Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Koulová (* 1940)

• narozena 3. února 1940 ve Zlíně

• jediné dítě rodičů Anežky a Oldřicha Štěpáníkových

• celý život žije v Napajedlech

• širší rodiny se dotkla kolektivizace

• svědkyní lokálních válečných událostí, mimo jiné pádu bombardéru u Napajedel v roce 1944

• roku 1957 maturita na Střední jedenáctileté vzdělávací škole v Otrokovicích

• v letech 1957–1958 vystudovala knihovnickou nástavbu v Brně

• celý život pracovala jako knihovnice, nejprve v závodní knihovně Svitu Gotwaldov, později v Městské knihovně v Napajedlech

• roku 1964 sňatek s Janem Koulou, elektroúdržbářem, pocházel z věřící rodiny, vychovali dvě děti

• po revoluci stála u zrodu napajedelské muzejní společnosti a vzniku muzea

• čtyřicet let psala napajedelskou kroniku

Blažena Koulová se narodila roku 1940, vyrůstala tak uprostřed válečného dění. Ačkoliv jí bylo pět let, když válka končila, některé vzpomínky v mysli zůstaly, hukot přelétávajících letadel, doléhající do sklepa domu, kde žili, havárie bombardéru na blízké louce u Napajedel, kterou pozorovali takřka v přímém přenosu z bezpečí domova, nebo příchod fronty a dny osvobození. Rodiče za války pomáhali rodině Stloukalových, jejíž živitel František Stloukal, pracovník továrny bratří Paříků v Napajedlech, byl sám odsouzen za pomoc rodinám uvězněných.

Po městě pochodovali Hitlerjugend

Blažena Koulová, roz. Štěpáníková, přišla na svět 30. srpna 1940 v době značně nejisté. Evropa byla zmítána druhou světovou válkou, z Československé republiky se stal o rok dříve Protektorát Čechy a Morava. Narodila se ve Zlíně, vyrůstala v nedalekých Napajedlích. Rodiče Anežka a Oldřich Štěpáníkovi měli malý domek, který postavili, v té době poněkud netradičně, už během své známosti. Po svatbě se tak stěhovali do svého. Původní, velkorysejší plány na stavbu domu překazila válka, báli se více zadlužit, postavili tedy pouze skromnější bydlení. Rodiče chovali domácí zvířectvo, což jim spolu se zahradou pomáhalo uživit se za války v době systému nedostatečných přídělových lístků.

Tatínek Oldřich Štěpáník pocházel z Napajedel. Když mu bylo šestnáct let, zemřel mu otec, zůstali sami s matkou a sestrou, v rodině pak převzal mužskou roli. Rodinná situace mu neumožnila studovat, ačkoliv byl nadaný. Vyučil se tedy elektrikářem a také absolvoval hospodářskou školu. Jako jeden z prvních vlastnil řidičský průkaz. Díky otcovým znalostem z hospodářské školy měli Koulovi zahradu, která plodila od jara do podzimu. Otec se stal řidičem z povolání, pracoval v továrně bratří Paříků v Napajedlích. Často dělal přesčasy, řidičů bylo málo. Nelíbilo se mu, jak se jeho zaměstnavatelé k zaměstnancům chovají. Jeden čas pracoval i jako osobní řidič rodiny Paříkových.

Matka Anežka, roz. Vykoukalová, pocházela také z Napajedel, stejně jako otec ze zemědělské rodiny, před svatbou pracovala v tiskárně a poté ve Fatře Napajedla, kde se vypracovala na pozici vedoucí kontroly. Po svatbě se starala o domácnost, zvířata a zahradu. Jinak to ani nešlo, otec byl díky svému povolání často mimo domov. Před svatbou jezdíval po republice s obchodním agentem továrny bratří Paříků, který nabízel zemědělcům mlátičky a zemědělské stroje.

Válečné události se nevyhýbaly ani Napajedlům, platila německá nařízení, ve městě byla zřízena služebna gestapa, jehož hlavní sídlo pro východní Moravu vzniklo v nedalekém Zlíně. Prostory zámku, zkonfiskovaného nacisty, obsadila Hitlerjugend. Blažena Koulová si vzpomíná, jak lidé mluvili o jejich arogantním chování, když suverénně kráčeli městem. Sama byla malá, rodiče se ji podobných záležitostí snažili chránit. Z války jí utkvěla směsice silných vzpomínek na pro ni tehdy nepochopitelné události.

