Emílie Koudelová

„Začínala jsem v Dežanovci (vesnici nedaleko Daruvaru), byla to neděle ráno, byla jsem povolaná na jeden porod. Přišla jsem tam a její maminka se začala smát a povídá, nesete jí to v klíně? Já povídám, že nenesu nic, nejdřív musím vidět, kdy to přijde. Když jsem se na to podívala, povídám, tohle bude asi zítra ráno. Povídám, já se ještě vrátím domů a odpoledne přijdu, všechno je v pořádku. Jenomže ve škole vy máte porodní sál, postel, všechno, co k tomu potřebujete, velké světlo a tady byl ten stožok (stolek), sláma. Vy si to musíte připravit, abyste to mohla porodit, aby všechno dobře dopadlo. A druhý den ráno se to opravdu narodilo, byla to holčička a ta holčička snad dostala mé povolání. Nevím, kde teď žije, už si nepamatuju ani příjmení, ale vím, že byla první. První jsem v Dežanovci měla holčičku. Dělala jsem tam asi sedm měsíců, chtěla jsem nejdřív do Daruvaru, ale tady mě nevzali, tak jsem odešla do Pakrace pracovat.“

„Mé dětství nebylo moc pěkný. Byla jsem nejstarší dítě a dost z toho si pamatuju. Ale nejvíc si pamatuju, že mi matčina sestra koupila malou porculánovou panenku s vláskama. Rodiče tehdy neměli tolik peněz, aby nám kupovali hračky nebo něco takového, takže já jsem si s tím hrála. A ještě si pamatuju, že mi teta koupila oringle (náušnice), ale nevím, kde jsou, ty se ztratily. Maminka nám našila hodně panenek. Tehdy jsme bydleli v Palešniku u nějakého děda Mila a tam jsme si já a sestra vypucovaly a očistily nějaký chlívek, tam jsme si to pěkně zařídily a tam jsme naše panenky měly. Když nějaká panenka byla stonavá (nemocná), já jsem jí píchala párátkem a sestra je pak i pochovávala. Tak to je mé nejmladší dětství. Pamatuju si, i když se sestra Marie narodila, protože maminka byla sama a já jsem musela k sousedce, aby se zavolala porodní asistentka, paní Volnová. Pak když přišla a maličká se narodila, tak jsem to malé dítě já, ještě taky dítě, zvedla a dala matce na postel. Potom jsem trošku odrostla a začala jsem chodit v Palešniku do školy, ale život byl dost těžký. Proto se maminka krz to, že počítala, že v Garešnici bude moct jako švadlena líp žít, tak jsme se odstěhovali do Garešnice. A tam jsem já odrostla i skončila školu, otec mi tam i zemřel. Takže mé malé dětství bylo všade, ale nejvíc v Garešnici, kde jsem odrostla do mladých dnů. Jako děti jsme neměly, moc hraček, ale měly jsme, co dnešní děti nemají. Měly jsme louky, měly jsme sousedy dobré...“