Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Král (* 1921  †︎ 2021)

• narozen 17. května 1921 v obci Petrovice

• 1940 – maturoval na Rašínově gymnáziu v Hradci Králové

• náčelník Sokola v Petrovicích

• člen organizace YMCA v Hradci Králové

• za války pracoval jako zemědělský dělník na dědečkově statku

• v letech 1945 až 1951 studoval lékařskou fakultu v Praze

• člen komunistické strany, vystoupil na sklonku 60. let

• celý život se zabýval problematikou infekčních nemocí

• první působiště – liberecká krajská nemocnice

• v rámci povinné vojenské služby byl umístěn na hradeckou vojenskou infekční kliniku

• v roce 1970 se zde stal stálým primářem a působil zde až do důchodu v roce 1982

• 1982–1990 pracoval v léčebném ústavu Luže-Košumberk jako pediatr

MUDr. Ladislav Král se celý život pohyboval v oboru medicíny. Jeho specializací se stalo léčení infekčních nemocí. Více než dvacet let působil na Infekční klinice Vojenské lékařské akademie a později ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Je autorem řady odborných článků a spolupracoval také na několika odborných publikacích. Při setkání s ním máte pocit, že stojíte před moudrým člověkem s bohatými životními zkušenostmi, z něhož čiší klid a vyrovnanost.

Narodil se 17. května roku 1921 v obci Petrovice, vzdálené asi 25 kilometrů od Hradce Králové. Rané dětství prožil nedaleko od našeho hlavního města: „Dětství jsem strávil u Prahy. Otec byl totiž státní úředník. Nejprve pracoval jako financ na hranicích. Za manželku si vzal Emílii z Petrovic. Pak ale bydleli v Říčanech u Prahy, kde byl revidentem důchodkové kontroly. Tam jsem žil do sedmi let. V osmadvacátém roce otec zemřel na chronickou leukemii.“ Po smrti manžela se Emílie Králová rozhodla vrátit k rodičům. Nikdy se již znovu neprovdala a veškeré své síly věnovala výchově dětí. „Vypravovala nám, že tatínek byl velmi hodný a pozorný. Prý ji, jak se říká, nosil na rukou a ona se bála, že další manžel by takový nebyl. Ale myslím, že se nechtěla znovu provdat především kvůli nám.“

Malý Ladislav společně s o dva roky starší sestrou Marií pak v Petrovicích vyrůstali. Pamětník zde také navštěvoval obecnou školu. Následně chodil na měšťanskou školu v Týništi nad Orlicí. O dva roky později přestoupil do tercie Rašínova gymnázia v Hradci Králové, kde maturoval v roce 1940. Ač školu dokončoval v realitě protektorátu, nevzpomíná si, že by válečná léta podobu studia či maturity nějak výrazně ovlivnila: „To byla normální česká maturita, jak vypadala i předtím. Až teprve později se to změnilo.“

Měl řadu zájmů. Společně s kamarády se ve volných chvílích věnoval sportu, hrávali fotbal i volejbal. Oblíbenou zábavou bylo i sjíždění řeky Orlice. „Suté Břehy, to bylo časté místo našich dostaveníček. Hrával se tam i volejbal. Bývaly tam dosti velké návštěvy. Orlice byl náš vodní ráj,“ usmívá se. Mimo jiné byl také náčelníkem Sokola v Petrovicích. „Zdejší Sokol vyvíjel poměrně bohatou činnost. Jeho starosta byl také starostou celé obce. Všechny složky velmi pilně cvičily. Pamatuju se, že jsem jako žáček jezdil na župní cvičení. Sokol ale padl a s ním i veškerá tamější tělovýchova,“ říká pamětník.

