Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Koza (* 1923)

• narozen 17. října 1923 v Lískovicích u Bíliny

• otec Matěj Koza byl legionářem – velitelem kulometné čety

• během 2. světové války strávil tři a půl roku v totálním nasazení v Německu u Rheinmetall Borsig

• po několika útěcích zatčen a vězněn v různých věznicích

• konec války strávil v pracovně-výchovném táboře v Mirošově

• účastník Pražského povstání

• po válce se živil převážně jako učitel

• později pracoval jako pozorovatel na meteorologických stanicích

Rodina a dětství

Ladislav Koza se narodil 17. října 1923 v Lískovicích u Bíliny. Jeho rodná ves již dnes neexistuje, musela ustoupit těžbě hnědého uhlí. Otec Matěj Koza sloužil během a po první světové válce jako legionář v Rusku. V hodnosti četaře velel kulometné četě 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Po návratu do vlasti v roce 1920 pracoval nejdříve na šachtě, později, asi od poloviny dvacátých let, u policie. Matka Růžena, roz. Kremrová, byla v domácnosti.

Po nástupu otce k policii se rodina přestěhovala z Lískovic do Liberce, později do Teplic. V prostředí s výraznou většinou německého obyvatelstva si až do poloviny třicátých let hráli Ladislav Koza a jeho čeští vrstevníci společně s německými dětmi. Pak se začala situace postupně zhoršovat. I mezi děti se dostala politika. Nakonec si hrály české a německé děti zvlášť. Často spolu i bojovaly. Němečtí výrostci například provokovali, když čeští kluci hráli v sokolovně házenou. „Házeli jsme na ně šutrama jak Arabové.“

V Liberci i v Teplicích navštěvoval Ladislav Koza českou obecnou školu. V Teplicích ještě stačil složit zkoušku do učitelského ústavu.

1938 – zábor Sudet, stěhování

Když v roce 1938 došlo k záboru Sudet, musela se rodina Kozových znovu stěhovat. Nejdříve do Kremče u Roudnice, později na Kladno, kde otec Matěj pracoval až do roku 1944 u české policie. Na Kladně Ladislav Koza krátce pokračoval ve studiu na učitelském ústavu až do 8. června 1939, kdy student Jan Smudek zastřelil na Kladně během potyčky příslušníka německé pořádkové policie Wilhelma Kniesta.

„Němci pak udělali takovou akci, že zavřeli všechny střední školy. To znamená průmyslovku, obchodní i učitelský ústav. Pak jsem neměl co dělat, tak jsem dělal na šachtě a potom také v ocelárnách. Při práci na šachtě jsem si rád zpíval operní árie, Prodanou, Rusalku i jiné. Pak jsem taky jezdil do Prahy, protože rodiče nechtěli, abych dělal těžké práce. No tak jsem sháněl místo v Praze a tam jsem se dostal k firmě Baal film.“

U Baal filmu, který se zabýval reklamní produkcí, pracoval Ladislav Koza jako asistent kamery. Dodnes si dobře pamatuje například noční natáčení reklam na dámské spodní prádlo v tehdy moderním obchodním domě Ara, později Perla, na Národní třídě.

Totální nasazení u Rheinmetall Borsig

Pohodlný život u filmu mu ale brzy skončil. Již za půl roku musel nastoupit do totálního nasazení v říši. Začal pracovat v Berlíně u zbrojařského koncernu firmy Rheinmetall Borsig. Ubytován byl spolu s dalšími pracovníky v sále zavřené restaurace přeměněné na ubytovnu nedaleko jezera Tegeler See.

„Přeškolili mě na soustružníka a točil jsem torpéda. To byl soustruh větší než tenhle pokoj. Roura torpéda měla asi tři metry. Ale zadek a hlavici jsme nedělali, my jsme točili jenom ten střed. Jenom vršek a vnitřek. Venku se přejel povrch, vnitřek se přejel a na každé straně se dělaly závity, protože ta hlavice tam byla našroubovaná a ten konec taky. A byla to dobrá práce, protože jsem to nasadil a měl jsem šichtu, pak už jsem to jenom hlídal.“

Když jejich oblast bombardovali spojenci, museli si zahraniční pracovníci vystačit s krytem v obyčejném příkopu. Odtud měli bombardující svazy jako na dlani. „Nejpůsobivější bylo sledovat bombardování fosforovými bombami.“ Když je ale bombardování zastihlo přímo při práci v továrně, nesměli opustit budovu až do skončení náletu, narozdíl od pracovníků německé národnosti, kteří se mohli schovat ve firemních betonových bunkrech.

Z místa pracovního nasazení Ladislav Koza několikrát utekl domů, většinou se vždycky sám vrátil zpět do práce a vyvázl s malým trestem. Jednou jel dokonce evakuačním vlakem společně s vybombardovanými Němci do Čech. Tehdy měl na ruce atrapu sádry, aby budil dojem poškozence. „Jindy jsem dojel do Bíliny, do Chotějovic. Tam byla firma, která vozila do Čech uhlí. S těmi jsem jel nejdřív v kabině až do Loun. Před Louny, tam byla hranice Sudet, mě dali na fůru, zaházeli trochou uhlí a tak jsem přejel hranice. No, jak říkám, to byly skopičiny.“

