Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosalie Koubová (* 1932)

• narozena 31. května 1932 v Mojkově v jižních Čechách

• z chudých poměrů

• z věřící rodiny

• ve čtyřech letech jí zemřela matka, otec se znovu neoženil

• od 14 let pracovala u otce v hospodářství

• otce za války zatklo gestapo

• v roce 1952 se neúspěšně pokusila přejít státní hranici

• komunistická jurisdikce ji odsoudila ke čtyřem měsícům ve vězení v Českých Budějovicích

• po svatbě v roce 1960 se přestěhovala do Lenory

Na Velikonoční pondělí 14. dubna 1952 Rosalie Koubová odešla z domu s krajícem chleba v jedné kapse a s rodným listem v druhé. V hlavě měla plán, že se podívá za hranice. Bylo jí tehdy 19 let a nikomu o tom neřekla. „To bylo moje tajemství, to nesměl nikdo vědět.“ Její kroky směřovaly k Volarům, kde strávila noc v lese. Další den pokračovala v cestě, v podvečerních hodinách se dostala až k bezprostřední blízkosti železné opony. „Tam už jsem nepřešla, tam už byli vojáci. Já jsem přišla na kraj lesa a tam byly kasárny. Tam měli psi a tam štěkali. Oni je tam cvičili. Potom mě ti psi zhlídli, tak přestali najednou štěkat. A oni udělali zátah,“ vzpomíná po letech. Příslušníci pohraniční stráže Rosalii Koubovou zadrželi nedaleko Českých Žlebů a hned ji odvezli k výslechu do Českých Budějovic.

Nechtěla chodit do školy

Rosalie Koubová se narodila 31. května 1932 v malé obci Mojkov v jižních Čechách jako nejmladší z pěti dcer – Jiřina, Františka, Marie a Blažena. Její otec Jan Janda se vyučil obuvníkem ve Vídni a před válkou pracoval v Mojkově jako švec. Když byly pamětnici necelé čtyři roky, její matka Františka Jandová (roz. Reichardová) zemřela. Na maminku si Rosálie Koubová pamatuje jen matně: „Já mám takovou představu, jak stála u kamen a vařila.“ Po smrti manželky se Jan Janda znovu neoženil a své dcery vychovával sám. O malou Rosalii se starala její nejstarší, tehdy dvanáctiletá sestra Jiřina. Rodinu živilo malé hospodářství (4 ha). „Ještě jsem nechodila do školy a už jsem musela pást krávy na řetízku,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1938 nastoupila Rosalie Koubová na základní školu v nedaleké obci Lštění. Nástup do školy brala těžce. „Já jsem nechtěla do školy. Já jsem bulela. Já jsem říkala: ‚Já nepůjdu, já budu doma.‘“ Škola ji nebavila a nepatřila ani mezi nejlepší žáky. Po ukončení páté třídy v roce 1946 nepokračovala do měšťanky, začala pracovat u otce v hospodářství. Později chodila pomáhat do lesa. Sázela stromky, pracovala v lesní školce.

Neměli ani trochu mouky na polívku

Za války se velké rodině nežilo lehce. Jako všichni museli většinu těžce získaných potravin odevzdávat a mnoho jim toho nezůstalo. Byly i chvíle, kdy neměli skoro nic. „My jsme neměli kousek, trošičku mouky jsme neměli ani na polívku,“ vzpomíná pamětnice a vypráví, jak otec mezi mlynáři hledal toho, který by byl ochotný semlít alespoň trochu obilí načerno. Několik mlynářů z okolí ho tehdy odmítlo, jen mlynář Šebele z Husince kývl. Do Husince chodil poté otec opakovaně, pouze v noci a pěšky, rachocení vozu by ho prozradilo.

Situace v Mojkově se během války zhoršila. Rosalie Koubová vypráví, že mojkovský starosta spolupracoval s Němci. „Oni u nich mohli nakupovat. Oni měli připravenou prodejnu pro ty, kteří se dali k Němcům. Tak tam mohli chodit nakupovat každou středu.“ Dodává, že měli i více peněz, měli všechno, ale místní neměli skoro nic. Starostova dcera – její spolužačka – byla vždycky krásně oblečená a měla jako jediná novou školní tašku. Pamětnice si dodnes pamatuje, jak jí to tehdy všechny děti záviděly.

Otec na výslechu tři dny nejedl ani nepil

Během války přišlo na Jana Jandu několik udání, na jejichž základě absolvoval několik výslechů na gestapu v Prachaticích a ve Vimperku. „Odvezli ho. On měl dobrého kamaráda v Žárovni. To byl Flaišman a ten nás hlídal, když byl pryč,“ vybavuje si pamětnice dodnes. Otec jim o jednom z výslechů vyprávěl. Strávil tehdy v Prachaticích tři dny a tři noci, během nichž ani nejedl, ani nepil. Když se ho ptali, proč nejí, zda mu není dobře, nebo mu nechutná, řekl jim: „Nejsem nemocný, ale já mám pět dětí a těm nemá kdo dát jíst. A já se tady budu živit. Když vím, že děti jsou hladové.“ Jana Jandu nakonec z vazby propustili a rodina se společně dočkala konce války.

