Milada Kozderková

"My jsme totiž byli furt v práci, protože se všichni vězni propouštěli. Havel dal rozkaz rozpustit věznice, takže se to likvidovalo v té Boleslavi a my jsme chystali papíry na finančárně. Než jsme jim to připravili, to bylo nějakých lidí! Tak jsme byli ve dne v noci v práci."

"Vzpomínám si, když přišli ti Sověti, tak byly o nich takové fámy, že ubližují lidem a že znásilňují ženské a já nevím, co všechno. No, teď náš kluk byl malý, asi měl jít do školy nějak. Hrál si před barákem a teď šli asi tři, tři vojáci – důstojníci ruští. A teď jeden z nich se utrhl a šel k Jirkovi. A já jsem – mě píchlo, úplně mi bylo špatně, že nám ho sebere a že prostě nebudeme mít dítě. Tak jsem vylítla ven a on ho vzal do náruče a omlouval se a říkal: „Já mám takového kluka doma, mně připomíná strašně mého kluka.“ Prostě že se v něm zhlédl, že to je jeho kluk, tak ho tolik mačkal. A od té doby k nám chodil, co jsme tam s nimi žili, tak k nám chodil, nosil dárky klukovi."