„Jako medik jsem fiškusoval u pana profesora Brtlíka, známého dětského lékaře na dětské klinice v Praze. Stávala u Nuselského mostu, dnes už je zbouraná. Bylo mi řečeno, abych šel do Liberce na dětskou kliniku tamější krajské nemocnice. Tam jsem strávil jeden a půl roku na infekčním oddělení. Já jsem chtěl jít na pediatrii, ale ředitel nemocnice MUDr. Dub, když jsem se představoval, tak povídal: ‚Hochu, já nemám na dětském místo. Musíš jít na patologii.‘ To ale nebyl zrovna obor mého srdce. Nabízel mi ještě jiné kliniky a pak říkal: ‚Tys chtěl dělat to dětský, tak běž na infekci, tam je volno.‘ Tam byl vynikající primář pan doktor Hásek, to byl žák známého profesora Procházky z Bulovky. Bylo to pro mě kouzelné období, protože on byl tak laskavý. Vždycky byl ochotný poradit, přišel třeba i v noci. Tam jsem zvládl problematiku infekčních onemocnění. Pohraničí bylo totiž plné přistěhovalců, Slováků, Cikánů, kteří často nebyli očkováni. Bujely tam všechny typické dětské infekce, které ve vnitrozemí již doznívaly.“
„Velmi mě to bavilo, protože v infekční medicíně se děje nejvíc nových výzkumů. Souvisí to s mikrobiologií, virologií a parazitologií. Také vývoj antibiotik souvisel s naším oborem. Když se objevilo nové antibiotikum, hned jsme sháněli materiály. Práce to byla velmi složitá, často jsem byl na rozpacích.“
„Lékařská knihovna v Hradci Králové disponovala přirozeně celou českou a ruskou literaturou. Jen občas se objevil některý významný anglický časopis. Ale o ně byl takový zájem, že se k nim stejně nedalo téměř dostat. Západní medicína nám poněkud utíkala. Ruská literatura byl brak a navíc se zabývala poněkud jinou tematikou. Pojednávalo se tam neustále o úplavicích a asijských infekcích, které nás ani nezajímaly. Z toho jsme moc získat nemohli. Ale občas se dotkli anglické literatury, protože tam k ní přece jen alespoň někteří měli (přístup). Ale postupně se to lepšilo.“
„Dětství jsem strávil v Říčanech u Prahy, protože otec byl státní úředník. Nejprve pracoval jako financ na hranicích. Za manželku si vzal Emílii z Petrovic, kde jsem se také narodil. Pak ale bydleli v Říčanech u Prahy, kde byl revidentem důchodkové kontroly. Tam jsem žil do sedmi let, protože otec zemřel v osmadvacátém roce na chronickou leukemii. Maminka se přestěhovala do Petrovic ke svým rodičům, kde jsem poté vyrůstal.“
„Za protektorátu jsem se stal zemědělským dělníkem. Maminka se znala s pracovnicí úřadu práce v Kostelci a ta jí radila, abych nebyl třeba úředníkem. Tehdy totiž už hrozilo nasazení v říši ve fabrice. Tak jsem byl tím dělníčkem a pracoval jsem u dědečka. Pomáhal jsem také na obecním úřadě. Za měsíc jsem dostal od pana starosty vždy sto korun.“
Ladislav Král se narodil 17. května 1921 v obci Petrovice, vzdálené asi 25 kilometrů od Hradce Králové. Část dětství strávil v Říčanech u Prahy, kde jeho otec pracoval jako revident důchodkové kontroly. Po jeho smrti se společně s matkou a starší sestrou přestěhovali do Petrovic, kde také navštěvoval obecnou školu. Další vzdělání získal na měšťanské škole v Týništi nad Orlicí a potom přestoupil do tercie Rašínova gymnázia v Hradci Králové. Úspěšně odmaturoval v roce 1940. V mládí působil jako náčelník Sokola v Petrovicích, byl též členem organizace YMCA v Hradci Králové, hrával na housle a v neposlední řadě se také věnoval ochotnickému divadlu. Později byl členem tanečního orchestru v Třebechovicích i v Hradci Králové. Během války pracoval jako zemědělský dělník na dědečkově statku. Zároveň zastával na obecním úřadě pozici tajemníka. Jeho úkolem bylo rozepisování povinných dodávek ze zemědělství či sčítání dobytka a drůbeže. V roce 1945 se přihlásil na lékařskou fakultu v Praze. Aby byl na školu přijat, vstoupil do komunistické strany. Ze strany vystoupil na sklonku šedesátých let. Promoval v roce 1951. Po studiích byl umístěn v liberecké nemocnici do oddělení infekčních nemocí. Tomuto oboru se poté věnoval po celý svůj život. V rámci povinné vojenské služby byl umístěn na hradeckou vojenskou infekční kliniku. Zabýval se zde problematikou infekčních chorob nervového systému. Následně složil atestaci z infekčních onemocnění druhého stupně a získal post asistenta. V roce 1970 se stal stálým primářem a působil zde až do důchodu v roce 1982. Dalších osm let pracoval v léčebném ústavu Luže-Košumberk jako pediatr.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