Otci to po válce nedalo a chtěl vědět, kdo a proč na něj stále posílal udání, kdo ho chtěl tehdy dostat do kriminálu. Odjel do Prachatic k soudu, kde se dožadoval odpovědí. „To vám nemůžeme říct, to jsou háklivé věci,“ sdělili mu. Otec odmítl odejít: „Já tady budu sedět na té židli tak dlouho, třeba tři dny, dokud se nedozvím, kdo mě udával celou válku.“ Nakonec mu pod přísahou, že dotyčnému nebude škodit, řekli: „Byl to váš dobrý starosta.“

Později se ukázalo, že důvod, proč starosta Jana Jandu udával, byl prozaický – záviděl mu jejich majetek. „Mně se líbí jejich pole a já bych to pole chtěl. Tak jsem ho chtěl dát do koncentráku,“ řekl jim později. Pole Jandových skutečně sousedilo s domem starosty a bylo v lepším stavu. Starosta prý měl plán. Až by otce zavřeli do koncentráku, děti i dobytek by rozdělil mezi místní, kteří by se o ně museli postarat, a polnosti by připadly jemu. 

Mojkovský starosta neskončil před soudem, ale po válce již nemohl nikdy zastávat funkci starosty. Místní jím otevřeně opovrhovali. Pamětnice viděla, jak po něm sousedé házeli dřeváky a nadávali mu: „Ty špinavče špinavej!“

Američany vítali větévkami rozkvetlých třešní

Ke konci války došlo v okolí Mojkova k mnoha potyčkám. V okolních lesích se schovávalo mnoho utíkajících Němců. „Otec už měl připravený vůz, jak se střílelo. Američané už stříleli ve Vimperku a bylo to slyšet až k nám, tak připravil vůz, myslel, že nás budou vyhánět. Zapřáhnul krávu, že pojedeme na druhou stranu, kdyby tam přišli, ale nepřišli,“ vzpomíná pamětnice na poslední dny války.

Když v květnu 1945 osvobodili Mojkov Američané, místní je vítali. „Řekli nám, že to jsou Američani a že bychom jim měli dát nějaké kytky. Ony žádné nebyly. Kvetly zrovna třešně, tak jsme lezli na strom a lámali jsme ty třešně, ty květy, ty větvičky,“ vzpomíná pamětnice a s úsměvem dodává, že jeden z vojáků, který uměl trochu česky, jim říkal: „Nechte to, nechte to odkvést, vždyť tam budete mít třešně.“

Prozradili ji psi

Až do roku 1952 plynul čas v rodině Jandových poměrně klidně, hospodařili na svém. Když bylo třeba, chodily dcery na brigádu do lesa.

Na Velikonoční pondělí 14. dubna 1952 odešla Rosalie Koubová z domu. Nikomu nic neřekla, vzala si s sebou krajíc chleba, doklady a vyrazila. Měla tehdy v hlavě tajný plán – chtěla se podívat za hranice. Z Mojkova na hranice je poměrně dlouhá cesta. Noc z 14. na 15. dubna strávila v lese někde v okolí Volar. „Já jsem tam přešla jednu hranici [první pásmo], začalo pršet, tak jsem se tam schovala pod stromečky. Čekala jsem, až bude den. A když byl den, tak jsem šla. Přišla jsem ke třetí hranici – třetí pásmo. Tam už jsem nepřešla,“ vypráví o 15. dubnu 1952, kdy ji kolem deváté hodiny večer v prostoru Kamenné Hlavy nedaleko Českých Žlebů zadržela hlídka příslušníků pohraniční stráže (PS). Vypráví, že ji tehdy prozradili psi, které jednotky PS v blízkosti hranice cvičili. „Tak jsem viděla psy, jak najednou ztichli. Najednou vyletěly světlice a už tam byli vojáci,“ říká a pokračuje, „já jsem jim neutekla. Já jsem jim neutíkala. Já jsem byla poslušná.“ Podle dostupných materiálů v první chvíli pokus o přechod hranice popírala a tvrdila, že se ztratila. Rosalii Koubovou převezli nejdříve do Volar, poté na výslech do Českých Budějovic.[1]

Při výslechu na ni byli slušní

„Já jsem se chtěla podívat do Vídně, kde tam náš táta pracoval, kde se tam vyučil, tak tam jsem se chtěla podívat,“ odpovídá dnes Rosalie Koubová na otázku, co ji vedlo k pokusu o přechodu státní hranice. Když ji ale vyslýchali v Českých Budějovicích v květnu 1952, uvedla: „Začátkem dubna 1952 jsem pozorovala, že jsem trochu ztloustla. Podle toho jsem se začala domnívat, že jsem těhotná. Měla jsem obavy před svým otcem, až se to dozví, proto ze strachu před ním jsem se rozhodla, že odejdu ilegálně za hranice.“[1]

