„Byl to rychlík, tak to stavělo jen na velkých stanicích. První stanice se jmenovala Ipswich. Nastoupilo velké množství Čechů (Čechoslováků). Mne to nezajímalo, byli prostě ubytovaní tam, kde žili moji rodiče. Měla jsem noviny a četla jsem, ale pořád jsem cítila, že se na mne někdo dívá. Červenala jsem se a styděla se za to. Tak jsem říkala: ,Čtete v angličtině, ano? Tak si půjčte moje noviny.‘ Tak jsem si myslela, teď budu mít klid, ti Češi mne nebudou otravovat. Dělal, že něco četl, a pak napsal na kousek novin: Já bych chtěl Vás poznat lépe. Já jsem mu zpět napsala, že mne to nezajímá. On se nedal a dal mi svoji adresu. Když jsme byli v Londýně, tak čekám, až ti Češi vystoupí, a já že budu poslední. Češi byli pryč a on tam stál u dveří.“
„Pamatuji si na první dvouletý plán. Byla jsem na Slovensku a tam byla druhá dvouletka, to byl rok 1948, koncem roku jsme odešli. Měla jsem dojem, že už to funguje. Předtím nebylo maso a teď řeznictví měla plno masa. Bydleli jsme nedaleko řeky Váh, ta byla úplně suchá. Pak jsem se dozvěděla, že farmáři museli vybít dobytek. Moje naivita byla taková, že jsem si myslela: Aha, tak dvouletka už funguje.“
„V Lednickém Rovném byla sklárna, byli jsme tam skoro dva roky. Lednické Rovné byl pro mne otřesný zážitek. Nikdy jsem si nemyslela, že by lidé mohli bydlet v tak otřesné situaci jako tam. Nikdy jsem si nemyslela, že lidé, kteří mají kousíček půdy, nebudou mít zvíře na tahání pluhu. Ti manželé to dělali sami. Už jsem zapomněla, jestli muž byl vzadu nebo vpředu a bez bot. Tenkrát mne to nenapadlo vyfotografovat. Angličtina v takovéhle slovenské vesničce byla samozřejmě k ničemu. Udělala jsem velký pokrok, že jsem šla do obchodu a ukazovala jsem na věci, pokud tam ovšem něco bylo. Nejhorší věc byla, že ty příděly byly tak malé. V Anglii jsme měli příděly hodně let, ale protože jsem byla v armádě, tak se mne přídělové hospodářství nedotklo. Nevěděla jsem, co dělat, žádný máslo, žádný vejce, žádná sůl.“
Tazatel: „Co jste dělala v únoru 1948?“ - „Já jsem o tom vůbec nic nevěděla. Nevěděla jsem, co to znamená, mluvila jsem o tom s Yvonne (Šebesťákovou), ona souhlasila se mnou, že ti naši manželé nám nic o politické situaci neřekli, že oni měli strach, že bysme mohly odejít. Neuměly jsme vůbec česky, takže to bylo snadné (nerozumět). Když jsme dostávaly noviny z Anglie, to nebylo moc často, to, co o nás psali, to nebyla pravda, to jsme věděly, ale co byla ve skutečnosti pravda, to jsem nevěděla. I kdybych něco o tom věděla, tak bych tenkrát byla ráda, že jsme to vyhráli, jako staří komunisté.“
„Když říkají, že jsem neuvěřitelná optimistka, tak já myslím, že to není optimismus, že to je jen, že život je tady, abychom ho žili, a ne abychom se mu vyhýbali. To musíme vědět, co máme dělat, a nemít strach, že to dopadne špatně. Může to dopadnout špatně. Ale to je život. A je to krásný.“
Jedna z posledních žijících „válečných nevěst“. Ivy Kovandová se narodila roku 1922 v hrabství Suffolk v Anglii jako Ivy Norman. Za druhé světové války byla operátorkou radaru. V roce 1943 poznala v Anglii československého vojáka Oldřicha Kovandu. O rok později se jim narodil syn Karel, v roce 1946 dcera Marie. Od srpna 1946 žije v Československu, v letech 1946-1948 žili Kovandovi na Slovensku v obci Lednické Rovne. Později se přestěhovali do Říčan a pak do Prahy. Od roku 1962 byla zaměstnána jako korektorka angličtiny v zahraniční redakci ČTK.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
