„Když hořely ty Leskovice tam, to už se vlastně blížil ten konec. Bylo to zjara, právě že ti vesničani už věděli, že ti Němci prchají, já to nemohl vědět, já to nevěděl. Ta vesnice Leskovice, ta se jim tam nějak postavila, těm esesákům. Tak to tam nějak postříleli a pak to jako vypálili, tu vesnici. Vesnice to byla dost velká, taková normální, měla i malou železniční stanici, zastávka to byla Pacov-Leskovice, byla to první stanice, když se jelo na Pelhřimov.“
„Protože ti už se nevrátili, právě nikdo. Do školy jich s námi chodilo dost, těch kluků, ti všichni zahynuli. Tam žil nějakej starší kluk, Jirka Šternů se jmenoval, s tím jsem jako kamarádil, to byl taky právě židovskej kluk, a ten šel. Vrátila se akorát snad jedna ženská, která jako to přežila, jináč ty kluci, byli přece mladí jako já, nepřišel ani jeden z těch kluků, co se mnou chodili.“
Jiří Krátoška se narodil 2. ledna roku 1930 v Pacově. Válku prožil v rodném městečku, vzpomíná na židovské spoluobčany a na židovské kamarády z měšťanky, které za války čekaly transporty do koncentračních táborů, odkud už se nikdy nevrátili. Na sklonku druhé světové války byl svědkem vypálení nedaleké obce Leskovice německými vojáky. V roce 1945 a 1946 pracoval jako zedník, mimo jiné stavěl výpusti k rybníkům v okolí Pacova, spolu s ním se staveb účastnili i němečtí zajatci internovaní v táboře za městem Pacov. Pamětník se vyučil v porcelánce v Karlových Varech dekoraci porcelánu, ale po únorovém převratu se oboru již nevěnoval a až do důchodu vykonával technické práce v divadle v Karlových Varech a Pardubicích. Jiří Krátoška zemřel 17. dubna 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