Do vězení za pomoc rodinám vězněných se dostal i soused

Lidé začali být zatýkáni, Blažena Koulová vzpomíná, že za pomoc rodinám vězněných byl zatčen také jejich soused František Stloukal, doma zůstala jeho nezaměstnaná žena a dcera Květoslava. „V současném Sláviamotoru, u Paříků, byla nějaká, nedá se říct odbojová skupina, ale něco se tam dělo a pár lidí zavřeli. Ostatní pak chtěli pomáhat ženským, co zůstaly doma bez prostředků. Asi dva nebo tři z té fabriky se z koncentráku nevrátili,“ vzpomíná Blažena Koulová. Paní Stloukalové pak pomáhali Štěpáníkovi, začala chodit na různé „nádenky“ (příležitostné práce). Snažili se jí přilepšit alespoň jídlem. Květa byla u nich jako doma, chodívala k nim na obědy, kamarádily spolu s Blaženou, i když byla o dva roky starší. Otec později vyprávěl, že po zatýkání se lidé báli přispívat. Z továrny prý někdo vynášel informace. V šatně pak byla umístěna kasička na peníze pro rodiny vězněných, do níž se přispívalo anonymně. Mezi lidmi se rychle šířil strach.

V druhé polovině roku 1944 startovali spojenci k náletům na Německo také z leteckých základen v Itálii. Svazy bombardérů přelétávaly od jihu v dopoledních hodinách a směřovaly do průmyslových oblastí Slezska a východního Německa. Po svržení nákladů bomb se letadla v poledních a odpoledních hodinách vracela na své základny. V tomto období došlo i k několika leteckým soubojům nad Moravou a bombardování Zlína.

Bydleli jsme nedaleko továrny, riziko náletu bylo veliké

Když se rozezněla siréna, ohlašující nálet, Štěpáníkovi chodívali do sklepa domku, kde bydleli. „Tatínek část sklepa vyztužil trámy a měli jsme tam takové základní věci, otoman, stolek, nějaké židle, byl tam kýbl s pitnou vodou, další na odpadky, petrolejový vařič... Maminka pekla takové hrozné, tvrdé sušenky v dóze, byla to rezerva, kdybychom tam museli chvilku zůstat, aby bylo aspoň něco, co by se nekazilo,“ vzpomíná pamětnice.

Jednou dostala od rodičů vodové barvy, za války vzácnost, seděla zrovna u stolu a malovala soustředěně obrázek, když se rozezněl zvuk sirén. Rodiče spěchali do sklepa, ani ne pětiletou Blaženu však popadl vztek a umínila si, že nikam nepůjde, dokud obrázek nedomaluje. Maminka tenkrát nevydržela a Blažena dostala pár facek. Dětská křivda se tak znásobila. Tehdy nechápala obavy dospělých ani politické souvislosti.

„Pamatuji, jak to houkalo, jak to bylo nepříjemné, jak ta letadla hučela. Továrna bratří Paříků, kde dělali mlátičky a motory – ve válku tam vozili nějaká poškozená letadla a vím, že se potom říkalo, že tam byl dozor německé armády a že se tam ty letadla opravovala – to bylo kousek od našeho a bylo riziko, že to může být bombardované, naštěstí se tak nestalo,“ popisuje.