Ladislav Král také působil v YMCE v Hradci Králové. YMCA (Young Men‘s Christian Association) vznikla v roce 1844 v Anglii a jejím zakladatelem byl George Williams. V roce 1894 již YMCA měla přes půl milionu členů ve čtyřiatřiceti zemích. U nás působila od druhé poloviny 19. století, k jejímu rozšíření došlo zejména za první republiky. Byla sice založena na křesťanských principech, ale kladla si za úkol být k dispozici pro všechny mladé lidi bez ohledu na náboženství a přitom nevykonávat cílenou misionářskou činnost. Za protektorátu byla YMCA zakázána, svou činnost obnovila na krátké období po válce. Jako gymnazista byl přihlášen v klubu Siouxů v rámci této organizace. Především se zde debatovalo. Také zde bylo možné hrát ping-pong a nejrůznější další hry. K dispozici byl i bazén a tělocvična.

V neposlední řadě se v Petrovicích také hrávalo ochotnické divadlo. „To byly takové ty vesnické hry. Na klasiku jsme samozřejmě neměli. Hrál jsem dokonce i se svojí sestrou v nějaké selské hře, kde jsem měl roli sedláka a ona byla moje milenka. Musel jsem ji objímat.“ Osm let hrál také na housle. Později byl členem tanečního orchestru v Třebechovicích i v Hradci Králové. Ostatně lásku k hudbě si uchoval po celý život a donedávna pravidelně navštěvoval koncerty hradecké a pardubické filharmonie.

Po ukončení středoškolského studia bylo nutné najít si zaměstnání: „Byl protektorát, takže jsem se stal zemědělským dělníkem, protože maminka se znala s pracovnicí úřadu práce v Kostelci a ta jí radila, abych nebyl třeba úředníkem. Tehdy totiž už hrozilo nasazení v říši ve fabrice. Tak jsem byl tím dělníčkem a pracoval jsem u dědečka na statku. (…) Pomáhal jsem také na obecním úřadě. Za měsíc jsem dostal od pana starosty vždy sto korun.“ Pracoval zde v podstatě na pozici tajemníka, ale pouze neoficiálně. Jeho úkolem bylo rozepisování povinných dodávek ze zemědělství či sčítání dobytka a drůbeže. To znamenalo mimo jiné chodit po celé rozlehlé obci. „Já jsem byl velmi vytížen. Nikdy jsem se nenudil,“ směje se pamětník.

Velmi těžká doba nastala po atentátu na Reinharda Heydricha. Vlna represí, které uplatnili nacisté po zavraždění říšského protektora, se nevyhnula ani Petrovicím. Ladislav Král vzpomíná na jednu z obětí, kterou osobně znal: „Pamatuju si na zastřelení mého kamaráda. Utíkal od lesa, kde byl na návštěvě u hajného. Naši četníci ho zastřelili. Pocházel myslím ze Žďáru. My jsme tím vlastně docela rychle dospěli. Nebylo to vůbec příjemné období.“

Rodina Králových nakonec válku přežila bez větší újmy. Konečně přišel květen 1945. Události konce války však nepopisuje Ladislav Král s přílišným nadšením. Setkání s ruskými vojáky nebylo právě příjemnou zkušeností. „Začaly projíždět německé kolony. Asi hodinu po nich se objevila ruská auta a motorky. Usídlili se u hospody. Vypili všechen alkohol v hospodě. Obcházeli také vesnici a brali lidem hodinky. Dokonce jim zabavili i fotoaparáty, když si je chtěl někdo vyfotografovat. K dědovi přišel nějaký plukovník a oznámil mu, že tam bude spát. Museli jsme ho hostit. Obilí na našem poli za vesnicí bylo úplně zválené, protože tam stála vojenská auta,“ vzpomíná na chování osvoboditelů i na zničenou úrodu.

