Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kozderková (* 1937)

• narodila se 28. prosince 1937, dětství prožila ve vesničce Sovenice

• během druhé světové války zažila německé kontroly uskladněných zásob

• v roce 1955 se vdala

• její manžel byl voják z povolání, po roce 1968 tak byli v častém kontaktu se sovětskými vojáky

• pracovala ve věznici v Mladé Boleslavi, kde také byla v době vyhlášení amnestie v roce 1990

Dětství a vzpomínky na druhou světovou válku

Milada Kozderková se narodila 28. prosince 1937 v Turnově a své dětství prožila v malé vesničce Sovenice. Tam také začala v roce 1944 chodit do místní malé školy – celkově jich bylo ve škole asi jen 15 a ve stejném ročníku měla jen dva spolužáky. Ve škole měly děti přísného pana učitele a fyzické tresty nebyly výjimkou. „Učitel nás bil rákoskou, nejdřív nám dal přes ruce, pak jsme museli ruce natáhnout a museli jsme stát s nataženýma rukama a nesmělo nám to spadnout.“ Od šesté třídy začala jezdit do školy v Mnichově Hradišti a domů pak chodívala asi osm kilometrů pěšky. „Nechtěli jsme čekat na autobus, vymetali jsme cestou kdeco.“

„Po škole jsme lítali jako všechny děti. Až když jsme doma splnili všechny povinnosti, hráli jsme si venku.“ Od jara museli chodit pást husy a kozy. „Kluci dobráci si vždycky vlezli pod kozu a cumlali od kozy mlíčko.“ Jako děti taky museli chodit na řípu a lámat ji do otýpek, čímž se krmily krávy.

Druhou světovou válku nijak neprožívala, jen pamatuje, jak k nim chodili Němci na kontrolu. „Jestli si tatínek někde něco neschovává, nějaké zrní. Většinou chodili po žních a vždycky: ‚Holky, kde má tatínek uschované ty pytle s tím obilím?‘ A my jsme říkaly: ‚On žádné obilí neschovává, on to má všechno na mlatě. To, co vidíte, to máme.‘ Protože to nás zas tatínek poučil, že to nesmíme říkat. A oni furt: ‚A určitě tam něco má.‘ A my jsme říkaly: ‚Nemá nikde nic schovaného.‘ Měl díru ve stodole, to měl zarovnané slámou, tam byly pytle s obilím a my jsme říkaly: ‚Nic nemáme, nic nikde schovaného.‘“ Milada však také vzpomíná na nedostatek jídla a na to, jak bylo všechno na potravinové lístky. „Na Vánoce jsme měli jednou za rok párek, to bylo jednou za rok. Tolik jsme se na něj vždycky těšili!“ Jinak ale skoro pořád jedli kyselo. „Měli jsme kachlová kamna, stál tam kastrol s kyselem, vždycky jsme si nabrali – k snídani, k obědu, k večeři, jedli jsme jenom kyselo.“

Matně si také vzpomíná, že za vesnicí jednou spadla bomba. „Shodili ji kousek do polí nad naším barákem a pak se tam chodili všichni lidi dívat, i z vedlejších vesnic. Báli jsme se, že nás budou bombardovat, byli jsme z toho zděšení. To bylo jediné, co nám připomínalo válku.“

Vztahy se sovětskými vojáky a zaměstnání

Se svým manželem se znala už od dětství ze školy a potkávali se v autobusu. „Jezdil o vesnici dál k dědečkovi, vždycky mi nastavoval nohu v autobusu, už jako kluk.“ Společně pak chodili do tanečních a nakonec se i v roce 1955 vzali. Nejdříve chvíli bydleli u Miladiných rodičů, pak se jim ale narodila dcera a manžel musel nastoupit na vojnu. „Chtěl být blíž k domovu, ale dali ho až na Slovensko. Aby se dostal blíž, tak podepsal, že bude voják z povolání, s podmínkou, že ho dají sem někde sloužit. Dali ho do Mimoně, tak jsme se tam pak nastěhovali a žili jsme v tom vojenském prostoru a byli jsme tam až do šedesátého osmého. Pak přišla sovětská vojska a vystěhovali nás na sídliště do Mimoně.“

Vzhledem k manželovu zaměstnání se samozřejmě se sovětskými vojáky i často potkávali. „Vzpomínám si, že když přišli ti Sověti, tak byly o nich takové fámy, že ubližují lidem a že znásilňují ženské a já nevím, co všechno. No, teď náš kluk byl malý, asi měl jít do školy nějak. Hrál si před barákem a šli asi tři vojáci, ruští důstojníci. A jeden z nich se utrhl a šel k Jirkovi. A mě píchlo, úplně mi bylo špatně, že nám ho sebere a že nebudeme mít dítě. Tak jsem vylítla ven a on ho vzal do náruče a omlouval se a říkal: ‚Já mám takového kluka doma, mně připomíná strašně mého kluka.‘ Prostě že se v něm zhlédl, že to je jeho kluk, tak ho tolik mačkal. A od té doby k nám chodil, co jsme tam s nimi žili, tak k nám chodil, nosil klukovi dárky.“

Na mimoňském sídlišti ale bydleli Kozderkovi jen dva roky, potom se přestěhovali do domku, který si postavili. A se stavbou domku jim také hodně pomáhali sovětští vojáci. „Nabízeli se, že nám půjdou pomoct. Hodně s námi jezdili, pomáhali nám stavět, i plány nám dělali na topení a na všechno a opravdu hodně nám pomohli.“

Po přestěhování začal manžel pracovat v Mladé Boleslavi a stejně tak Milada, která pracovala na finančním oddělení věznice. „Kolikrát jsem chodila odsouzencům vyplácet kapesné, jezdili do Škodovky pracovat a museli dostat kapesné. Kolikrát jsem tam šla sama mezi ně.“ Hodně práce pak měli, když Václav Havel vyhlásil amnestii. „My jsme totiž byli furt v práci, protože se všichni vězni propouštěli. Havel dal rozkaz rozpustit věznice, takže se to likvidovalo v té Boleslavi. A my jsme chystali papíry na finančárně – než jsme jim to připravili, to bylo nějakých lidí! Tak jsme byli ve dne v noci v práci.“

Dnes (2019) je Milada v důchodu a o svém životě říká: „Prožila jsem normální život normálního obyčejného smrtelníka.“ A mladým lidem vzkazuje, aby si vážili sami sebe, učili se, co je v jejich silách, byli skromní a vážili si jeden druhého.