Členy americké posádky stálo nouzové přistání v Napajedlech život

V říjnu roku 1944 byla svědkem nouzového přistání amerického bombardéru B-17G nedaleko jejich bydliště. Letadlo se vracelo do Itálie z Polska, kde mělo za cíl zasáhnout rafinérie. Kvůli zásahu protiletadlovým kanonem však muselo u Napajedel nouzově přistát. Nejprve se o to chtěl pilot pokusit na otrokovickém letišti, odsud po něm ale začali střílet. Zamířil tedy směrem k Napajedlům. Nedaleko domu Štěpáníkových se prostírala stráň nad prusinským statkem, zvaná Amerika, kam letadlo dosedlo. Posádku tvořilo deset členů, po opuštění stroje zamířili do blízkého lesa a doprovodné stíhačky bombardér rozstřílely, aby se nedostal Němcům do rukou. Na místo přijelo gestapo z Uherského Hradiště a vojáci z otrokovického letiště. Zatímco část z nich hlídala trosky hořícího stroje, většina pročesávala les. Zanedlouho našli první pětici členů posádky (skupina se v lese rozdělila). Dva z nich byli při zatýkání zastřeleni. Výstřely ze zbraně příslušníka gestapa Rudolfa Müllera zasáhly operátora radaru Jamese Johnsona a bombometčíka Raymonda Winterse. Oba na místě zemřeli. Pozdější lékařská zpráva potvrdila, že byli zastřelení zezadu a z krátké vzdálenosti, navzdory tehdejším vojenským dohodám, podle nichž se zajatci nesměli střílet. (Po válce byl tento čin vyšetřován jako vražda.) Ani ne pětiletá Blažena pozorovala nízko kroužící letadlo z domova. Odvažovali se jen vykouknout. Vybavuje si, že tehdy měli strach, nevěděli, zda začne střílet, přistane, spadne. Na celou událost vzpomínal pro Paměť národa také Alois Vychodil.

Další dětská vzpomínka se váže ke konci války, kdy se u sousedů na dvoře usadila přechodně německá zásobovací jednotka. Jeden z vojáků, starší Němec, zavolal Blaženu a její kamarádku Květu a oběma dal tabulku čokolády. Běžela s tou vzácností za maminkou, oči navrch hlavy. Ta zrovna dělala něco v kuchyni, když spatřila, co její dcera drží, vytrhla jí čokoládu z ruky a hodila beze slova do kamen. Němcům nevěřila, bála se jich a nečekala od nich nic dobrého. Ještě dlouho po válce nemohla slyšet němčinu.

Rodinný budík s příběhem skončil v muzeu

Poslední válečné dny trávila rodina ve velkém sklepě restaurace U Jiříků v Napajedlech u tatínkovy sestřenice. „Sklepy tam byly festovní a prostorné, bylo nás tam možná patnáct, ne-li víc. Přečkali jsme tam tu skutečnou frontu, co procházela přes Napajedla. Asi dva dny jsme tam byli, pak už přišli Rumuni. A protože na našem konci hořel barák, tatínek s hrůzou letěl domů a pak už jsme se stěhovali zpátky,“ vzpomíná pamětnice.

Napajedla byla osvobozená Rudou armádou 2. května 1945. S příchodem osvoboditelů se pojí další vzpomínka, která se v rodině traduje dodnes. Jeden z vojáků vzal v domě Štěpáníkových kovový budík, svatební dar rodičů, podle něhož celá rodina vstávala. Otec si to však nenechal líbit, vyhledal ruského důstojníka a žádal o vrácení budíku, k čemuž nakonec opravdu došlo. (Blažena Koulová jej později věnovala obnovenému napajedelskému muzeu jako exponát.)

Konec války s sebou nepřinesl jen euforii, na mnoha místech republiky se lidé vypořádávali s Němci a konfidenty, mnohdy domnělými. Blaženin otec, který jako řidič z povolání musel jezdit často na nádraží, byl svědkem mnoha hrozných situací. Nejprve při odsunech Židů, později Němců. „Nejdřív to bylo s těmi Židy, a to byly hrůzné zážitky, co vykládal, dodatečně už to tak přesně nevím, další pak byl odsun Němců nebo těch, kteří se k nim dali. Někteří napajedelští – jak bych to řekla – rádoby vlastenci, se k nim taky škaredě chovali, bili je a kopali do nich. Takové nespravedlnosti tam zažíval celé roky, lidské nespravedlivosti,“ popisuje.

Roku 1946 Blažena nastupovala do školy, už byl zpřístupněn zámecký park, kudy chodívala s kamarádkou Květou. Květa, o dva roky starší, nad Blaženou držela ochrannou ruku. Škola samotná byla moderní, postavená před válkou. Vyučovalo se náboženství, Blažena Koulová si vzpomíná, že žáci dostávali rybí tuk na lžičce, k němuž si museli z domu donést chleba a mléčné svačiny.