Po válce se rozhodl ke vstupu do komunistické strany. Sám říká, že ho k tomu přiměla matka a on souhlasil pouze proto, aby mohl jít studovat: „Jednou jsem přišel domů a maminka mi říká: ‚Byl tady pan Plašil a nechal mi tu dvě přihlášky do komunistické strany.‘ Chvíli jsem protestoval, ale ona mě přesvědčovala dál: ‚Oni by tě jinak nepustili studovat. Ale prý nemusíš vůbec nic dělat.‘ Byl jsem tedy ve straně, ale na žádnou schůzi jsem nikdy nešel. Až na studiích v Praze ve čtvrtém ročníku ke mně přišel jeden kolega z Písku a vyjel na mě: ‚Zjistil jsem, že jsi ve straně. Jak to, že nechodíš na schůze?‘ Měl jsem tehdy velké problémy, on mi nechtěl dát pokoj.“ Nakonec se však Ladislav Král údajně i nadále jakýmkoliv stranickým aktivitám úspěšně vyhýbal. Ze strany vystoupil na sklonku šedesátých let. Dodnes ale svého členství lituje.

Pamětníkova sestra začala již před válkou studovat medicínu. Přesvědčila svého bratra, aby se také přihlásil na lékařskou fakultu v Praze. „Byl jsem bez problémů, dokonce bez zkoušek přijat.“ Jako člen organizace YMCA v Hradci Králové získal ubytování v jejím sídle na Poříčí. „Bylo to vynikající, laciné a v centru Prahy,“ říká. Studium mu poněkud ulehčoval i fakt, že pobíral stipendium, ze kterého mohl alespoň částečně platit své náklady. „Studoval jsem celkem dobře, bez nějakých problémů. Ale na druhou stranu po pěti letech práce za protektorátu bylo trochu těžké začínat se znovu učit. Medicína totiž znamená hlavně sedět a učit se,“ vzpomíná na obtížné začátky.

Podobně jako na jiných vysokých školách i na medicíně byl po válce vysoký počet studentů. Nejen že se snažila dostudovat řada studentů, kteří museli opustit školu po jejím uzavření 17. listopadu 1939, ale do prvních ročníků se hlásily desítky nových uchazečů. Problémy byly především s kapacitou učeben a přednáškových aul. Vyučovalo se proto například v sále pražského kina Lucerna na Václavském náměstí. Tehdy navíc nebyly dostupné řádné studijní materiály. Pracovalo se podle učebnic z první republiky nebo prakticky podle čehokoliv, co se dalo sehnat.

Během studií musel Ladislav Král vypomáhat starému nemohoucímu dědečkovi na polnostech: „Jako student medicíny jsem musel jezdit každou sobotu a neděli do Petrovic pomáhat dědovi, který byl už starý. Za něj jsem pracoval na poli, svážel seno a obilí, staral se o dobytek. Dokonce jsem kosil obilí. To bylo k mé medicíně trochu nepříležité. Ale co jsem mohl dělat? Až teprve po založení JZD v Petrovicích jsem se zbavil téhle námezdnické práce.“ Hospodářství se zbavili v roce 1948, což bylo pro rodinu spíše ulehčení, jak je patrné z pamětníkových slov.

Na vysoké škole zažil také únor 1948. Studentského průvodu na Hrad se ale neúčastnil a zná ho pouze z vyprávění své sestry. Naopak, později byl členem prověrkové komise, která hodnotila studenty hlásící se na lékařskou fakultu. Během studií se také seznámil se svou budoucí manželkou, která zde od roku 1945 studovala pedagogikou fakultu. Úspěšně promoval v roce 1951.

