Karel Koutský

Já, co se týká Charty, měl jsem základ od dědečka. V roce 1977, když Václav Havel představil Chartu a dostala se na veřejnost, tak k nám tehdy chodil profesor Patočka, který byl dobrým přítelem dědečka. Ten začátkem roku 1977 Chartu přinesl. Dědeček, už byl tenkrát nevidomý, ale podepsal. A tím se začaly odvíjet události, které na mě měly vliv. Já si pamatuju, když mi bylo dvanáct, tak někdo zazvonil a přišlo StB. Já neměl poněí, co je Charta 77, bylo to ve dvanácti letech. Oni přišli pro dědečka, že ho teda zatknou za podepsání, ale také za jiné věci. On byl sociolog, psycholog, přednášel na škole i u nás doma. To bylo takové, řekl bych místo setkávání lidí, kteří byli aktivní v protistátním režimu. A to jsem si odnesl i já do svého domova.“

„Ty výslechy pak už byly celkem na denním pořádku. Nějakým způsobem mě chtěli donutit ke spolupráci, což jsem razantně odmítal. Pak na mě na různých místech v Praze čekali a chtěli mi znepříjemňovat život. Zo nebylo, že by mě vyloženě fyzicky trápili, ale bylo to psychicky traumatizující. Já byl vykořeněný. Kudy jsem šel, cítil jsem nebezpečí. Jsem šel po Václavském náměstí, sundali mi batoh, vzali z něj knihy, vyhrožovali mi, že tam nemám co dělat, že mě zam už nikdy nechtějí vidět. Ale to ještě do určité míry šlo vydržet. Ale potom nám vyhrožovali, že ním seberou syna. Že ho dají do dětského domova a že se musíme smířit s tím, že nám dají vystěhovalecký pas s půjdeme do Austrálie. Což teda bylo psychicky náročné. Já nemínil emigrovat. Já tady měl rodinu. Dědeček už nebyl na světě, ale měl jsem tady rodiče a neměl jsem v úmyslu se stěhovat. Proč bych měl jít zrovna do Austrálie, že jo?“