Komunisté se chovali jako poslední spravedliví

Téhož roku se konaly první svobodné volby, v nichž zvítězili komunisté. Po válce vstoupil do KSČ i Blaženin otec. Doufal, jako mnoho dalších, v rovnoprávnější podmínky a lepší život. Roku 1948 se komunisté dostali k moci, Blažena Koulová si vzpomíná, že doma stále hrálo rádio, rodiče si vyměňovali zprávy se sousedy.

Strana záhy začala ukazovat svou pravou povahu, už v roce 1948 začalo znárodňování. Blažena Koulová jezdívala s rodiči do Zlína k otcově sestřenici. Když toho roku jeli na návštěvu a procházeli městem, užasle zůstali stát před výlohou lahůdkářství u Jiroutů naproti tehdejší kavárny a cukrárny Malota. Jiroutovy znali, věděli, že jde o slušné lidi. Ve výloze se skvěl zabavený „majetek“, čítající zásoby běžné rodiny, a nápis, upozorňující, že majetek zatajili a chtěli se obohatit na úkor ostatních. „Chovali se jako poslední spravedliví,“ vzpomíná.

Roku 1950 vzniklo v Napajedlích jednotné zemědělské družstvo (JZD). Matčin bratr, který zdědil hospodářství, do JZD nakonec s nevolí vstoupil. Pracoval zde jako traktorista, časem situaci přivykl. Jeho žena v tu dobu už chodila do zaměstnání, zůstalo jim záhumenkové pole. Štěpáníkovi chovali na zahradě několik oveček, nejprve otec dostal jednu darem pro Blaženu na hraní, zanedlouho pořídili další. Nebyly brány jako užitkové, maminka z nich jednou za čas ostříhala vlnu, kterou prodala nebo z ní nechala naplést kousavé svetry. Ovečky se staly součástí rodiny. „Byly tak naučené, že chodily s tátou na procházku jako psi, měli jsme je prostě rádi. Pak jsme je museli dát do JZD, nesměli jsme si je nechat,“ popisuje. Ovce byly odvedeny do družstva, zavřeny v ohradě a ponechány svému osudu, Blaženina matka se za nimi vypravila podívat, poznala je mezi ostatními, byly vyhublé, zanedbané. Tenkrát to velmi špatně nesla.

Po reformě za celoživotní úspory koupili šest ručníků

V červnu roku 1953 rodinu postihla další událost, rezonující celou republikou. Ze dne na den proběhla měnová reforma. Jeden den byli lidé ujišťováni projevem Antonína Zápotockého, že měna je pevná a její pád nehrozí, o den později jejich celoživotní úspory ztratily hodnotu. Jedním z mnoha postižených byl i otec Blaženy, který si jako řidič z povolání platil poměrně drahou životní pojistku. Tu mu měli sice roku 1953 vyplatit, přišel mu ale dopis, aby si úspory vyzvedl o několik měsíců dříve. Reforma přišla asi měsíc nato. „Maminka za to tenkrát koupila na volném trhu šest ručníků,“ popisuje.

Padesátá léta plynula ve znamení tvrdého upevňování moci prostřednictvím zavírání názorových odpůrců, probíhaly politické procesy. K Blaženě, tehdy žákyni základní školy, tyto informace příliš nedoléhaly. Rodiče byli k režimu silně kritičtí, otcova původní představa ideálu se s realitou těžce rozcházela. Doma se mluvilo jinak než na veřejnosti. „Táta byl řadový člen, žádnou kariéru přes stranu neudělal, dělal pořád stejnou práci, měl z toho jen placení členských příspěvků,“ vzpomíná.

Roku 1954 nastoupila na nově vzniklé otrokovické gymnázium (tehdy jedenáctiletá SVVŠ). Sem byli „uklizeni“ kádrově nevyhovující profesoři z Gottwaldova. Blažena Koulová s odstupem času vzpomíná, že právě tito lidé je jako mladé studenty formovali a měli pro ně zásadní význam. Maturovala roku 1957. Chtěla být učitelkou, zvažovala tedy studium na pedagogické škole, to ale nepřipadalo v úvahu, nebyla přijata. Nakonec zvolila dvouletou knihovnickou nástavbu v Brně, kterou zvládla dokončit během jednoho roku. Od roku 1958 pracovala v závodní knihovně podniku Svit v Gottwaldově. Po osmi letech přešla ze závodní knihovny Svitu Gottwaldov do Městské knihovny v Napajedlech, což mohla lépe sladit s péčí o děti. Pracovala zde pak dalších třicet let.

