

• červenec 1944 – odjezd do Hamburku

• práce v táborech v Hamburku a okolí

• duben 1945 – evakuace tábora do Bergen-Belsenu

• konec dubna 1945 – osvobození v Bergen-Belsenu

• 29. června 1945 matka zemřela na náhlou břišní příhodu

• 1. července 1945 – návrat do Prahy

• žije u tety, seznámení s Otou B. Krausem (1921–2000)

• 1947 – svatba s Otou B. Krausem, narození syna

• květen 1949 – vystěhování do Izraele

• žila v Bejt Jicchak, kibucu Givat Chajim, později v Netanji

• 1989 – první návštěva ČR po čtyřiceti letech

• 2000 – úmrtí manžela

• žije v Izraeli, časté návštěvy ČR

• její osud inspiroval knihu Osvětimská knihovnice (Praha, Akropolis 2013)

Dita Krausová tvrdí, že má dva domovy a oba nedokonalé. V Československu se sice narodila, ale ve dvaceti letech vlast opustila a odstěhovala se do Izraele. I když zemi, kde žije od roku 1949, přijala za svou, Izrael nazývá domovem bez kořenů.

Princezna se zlatou hvězdou

Narodila se 12. července 1929 v Praze židovským rodičům jako Edita Polachová. Otec živil tříčlennou rodinu jako právník penzijního ústavu. Dita Krausová vzpomíná, že penězi neoplývali, přesto si mohli dovolit najmout dvouapůlpokojový byt v holešovické ulici U Smaltovny: „Na tehdejší dobu to byl ohromně pokrokový dům, říkalo se mu elektrický dům. Byl vybavený výtahem, ústředním topením, zabudovanou lednicí a v suterénu byla společná prádelna i sušárna.“ Z elektrického domu se Polachovi museli vystěhovat po příchodu nacistů v březnu 1939.

Tehdy se změnila nejen bytová situace rodiny, ale i veškerý její dosavadní život: jako Židé, jakkoli asimilovaní, přišli postupně o všechno. Otec ztratil zaměstnání, plány na emigraci do Palestiny vzaly za své se vznikem protektorátu, rodinné vklady a úspory propadly. Pamětnice musela odejít z páté třídy školy a navštěvovala pak výukové kroužky organizované židovskou obcí a sportoviště na Hagiboru. V souladu s dalšími protižidovskými nařízeními se rodinný majetek tenčil, naopak přibývalo míst, kam jako Židé nesměli. Dita Krausová nezapomene na první den, kdy vyšla s hvězdou našitou na kabát: „Jely jsme s kamarádkou tramvají, tehdy jsme ještě mohly stát vzadu, obě s hvězdou. Já jsem se obávala, co budou lidé na naše viditelné označení říkat. Jeden pán v tramvaji se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: ‚To jsou dvě princezny a mají zlatou hvězdu.‘ A lidé se začali usmívat. To nám v naší situaci velice pomohlo.“

Po Terezíně začal skutečný holocaust

O transportech, které odvážely židovské obyvatelstvo protektorátu, Polachovi věděli. Otcův bratr patřil mezi první deportované z Prahy do Lodže na podzim 1941 a o jeho smrti se dozvěděli příbuzní poměrně brzy. Postupně se loučili s příbuznými a přáteli, sami dostali povolání do transportu 20. listopadu 1942. Tehdy třináctiletá Dita Krausová věnovala svou oblíbenou hračku křesťanské tetě, která se s Polachovými přišla rozloučit: „Dala jsem jí panenku a rozplakala jsem se. Maminka s tetou mě utěšovaly, že už jsem velká, ale já neplakala nad ztrátou hračky, ale nad končícím dětstvím, loučením i strachem z budoucího.“ 

Po dvoudenním čekání ve Veletržním paláci se vypravili spolu s tisícem dalších na cestu do Terezína. Čekalo je přeplněné ghetto, kde zoufale chyběl prostor a hygiena, zatímco hmyzu a nemocí přebývalo. Přesto pamětnice popisuje Terezín jako relativně snesitelné místo. Snad proto, že se dostala do dívčího domova a ve společnosti vrstevnic, s nimiž se účastnila zkoušek opery Brundibár i kurzů kreslení pod vedením malířky Friedel Dicker Brandeisové, se smířila s realitou ghetta snadněji než starší nebo nemocní lidé. Po více než roce stráveném v Terezíně byla spolu s rodiči vybrána k deportaci do Osvětimi. Podle jejích slov až tehdy začal skutečný holocaust.

