„Opravdu jsme nevěděli, co bude. Situace v Polsku byla pro nás dost nadějná, ale když má člověk na sobě uniformu, tak to je průšvih. Zdálo se, že by nás tam byli schopní i poslat. Pro ten případ jsme měli vypracováno několik scénářů. A bylo zajímavé, že někteří lidé se tam docela i těšili. V té době nebyl problém v Polsku sehnat zboží, které u nás nebylo dostupné. Jeden voják říkal: ,Až nebude co kouřit, drcneme tankem do trafiky nabereme marlbora. A za kádéčka (pozn. konzervy) budeme kupovat Polkyʻ. Ale já, protože jsem měl k Polsku vztah, měl jsem tam i nějaké kamarády – jeden z nich byl námořníkem v Gdaňsku –, jsem si říkal, co budu dělat, jestli skutečně pojedeme do Polska? Asi ukradnu nějaké bévépéčko a pojedu na sever. Tam skočím na nějakou loď a zmizím. Člověk měl tehdy takové hloupé představy. No nevím, co by se dělo, kdybychom tam vlítli.“
„V roce 1984 mi poslali, že se mám dostavit na vojenskou správu na intenzivní vojenské třídenní školení. Autobusem nás odvezli do Bíliny. Najednou jsme stáli před výstrojním skladem, a abychom si nafasovali maskáče. To jsem nechtěl, začal jsem to tam nějak organizovat. Poslali nám jen pozvánku na korespondenčním lístku a najednou se nás snažili obléct do maskáčů. Přiběhl nějaký důstojník a začal to tam řešit. Řekl jsem mu: ,Jestli mě chcete vidět v maskáčích, tak pošlete povolávací rozkaz. Takto jsem mohl a také nemusel přijít. Na základě korespondenčního lístku mě do maskáčů neoblečete.ʻ Pár lidí se toho chytlo. Zavelel jsem, napochodovali jsme k bráně, kde jsem oznámil: ,Zapiš si: Kotyz plus třicet, hospoda U Krvavé hnáty. A až si to ti frajeři vymyslí, jestli v civilu, nebo maskáčích, ať to tam přijde někdo říct.ʻ Název hospody se odvozoval od blízké nemocnice. Nebudete tomu věřit. Za dvě hodiny přiletěl vrtulník. My jsme vyběhli ven a viděli, jak František Veselý (pozn.: velitel Západního vojenského okruhu) vyběhl z vrtulníku a řval tam na nějakého místního důstojníka: ,Kdo je ten Kotyz?ʻ Tak mě za ním dovedli a začal řvát i na mě. Na to jsem řekl: ,Ty máš na sobě zelené hadry, ale já jsem v civilu. A jestli se se mnou chceš takto bavit, tak mi pošli povolávací rozkaz.ʻ ,Ty chceš povolávací rozkaz.ʻ A na místě mi ho vystavil. Všichni šli za tři dny domů a já tam byl ještě měsíc.“
„Hodně techniky nedojelo, proto se pro ni musely mnohokrát vracet tatrovky s podvalníky. Otázkou je, proč tomu tak bylo. Kdybychom jeli do války za naši vlast, možná by dojelo všechno. Ale nikdo nevěděl, kam jedeme, nikdo s námi pořádně nemluvil. Jisté bylo, že připravují nějaký podraz. Strach, když jsme se blížili k polským hranicím, že tam opravdu vlítneme, se mezi lidmi šířil. Všichni jsme to nějak tušili. Pro řidiče není problém tank zneschopnit během půl hodiny. Stačí zavřít žaluzie, vyhnat otáčky motoru nahoru, za chvíli vylítne teplota přes sto stupňů a spálí se gumičky obepínající vložky. Motor se zalije chladicí kapalinou a je hotovo. Podobně to fungovalo u maďarských FUGů nebo sovětských BRDM. Zůstává otázkou, co byla sabotáž a co nedostatky techniky. Výjimkou byly Pragy V3S, to jsou nezničitelná vozidla, ta se přehřát nemůžou. Mají vzduchem chlazený motor.“
František Kotyz se narodil 19. února 1956 v Hradci Králové. Po obnovení Junáku v roce 1968 jej přijali do 6. oddílu Družiny vlků. V roce 1980 úspěšně vystudoval obor hydrogeologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V září nastoupil povinnou vojenskou službu a v prosinci se účastnil cvičení Krkonoše 1980. Po návratu z vojny v září 1981 nastoupil do uranových dolů ve Stráži pod Ralskem na místo důlního hydrogeologa. V listopadu 1989 se zapojil do protirežimních protestů. V letech 1997 až 2014 pracoval ve firmě Ochrana podzemních vod a v roce 2015 u společnosti SG geoprůzkum.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