Roku 1964 se vdala za Jana Koulu, s nímž se seznámila v knihovně, chodili spolu také na němčinu. Manžel pocházel z věřící rodiny, matka byla aktivní evangeličkou. Otec mu zemřel. Vystudoval elektroprůmyslovku, na vysokou už ho nevzali. Svatba Blaženy a Jana se odehrála na úřadě, Jan víru příliš neprožíval a s civilním sňatkem souhlasil.

Nad ránem nás vzbudil hukot letadel

Manželé žili po svatbě v domku v Napajedlech s Blaženinými rodiči, který začali rekonstruovat. Roku 1965 se Koulovým narodila dcera. O dva roky později přibyl do rodiny ještě syn. Mateřská dovolená byla v té době pouhé tři měsíce, poté měly děti nastoupit do jeslí. Blažena Koulová obě děti dávala zhruba do jednoho roku k paní na hlídání, kam je ráno musela odvést před odchodem do práce, rychle stihnout autobus do Gottwaldova, poté chodily do jeslí. Sedmdesátá léta tak Blažena Koulová prožila dosti hekticky, řešila tehdy spíše rodinné záležitosti než politickou situaci.

Krátký nádech svobody v průběhu pražského jara, podepřený snahami reformně smýšlejících členů v čele s Alexandrem Dubčekem, skončil v srpnu roku 1968 vpádem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Invaze byla zdůvodňována nutností potlačit hrozící kontrarevoluci. 21. srpna 1968 je s manželem a rodiči probudil nad ránem nezvyklý hukot. Vyběhli na dvorek, podívat se, co se děje, na obloze viděli letadla, šli zpět domů pustit rádio. O několik sekund později na sebe nevěřícně hleděli, hlava se zdráhala přijmout neuvěřitelné sdělení o invazi. Starší dcera už tou dobou chodila do školky, mladší syn do jeslí. „Tak jsem je vedla a šla do práce, ale strachy div živá, co bude, jak bude. Jesličky a školka byly v zámku, prostě strašný stres, že je můžou napadnout, ostřelovat zámek, nikdo nevěděl, co bude,“ popisuje pamětnice. Kolem napajedelské Fatry už projížděly tanky. V poledne se s další kolegyní z práce omluvily a utíkaly děti vyzvednout.

Následující dny byly plné nejistoty. Lidé pomalu přivykali nové situaci, ulice byly plné protisovětských nápisů a obrácených směrovek, které měly vojenská vozidla zmást. Blažena Koulová si vzpomíná, že o sobotách chodívali s dětmi na procházku, vyšli i pár dní po příjezdu vojsk. Chtěli s dětmi původně jít k lesu a na výletě si opéct špekáčky, když však vyšli na kopec a viděli všude projíždějící vojenská vozidla, přešla je chuť a raději se vrátili domů. Lidé na nastalou situaci reagovali různě.

Nejprve psali protisovětské nápisy, pak soudili sousedy u prověrek

„Naproti byl rozestavěný barák, kde měli dva syny kolem dvaceti let nebo tak nějak. Měli vápno a psali na zem různé vzkazy, uměli azbuku. ‚Idite domoj!‘ a takové různé, což jsme ani až zas tak nebyli rádi, protože naproti na kopci, na Makové, byly hnízda Rusů. Doufali jsme, že nezačnou střílet, to bylo přesně naproti,“ vzpomíná pamětnice. Okupaci nepřežil občan Napajedel Jaroslav Novák (1942–1968), který pracoval ve společnosti Pozemní stavby Gottwaldov jako stavební technik. V Praze jen zastupoval vedoucího, zanedlouho měl nastoupit v Otrokovicích. 20. srpna se ještě rozloučil s matkou s tím, že se uvidí za čtrnáct dní. Pak se po něm slehla zem. V místě bydliště jej hledala policie, mysleli si, že emigroval. Na ubytovně však našli všechny jeho věci. Otec Jaroslava Navrátila s jeho bratrem se vypravili do Prahy. Jeho tělo nakonec nalezli 2. září na patologickém oddělení nemocnice kousek za Prahou. Byl jednou z neidentifikovaných obětí vpádu cizích vojsk. Později se dozvěděli, že se cestou do práce připletl do střelby před pražským rozhlasem. V Napajedlech pak proběhl pohřeb, který byl zároveň manifestací proti aktuálnímu dění.