Zatčení a věznění

Po dalším útěku odjel hledat lepší práci do Rakouska, aby se nemusel do Německa vracet. Byl ale zatčen bezprostředně po svém „výletu“ do rakouských hor na nádraží v Kaplici a následně odvezen do Lince, kde musel asi dva týdny jako vězeň nakládat písek. Později byl převezen do Prahy na Pankrác a posléze na Ruzyň.  „To byl děsnej kriminál, tam bylo víc blech než trestanců. Byl jsem strašně okousanej.“

Z Ruzyně se Ladislav Koza dostal po ose Chemnitz – Lipsko do Berlína, kde si ho asi za tři čtyři dny vyzvedla tovární policie (Werkschutz) z Rheinmetall Borsig. „To už se blížil pětačtyřicátý rok a v březnu 1945 jsme zdrhli z Německa naposledy, už napořád.“

Tábor v Mirošově

Ladislav Koza se dostal domů k rodičům, ale za pár dní si pro něj znovu přišli četníci a putoval do pracovního tábora Mirošov u Plzně jako člověk, který se ‚štítí práce‘. „Tam jsem dělal samé zemědělské práce. Hlídala nás tam česká protektorátní policie.“

Čeští policisté se s vězni běžně bavili, vztahy byly dobré. Ladislav Koza dokonce pravidelně jednomu z velících důstojníků opravoval rádio a jiné spotřebiče v bytě, přičemž se vždycky dobře najedl. Před koncem války Ladislav Koza z Mirošova utekl a vrátil se na Kladno.

Účast v Pražském povstání

V době Pražského povstání vyslyšel tak jako mnoho dalších kladenských mladíků volání rozhlasu o pomoc. Na korbě nákladních aut jeli mladí lidé do Prahy. „Na Kladně už byli jen vlasovci. Nechali nás být.“

V Praze Ladislav Koza nejdříve hlídal spolu s jinými zadní část pozemku ministerstva obrany, kde se zabarikádovali němečtí vojáci. Nakonec se vzdali. Později se přesunul do budovy Generálního štábu na Vítězném náměstí v Dejvicích, kde podléhal velení majora Lišky. Byl vyzbrojen puškou a nalezeným granátem. „Ten jsem si po povstání přivezl domů. Dodnes si pamatuji, jak jsem ho položil na šicí stroj a maminka z toho málem měla smrt.“

Dodnes si pamatuje na neohroženost sovětských vojáků během Pražského povstání. „Přijeli tam Rusáci na tanku. My jsme jim říkali:‚Tam se střílí.‘ Tam doslova lítaly kulky. Oni vylezli z toho tanku, slezli, šli k těm vratům. Tam byly takový vrata. Kopali do nich, až se otevřely. A oni tam šli a bylo jim jedno, jestli se střílí nebo nestřílí. Ti si snad vůbec nevážili života, nebo byli namazaný.“ 

Návrat do Teplic – život po válce

Brzy po válce se rodina Kozových vrátila zpět do Teplic. Mohli si vybrat byt, ale matka nechtěla byt po Němcích, protože věřila, že by na něm nebylo požehnání.  Otec Matěj byl zanedlouho jmenován okresním velitelem policie. V roce 1951 byl ale opět vyhozen z politických důvodů, protože nechtěl vstoupit do KSČ. Nepomohly mu ani zásluhy z odbojové činnosti na Kladně. Poté pracoval jako skladník.  

V poválečných Teplicích se Ladislav Koza seznámil se svou budoucí manželkou Lotte, roz. Lebovičovou, která přežila šoa a bydlela ve stejném domě. „Když jsem přišel domů, hrál jsem na klavír, aby věděla, že jsem doma, maďarskou písničku Szomorú vasárnap (Smutná neděle, pozn. aut.). Pak hned hupky dupky dolů po schodech a šli jsme randit.“

V roce 1945 Ladislav Koza dostudoval učitelský ústav formou kurzu v Praze. Poté nastoupil jako učitel-čekatel do Horní Oldříše u Frýdlantu. „To byla krásná doba. Byla to malá školička. Měl jsem pět žáků ve třídě a z toho byli čtyři Němci a jeden Čech. A ten byl chytrej jak ‚půl učitele‘. Hodiny zpěvu jsem měl v kostele a hrál jsem k tomu na varhany. Do Frýdlantu jsem jezdil na koni, protože žádné autobusy nejezdily. To bylo kouzelný.“

Idylické časy mu ale skončily už po čtyřech měsících, když musel narukovat na vojnu do Chomutova. Protože se kvůli předání školy zpozdil o dva dny k odvodu, putoval hned bez pardonu k vojenskému soudu. Během vojenské služby absolvoval důstojnický kurz na zámku v Libochovicích.

Po propuštění do civilu bydlel v Teplicích a živil se jako řidič u sklářské firmy Kavalier. Od roku 1950 už ale znovu učil v devítiletce na Metelkově náměstí v Teplicích. Jeho předměty byly matematika, fyzika a pracovní vyučování. Později vedl jako ředitel novou devítiletku v Žalanech, než mu v roce 1975 další působení na škole znemožnila náhlá vážná nemoc. Po rekonvalescenci postupně pracoval jako pozorovatel na meteorologických stanicích Újezd u Chomutova a Prunéřov u Kadaně.

V roce 1947 se Ladislav Koza oženil s Lotte Lebovičovou. V následujícím roce se jim narodil jediný syn Petr.

Největším koníčkem Ladislava Kozy bylo radioamatérství. Vlastnil i licenci na krátkovlnné vysílání. I v pokročilém věku se nebál používat počítač a jinou techniku, volat přes skype a podobně.

Rozhovor přepsal Lukáš Krákora, září 2009