Nebylo jak spáchat sebevraždu

Polachovi se čtrnáctiletou dcerou Ditou odjeli z Terezína 18. prosince 1943 spolu s druhým transportem do takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi.[1] Po příjezdu noví vězňové neprocházeli selekcí, jak bylo obvyklé, dalším příjezdovým procedurám se ovšem nevyhnuli. Jeden z nejotřesnějších momentů představovala pro pamětnici prohlídka tělesných otvorů: „Tou se mělo zjistit, zda nepřechováváme v těle diamanty. Byly jsme s maminkou tak zoufalé, že jsme vážně uvažovaly, že to skončíme. Jenže bez dlouhého pásku, vysoké věže nebo hluboké řeky nebylo jak spáchat sebevraždu. O drátech nabitých proudem jsme ještě nevěděly. Nebylo jak zemřít, a tak jsme pokračovaly dál.“ Muži a ženy byli v rodinném táboře rozděleni do různých ubikací, pro děti byl ale díky péči Fredyho Hirsche zřízen dětský blok. Tam našla práci i Dita Krausová. „V dětském bloku jsem měla na starost pár knih, které tam sloužily vychovatelům i dětem. Předali nám je Poláci, kteří čekali na rampě u vykládání zavazadel deportovaných. Práce byla snadná a pohodlná, pro čtrnácti- až šestnáctileté děti ji vymyslel Fredy, aby nám trochu ulevil,“ popisuje pamětnice svůj úkol.

Její otec po několika měsících v Osvětimi zemřel následkem nedostatečné výživy. Zprávu o jeho smrti pamětnice sdělovala mamince, která byla sama na marodce. Tragickou zprávu předala způsobem adekvátním k podmínkám, v nichž vězni žili, totiž prostým zavoláním do okna. Dita Krausová přiznává, že stálé ponížení, nelidské zacházení a ustavičná hrozba smrti vězně zbavily jakýchkoli ohledů a empatie, zredukovaly jejich potřeby na ukojení hladu a vypěstovaly v nich pud sebezáchovy, který se projevoval i jistou obhroublostí a otrlostí. Toto tvrzení ilustruje příhodou se získáním deky. „Po likvidaci rodinného tábora jsem se procházela prázdným lágrem a na jednom bloku jsem viděla báječné, tlusté deky. Nikdo tam zrovna nebyl, a tak jsem si deku vzala. Co na tom, že jsem si vzala deku osoby, která tu noc zahynula. Žádné city jsme nevnímali, lítost, soucit, všechno zůstalo jakoby zamrzlé. Měla jsem ale báječnou teplou deku,“ líčí pamětnice psychické rozpoložení, časté u osvětimských vězňů.

Raneček maminčiných šatů 

Zmiňovaná likvidace části rodinného tábora se odehrála v noci z 8. na 9. března 1944 a ukončila půlroční pobyt terezínských vězňů ze zářijového transportu v Osvětimi. Podobná hromadná vražda čekala i druhý, prosincový transport, jímž přijela Dita Krausová s rodiči, předcházela jí však selekce. Tou pamětnice i s maminkou prošly a po několika dnech čekání v ženském táboře odjely z Osvětimi. V červenci 1944 se dostaly do tábora v Hamburku a vystřídaly několik pracovních táborů ve městě samotném nebo v jeho blízkosti. Odklízely trosky po bombardování i sníh, dřely v továrně a kopaly kanalizaci. Mimo nebezpečí života nebyly, ačkoli jim už nehrozilo zplynování jako v Osvětimi: „Nálety byly časté a několik děvčat při nich zahynulo. Přímý zásah dostal i náš tábor Tiefstack. Tehdy jsem dlouho hledala maminku a bála jsem se, že zemřela.“