Pamětnice během vyšetřovací vazby podstoupila lékařskou prohlídku, která její údajné těhotenství vyvrátila. Ačkoliv se domnělé těhotenství a strach z otce objevuje ve všech dochovaných výpovědích jako hlavní důvod pokusu o útěk z Československa, pamětnice dnes říká se zvláštním úsměvem: „To jsem říkala schválně, protože jsem si říkala, když to neřeknu, tak mě nepustí. Já už jsem potom chtěla domů. Tak jsem to říkala schválně a oni mně věřili.“  

V Českých Budějovicích strávila několik dní na samotce ve vyšetřovací vazbě. Při výsleších se k ní podle vyprávění chovali dobře, brali ji jako mladistvou.[2] „Nevím, že by mě někdy uhodili, to ne, byli na mě docela slušní, jako to ti druzí nezažili.“ Přes zeď své cely ale slyšela, jak jiné vyslýchané mlátí, jak křičí. „To vám byl řev,“ vybavuje si dodnes.

Při soudním přelíčení se nemohla ani otočit

Během soudu žaloba její tvrzení o údajném těhotenství zpochybnila. „Lze považovat tuto její výpověď za výmluvu, zatímco ve skutečnosti si musila být vědoma, že opuštěním republiky ochuzuje stát o pracovní sílu, rovněž v Německu by byla podrobena výslechu o skutečnostech u nás a těchto výpovědí by bylo použito proti zájmům republiky,“ stojí v dodnes dochovalém spisu. Komunistická jurisdikce odsoudila Rosalii Koubovou 19. června 1952 ke čtyřem měsícům odnětí svobody za pokus o neoprávněné opuštění území republiky.[1] Jednalo se tehdy o nejnižší možný trest. Pravděpodobně bylo přihlédnuto k věku a okolnostem – nepřekročila státní hranici, spolupracovala, neměla žádný záznam v trestním rejstříku, neměla otevřeně nepřátelské postavení vůči komunistickému režimu a další.

Jan Janda se o tom, že je jeho dcera ve vazbě, dozvěděl až za dva týdny. Jestli byl u soudu, pamětnice dodnes neví, nesměla se během soudního přelíčení ani otočit. S otcem se viděli až několik týdnů po soudu na návštěvě ve vězení v Českých Budějovicích.

Ve vězení malovala panenkám hlavičky

„To byly všechny, co šly přes hranice,“ vypráví o ženách, se kterými sdílela společnou celu v českobudějovickém vězení. Vězeňkyně společně chodily do pracovny, kde plnily zadané úkoly. Lepily pytlíky nebo malovaly hlavičky panenkám. „Hlad jsme neměli, ale nedali tolik jídla, jako jsme měli doma,“ vypráví a dodává, že pobytem ve vězení docela zhubla.

Na svobodu ji propustili 15. srpna 1952. Z Českých Budějovic jela rovnou do Mojkova k otci na statek. Rosalie Koubová v rozhovoru zmiňuje, že se její sestra Blažena Jandová nedlouho po jejím návratu také pokusila překročit státní hranici. Taktéž se jí to nepovedlo. „My jsme o tom nikdy nemluvily. Akorát říkala, že z ní potřebovali dostat, proč tam šla. Potřebovali to z ní dostat. A ona pořád jako kdyby něco tajila. Nevěděli jsme nic. Nic jsme se nedozvěděli. A já jsem to z ní taky ani netahala,“ vzpomíná na sestru.

Dcerám o pokusu o přechod státní hranice řekla až po roce 1989

Po návratu z vězení Rosalie Koubová i nadále pracovala u otce v hospodářství a v lese jako pomocná dělnice. V roce 1960 se vdala za foukače skla z lenorské sklárny a do Lenory se za manželem přestěhovala. Jejich manželství nebylo šťastné. Po 15 letech se rozvedli a pamětnice se i s dcerami přestěhovala do tzv. domu hrůzy. „Našli tam novorozeně ve studnici utopené. To říkali místní lidé, když čistili studnu, tak tam bylo mimino,“ vypravuje místní povídačku. V lese pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1987. Rosalie Koubová dcerám, Janě a Líbě, o tom, že byla v 50. letech zavřená v komunistickém vězení za o pokus přechod státní hranice, řekla až po roce 1989.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Trestní zákon z roku 1950 mladistvé vymezoval jako osoby, které v době spáchání trestu již dovršily věku 15 let, ale nepřekročily 18 let. Osobám do 20 let, tedy ve věku blízkém věku mladistvým, byla snížena lhůta, která byla rozhodná pro zahlazení odsouzení, a to na polovinu oproti lhůtě určené pro dospělé odsouzence. A věk blízký k věku mladistvému byl zvláštní polehčující okolností. Pachatele, který se dopustil trestného činu, rovněž bylo možné soudit jako mladistvého a jako takového ho i trestat, za podmínky, že převážnou část trestu vykoná do dovršení 20 let. Srov. Doubková, Kateřina. Trestní právo mladistvých – historický vývoj. Brno 2017. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra dějin státu a práva. Vedoucí práce doc. Jaromír Tauchen, Ph.D.