Nadějeplná šedesátá léta vystřídala normalizace. Lidé v zaměstnání byly podrobováni prověrkám, kde měli potvrdit svůj souhlas se vstupem vojsk, eufemisticky nazývaným bratrskou pomocí. S manželem naštěstí neměli v zaměstnání lidi, kteří by se vyžívali v tom, dělat jim problémy, kývnout ale museli, aby nepřišli o zaměstnání. Ironii doby dokresloval případ jejich sousedů, píšících na silnici protisovětská hesla, byli jedněmi z těch, kteří pak prověřovali ostatní u prověrek. Zdaleka nebyli sami, kteří v této době „převlékli kabát“.

Otec Blaženy Koulové odevzdal v reakci na invazi stranickou legitimaci, byl už v důchodu, zanedlouho potom zemřel. Koulovi pečovali i o nemocnou maminku, která zůstala sama, neměli příliš času řešit politické dění, vše ale sledovali.

Kvůli emigraci manželovy sestry se rodina ocitla v hledáčku StB

Roku 1970 rodinu postihla další událost, emigrovala manželova sestra Květa. Ve Švýcarsku na ni čekal bývalý manžel, byli tou dobou už rozvedeni. Odjela do Jugoslávie se zájezdem, ze kterého se už nevrátila. Doma, u nemocných prarodičů, zůstaly jejich dvě malé děti. Manželova sestra si myslela, že nebude problém dostat je za hranice přes Červený kříž, nakonec to trvalo tři roky, dětem bylo v době matčina odjezdu pět a osm let. Nakonec se s rodiči shledali, situace však nebyla vůbec jednoduchá. Koulovi byli pod dozorem, nebyli sice přímo sledováni, spíše ve smyslu svých aktivit, ale nesměli nikam vycestovat a cítili, že si nemohou dovolit mít s režimem problém. Manžel se dozvěděl, že se na něj StB vyptávala v práci. Na výslech je nikdy nepozvali. Po revoluci jeli za manželovou sestrou dvakrát na návštěvu, Blažena Koulová ale nedokázala přijmout, že švagrová děti opustila, a návštěvy tak byly spíše rozpačité.

Osmdesátá léta prožila rodina bez větších výkyvů. Aby mohly děti studovat, působila Blažena Koulová v občanském výboru, který měl na starosti i psaní různých posudků. Dnes říká, že měla štěstí, sešli se zde slušní lidé, kteří neměli zájem nikomu škodit a posudky psali tak, aby se ‚vlk nažral a koza zůstala celá‘.

Události sametové revoluce v roce 1989 sledovali Koulovi spíše zpovzdálí a vítali je. V roce 1992 byla jako knihovnice a letitá kronikářka města přizvána do nově vznikajícího Klubu přátel Napajedel, později přejmenovaného na Muzejní klub. Vznikl na popud Jaroslava Toufara st. a sdružoval zájemce o historii města, kteří se snažili zachytit vzpomínky pamětníků a uchovat dostupné písemné materiály a fotografie. V Napajedlích se jim podařilo znovu vybudovat muzeum, které dosud úspěšně funguje, i když už v jiných prostorách. Tehdy zaktivizovali občany města, kteří v počátcích přinášeli exponáty, nalezené na půdách, činnost klubu byla založena na dobrovolnické bázi. Tehdejší starosta pro vznikající muzeum poskytl prostor bývalé čistírny na náměstí v č.p. 94.

V Muzejním klubu působí Blažena Koulová dosud. Čtyřicet let se věnovala psaní napajedelské kroniky. Do důchodu odešla roku 1996. Jak říká, v životě se snažila řídit hlavně tím, aby nikomu neublížila. V roce 2024, v době natáčení, žila v Napajedlích.

 

Zdroj: https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/srpen-1968-okupace-obet-napajedla-praha-granat.A180817_151901_zlin-zpravy_ras

Zdroj: https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/pomnik-havarii-bombarderu-napajedla.A141004_2105097_zlin-zpravy_ras