S blížící se frontou došlo na jaře 1945 k evakuaci tábora. Vězeňkyně byly převezeny z Hamburku vlakem do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kam se dostaly začátkem dubna. V táboře, který většina vězňů označuje jako peklo, vládl chaos – nacisté uprchli, o vězně, spíš mrtvé než živé, se nikdo nestaral, nevydávalo se pití ani jídlo a šířil se skvrnitý tyfus. Zhruba po týdnu se pamětnice s maminkou dočkaly osvobození, ovšem tak zubožené a apatické, že svobodu sotva vnímaly. Dita Krausová prodělala tyfus, ale postupně se zotavovala. Maminka se doslechla o možnosti léčebného pobytu ve Švédsku, kam se snažila obě dostat. Bylo však nutné mít potvrzení o prodělaném tyfu, které mohla získat po krátké hospitalizaci v nemocnici. „Maminka si šla lehnout do nemocnice, jako že je nemocná. Já jsem ji šla navštívit, ale nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Já jsem si z toho moc nedělala a tentýž večer jsem šla s přítelkyní na malou oslavu s vojáky. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku, ale její postel byla prázdná, visel nad ní jen svázaný raneček maminčiných šatů. Křičela jsem, kde je maminka, ale nikdo mi neodpovídal. Až jedna Slovenka mi řekla: ‚Tvoja mamička zomrela.‘“

Dvě železné postele a matrace

Maminka zemřela 29. června 1945. Tehdy bezmála šestnáctiletá Dita se vrátila do Prahy o dva dny později. Setkala se s křesťanskou tetou Máničkou a také s babičkou, která přežila válku v terezínském ghettu. Zbytek rodiny zahynul. Díky tetě získala nejnutnější prostředky, ošacení a finance, podstatnější však bylo, že na pomezí dětství a dospělosti měla blízkou osobu. Krátce po návratu do Prahy se setkala s Otou B. Krausem, také bývalým terezínským i osvětimským vězněm, a jejich vzájemné porozumění, dané i podobným osudem, přerostlo v přátelství a později manželství. V roce 1947 se vzali a narodil se jim první syn. Otovi vrátili v restituci továrnu, ovšem jen na krátkou dobu, protože po únoru 1948 mu ji komunisté opět zabavili. Tehdy se manželé Krausovi rozhodli pro emigraci do Izraele. „Ota byl založením sionista a já jsem měla v Izraeli strýce. Přípravy k odjezdu trvaly dlouho, protože jsme se museli vykoupit, tedy zaplatit za legální vystěhování,“ vysvětluje Dita Krausová.

Do Haify přijeli 16. května 1949. Na začátky v zaslíbené zemi dnes vzpomíná Dita Krausová se smíchem, ovšem tehdejší realita nových přistěhovalců z Evropy rozhodně úsměvná nebyla: „Žili jsme nejdřív ve stanu v absorpčním středisku u Haify. Díky známým z lodi, kteří bydleli v nedaleké vesnici Bet Jicchak, jsme tam získali malý dřevěný domek. Od židovské agentury, Sochnut, která se stará o nové přistěhovalce, jsme dostali dvě železné postele a dvě matrace. Každou postel nesl Ota na zádech čtyři kilometry pěšky.“

Sedm let pak žili v kibucu Givat Chajim, kde pamětnice pracovala v ševcovské dílně a její manžel vyučoval angličtinu. Později kibuc opustili a přestěhovali se do Netanje. Spolu s manželem vychovali tři děti, prostřední dcera zemřela ve svých dvaceti letech na nevyléčitelnou nemoc. Ota B. Kraus napsal několik knih čerpajících z jeho válečných i izraelských zážitků, které vyšly i v českém překladu. Příběh Dity Krausové inspiroval vznik knihy Osvětimská knihovnice španělského autora Antonia Iturbeho. Při příležitosti jejího českého vydání se zúčastnila besed o holocaustu v Čechách.

„Možnost svobodně jezdit do Prahy je velké štěstí. Přes čtyřicet let jsem sem nesměla a má minulost byla jakoby vymazaná. Nyní jsou Čechy opět jedním z mých dvou nedokonalých domovů,“ uzavírá Dita Krausová.  

[1] K rodinnému táboru viz především http://www2.holocaust.cz/cz2/history/events/family_camp