Po studiích se chtěl Ladislav Král specializovat na dětské lékařství. Nakonec se však jeho přání splnilo pouze částečně. Byl umístěn v Liberci. „Jako medik jsem fiškusoval u pana profesora Brtlíka, známého dětského lékaře na dětské klinice v Praze. Stávala u Nuselského mostu, dnes už je zbouraná. Bylo mi řečeno, abych šel do Liberce na dětskou kliniku tamější krajské nemocnice. Tam jsem strávil jeden a půl roku na infekčním oddělení. Já jsem chtěl jít na pediatrii, ale ředitel nemocnice MUDr. Dub, když jsem se představoval, tak povídal: ‚Hochu, já nemám na dětském místo. Musíš jít na patologii.‘ To ale nebyl zrovna obor mého srdce. Nabízel mi ještě jiné kliniky a pak říkal: ‚Tys chtěl dělat to dětský, tak běž na infekci, tam je volno.‘ Tam byl vynikající primář pan doktor Hásek, to byl žák známého profesora Procházky z Bulovky,“ popisuje okolnosti nástupu na své první pracovní místo.

Pohraniční severočeské město se tehdy jen pomalu vzpamatovávalo z války. Řada domů zde byla tehdy prázdná a zchátralá. Do města se navíc stěhovaly stovky přistěhovalců i z nejvzdálenějších míst republiky. Také nabídka zboží v obchodech byla velmi omezená. Samotná práce na klinice ale byla podle pamětníka velmi příjemná: „Bylo to pro mě kouzelné období, protože on byl tak laskavý. Vždycky byl ochotný poradit, přišel třeba i v noci. Tam jsem zvládl problematiku infekčních onemocnění. Pohraničí bylo totiž plné přistěhovalců, Slováků, Cikánů, kteří často nebyli očkováni. Bujely tam všechny typické dětské infekce, které ve vnitrozemí již doznívaly.“

Navíc klinika trpěla kritickým nedostatkem lékařů i dalšího personálu. Na sto dvacet lůžek zde byli pouze tři lékaři, což je v porovnání s dnešním běžným stavem personálu mizivé množství. Mezi nejnáročnější patřily noční služby. Navíc v Liberci se poměrně často setkával i s úmrtími dětí, například na černý kašel. „Je to velmi nepříjemné. Celé oddělení je pak ve smutku.“ V padesátých letech zde také zažil desítky případů klíšťové encefalitidy. Lékaři bohužel neměli k dispozici žádné léky a mohli pouze mírnit následky nemoci. Také medikamenty na další infekční nemoci byly teprve ve vývoji a do nemocnic se dostávaly velmi postupně. Zajímavý je i fakt, že penicilin tehdy úspěšně působil i na onemocnění, na která dnes vůbec neúčinkuje.

Výjimečně se vyskytovaly i rozsáhlé epidemie, které nebylo možné zvládnout pouze v rámci nemocnice. Tehdy muselo být dokonce otevřeno nouzové oddělení ve vyklizeném klášteře. Během ošetřování se Ladislav Král také nakazil hepatitidou při epidemii infekční žloutenky: „Pacienti spali na zemi na matracích. Infikoval jsem se také. Nebylo možné tomu zabránit.“ Léčil se v Karlových Varech.

Po uzdravení byl odveden na povinnou vojenskou službu, která mu ale byla zkrácena na pouhých sedm měsíců. Narukoval v Hradci Králové. Asi po sedmi týdnech byl jako lékař umístěn na Infekční kliniku Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové. Zabýval se zde problematikou infekčních chorob nervového systému. Následně složil atestaci z infekčních onemocnění druhého stupně a také získal post asistenta.

Práci na infekčním oddělení často ztěžoval fakt, že sem přišel každý pacient, který měl horečku. Případů tedy byly desítky s nejrůznějšími diagnózami. „Občas jsem byl při příjmu pacienta v nesnázích. Nebyl jsem schopen určit, o co běží. Ale muselo se to vyřešit ve velmi krátké době.“ Navíc samozřejmě probíhaly také celorepublikové sjezdy lékařů, kterých se také účastnili.

