Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dita Krausová (* 1929)

• narozena 12. července 1929 v Praze v židovské asimilované rodině

• otec právník, matka v domácnosti

• 1940 – vyloučena ze školy

• 20. listopadu 1942 – transport s rodiči do ghetta Terezín

• v Terezíně bydlí v dívčím domově

• 18. prosince 1943 – deportace s rodiči do Osvětimi

• terezínský rodinný tábor v Osvětimi, práce na dětském bloku

• březen 1944 – otec zemřel v Osvětimi

• červen 1944 – s matkou prošla selekcí, vybrána na práci

• červenec 1944 – odjezd do Hamburku

• práce v táborech v Hamburku a okolí

• duben 1945 – evakuace tábora do Bergen-Belsenu

• konec dubna 1945 – osvobození v Bergen-Belsenu

• 29. června 1945 matka zemřela na náhlou břišní příhodu

• 1. července 1945 – návrat do Prahy

• žije u tety, seznámení s Otou B. Krausem (1921–2000)

• 1947 – svatba s Otou B. Krausem, narození syna

• květen 1949 – vystěhování do Izraele

• žila v Bejt Jicchak, kibucu Givat Chajim, později v Netanji

• 1989 – první návštěva ČR po čtyřiceti letech

• 2000 – úmrtí manžela

• žije v Izraeli, časté návštěvy ČR

• její osud inspiroval knihu Osvětimská knihovnice (Praha, Akropolis 2013)

Mohlo by se zdát, že o hrůzách Osvětimi toho bylo řečeno již příliš mnoho a že už není co nového dodat. Osobní příběh paní Dity Krausové však ukazuje, že to není tak úplně pravda – jak napsal spisovatel Ota B. Kraus: neexistuje jediný holokaust, nýbrž šest milionů holokaustů. V dnešní době, kdy pamětníků těchto událostí kriticky ubývá, se tak příběh paní Dity stává cennou částí mozaiky naší historické paměti.

Zpožděný život

Dita Krausová nazvala svůj život „životem zpožděným“. Když si měla bezstarostně hrát a ve škole objevovat nové světy, hladověla v Terezíně a starala se o zeleninové záhony, jejichž plody nebyly určeny pro ni. Místo toho, aby se poprvé zamilovala a chodila s kamarádkami do biografu, mrzla v Osvětimi na kavalci plném blech a vší a postupně přicházela o vše, co kdy v jejím životě dávalo smysl.

Rané dětství paní Dity bylo šťastné a nikterak se nelišilo od dětství ostatních předválečných dětí. Zlom nastal až s vpádem německých vojsk do tehdejšího Československa, kdy se její život začal pomalu oklešťovat. Nejbolestněji na tehdejší zapálenou školačku dopadá právě zákaz chodit do školy. Paní Dita se účastnila alespoň tajného domácího vyučování a před odjezdem do Terezína v listopadu roku 1942 ještě stihla navštěvovat jedinou židovskou školu v Jáchymově ulici v Praze.

BIIb

V Terezíně strávila více než rok ještě v relativně snesitelných podmínkách. Stýkala se se svými rodiči a babičkou, bydlela se stejně starými děvčaty. V prosinci roku 1943 však pro ni začíná ten „pravý holokaust.“ Paní Dita byla zařazena do transportu směřujícího do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Po příjezdu byla i s rodiči umístěna do tzv. českého rodinného tábora BIIb. Dny trávila na bloku číslo 31 – v dětském bloku – jehož vznik prosadil Fredy Hirsch a jenž se stal místem, kde probíhala tajná školní výuka a kde se organizovaly hry a jiná zábava pro děti. Tehdy patnáctiletá Dita dostala na starost pár knížek, jež se využívaly při výuce. Půjčovala je jednotlivým „učitelům“ a dohlížela na to, aby se po výuce zase všechny vrátily. Knihy byly do dětského bloku propašovány z tzv. „Kanady“, skladu zabaveného šatstva a jiných věcí, a byly mezi nimi např. Stručné dějiny světa H. G. Wellse.

Po více než šesti měsících strávených v Osvětimi prošla Dita selekcí doktora Mengeleho a byla i s matkou poslána na práci do Hamburgu. Tam se sice životní podmínky trochu zlepšily, ale časté noční nálety vězně vyčerpávaly. Posledním zastavením ve válečném martyriu paní Dity je koncentrační tábor Bergen-Belsen, kam je těsně před koncem války i s matkou poslána. Tam zbylí vězňové společně čekají na osvobození, leč to jediné, čeho se většina z nich dočká, je smrt. Dita přežila a jen co trochu zesílala, přihlásila se jako tlumočnice britským vojákům, kterým pomáhala s výslechem zajatých německých bachařek. Poté, co její maminka nečekaně umírá, se paní Dita ve svých šestnácti letech sama vrací do Prahy.

Poválečné roky a Izrael

V Praze potkává svého spoluvězně z rodinného tábora, budoucího spisovatele, Otu B. Krause (1921-2000). V roce 1947 se vzali a prožili spolu 53 let šťastného manželství. Politická situace v Československu se ale brzy po svatbě stává neúnosnou a mladí manželé (teď už i s prvním dítětem) se rozhodnou, odejít do nově založeného Izraele. Odchod z komunistického Československa ovšem není tak jednoduchý.

Manželé musí nejprve vytvořit seznam všech věcí, které si chtějí vzít s sebou, od nábytku, přes knížky až po spodní prádlo a dětské pleny, a poté ještě sehnat dostatek peněz, aby tyto věci mohli vykoupit, neboť jen tak dostanou povolení k výjezdu. V květnu 1949 nastoupili do vlaku do Itálie, odkud se lodí dostali do Izraele. Tam na ně má čekat Ditin strýček, ten se však po jejich příjezdu neukázal. Několik prvních dní tak paní Dita s rodinou strávila v internačních táborech. Malý syn vážně onemocní a snaha najít strýčka se stává mnohem naléhavější. Nakonec se za ním vydal manžel. Strýcova rodina bydlela v Tel-Avivu a příbuzné z Československa srdečně přijali.

První rok strávili v nevelké vesničce nedaleko města Natanja na středovýchodě Izraele, kde žili čeští emigranti, kteří byli ochotni přijmout nové přistěhovalce. V té době žila mladá rodina doslova „z ruky do úst“. Za to, co manžel přes den vydělal, chodila Dita druhý den nakupovat. Zemědělství, kterému se ve vesničce věnují, není dostatečně výdělečné a proto se manželé rozhodnou, že se přestěhují do kibucu Givat Chajim severně od Netanji. Tam paní Dita jako všichni nováčci nejprve umývala nádobí, později uklízela společnou jídelnu a pomáhala servírovat jídlo, až se dostala k zajímavější práci, a sice do služby k místnímu ševci, jemuž pomáhala opravovat boty. Život v kibucu má svá specifická pravidla a paní Ditě se začínala pomalu zajídat. Proto se po sedmi letech s manželem a tehdy již druhým dítětem rozhodli, že se odstěhují do Hadassim, jedné z největších středních škol a internátů v Izraeli. Tam paní Dita až do konce svého pracovního života vyučovala děti angličtinu.

Od roku 1989 žije paní Dita střídavě v Izraeli a v Praze. Přes všechna životní příkoří zůstala usměvavou, laskavou a velmi energickou osobností, jež se vášnivě věnuje malování a aktivně se účastní besed o svých prožitcích za druhé světové války jak v České republice, tak v Izraeli. Životní příběh paní Dity inspiroval španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho, jenž jej zpracoval ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013) .