K povinnosti lékařů vojenské nemocnice patřila také účast na vojenských cvičeních: „Museli jsme jezdit také na vojenská cvičení. Naším úkolem bylo velmi rychlé postavení lékařských stanů, které nám i s vybavením přivezli. Pamatuju si jedno cvičení v Krňovicích u Třebechovic. Ale celkem to probíhalo v humorné náladě. Seděli jsme, popíjeli pivo a čekali jsme. Ale dohromady se nic nedělo.“ Občas také museli přednášet v kasárnách nebo pro Červený kříž. Na klinice se konaly také přednášky pro mladé mediky a semináře pro lékaře, kde probíhaly diskuse o problémech léčení a seznamování s novinkami v oboru. Ladislav Král vzpomíná také na proslulé patologicko-anatomické semináře prof. Antonína Fingerlanda: „To bylo velmi zajímavé. Řešily se zde případy zemřelých pacientů, u kterých nebyla určena jasná klinická diagnóza. Také jsem jeden takový případ uváděl, u kterého nebylo jasné, na co zemřel. Byl to velmi komplikovaný případ.“

Přes všechny nesnáze, které k jeho práci patřily, je ale Ladislav Král dodnes velmi rád, že se zabýval infekčními nemocemi. Především proto, že v tomto oboru probíhal a probíhá prudký vývoj: „Velmi mě to bavilo, protože v infekční medicíně se děje nejvíc nových výzkumů. Souvisí to s mikrobiologií, virologií a parazitologií. Také vývoj antibiotik souvisel s naším oborem. Když se objevilo nové antibiotikum, hned jsme sháněli materiály. Práce to byla velmi složitá, často jsem byl na rozpacích.“

Lékaři měli také velmi omezený přístup k odborné světové literatuře. Lékařská knihovna v Hradci Králové disponovala veškerými českými a ruskými tituly, ale ostatními jen výjimečně: „Jen občas se objevil některý významný anglický časopis. Ale o ně byl takový zájem, že se k nim stejně nedalo téměř dostat. Západní medicína nám poněkud utíkala. Ruská literatura byl brak a navíc se zabývala poněkud jinou tematikou. Pojednávalo se tam neustále o úplavicích a asijských infekcích, které nás ani nezajímaly. Z toho jsme moc získat nemohli. Ale občas se dotkli anglické literatury, protože tam k ní přece jen alespoň někteří měli přístup.“ Situace se začala zlepšovat až v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy bylo již poměrně snadné sehnat literaturu německou, anglickou i francouzskou.

Po odvolání dosavadního přednosty kliniky profesora Ondráčka v roce 1968 na jeho místo dočasně nastoupil Ladislav Král. V roce 1970 se stal stálým primářem. „Práce to byla náročná. Zejména řízení kliniky nebylo v té době jednoduché. Zvlášť nás obtěžovalo časté politické školení. Navíc jsem musel pečlivě kontrolovat, aby byl chod kliniky naprosto bezchybný,“ vzpomíná na velkou zodpovědnost, kterou musel nést. Politická školení probíhala pravidelně jednou či dvakrát v měsíci a byla samozřejmě povinná.

V roli stálého primáře hradecké fakultní nemocnice Ladislav Král působil až do důchodu, do kterého odešel v roce 1982. Avšak zaslouženého odpočinku si užíval jen krátkou dobu. Velmi brzy ho bývalý ředitel hradecké nemocnice a tehdejší lékař léčebného ústavu Luže-Košumberk začal přemlouvat, aby nastoupil na tamější místo pediatra. „Jakmile zjistil, že jsem v důchodu, začal mě při svých návštěvách Hradce často navštěvovat. Přemlouval mě, abych přijel pracovat do Luže, protože neměl pediatra. Léčily se tam děti s neurologickými a ortopedickými vadami. Zvlášť se mu hodilo, že jsem infekční pediatr. Občas tam totiž řádily dětské infekce. Po krátkém přemýšlení jsem nabídku přijal.“ Přes týden bydlel v Luži, vzdálené asi třináct kilometrů od Vysokého Mýta, a na víkendy jezdil domů za manželkou. Pracoval zde až do roku 1990.