„Jednou máma vyprávěla, že u nich bydlel [německý] důstojník. A oni bydleli ve sklepě. Ten důstojník byl hodný. Prý jim dával i čokoládu a léky. Máma vyprávěla o takovém případu: Pracovali na nádraží, nakládali a vykládali vagony. A matčina staršího bratra, narozeného v roce [19]22, odvezli do Německa. On byl soustružník; už tam pracoval, psal [dopisy], ale nepamatuji si, ve kterém byl městě. Matka nakládá a slyší, jak si důstojníci povídají. A slyší to město [kde byl její bratr]. <…> Jde k němu a říká: ‚Mohl byste předat zásilku?‘ (ten „jejich“ důstojník tam jel) On souhlasil. Maminka přiběhla domů, babička napekla makové placky, přidali tam prádlo… A když se pak strýc vrátil, když byl propuštěn, přijel domů a vyprávěl. Pracoval tam jako soustružník v nějaké továrně, bydleli v barácích, hlídali je. Říká, že jednou přišli domů, povečeřeli – byli tam i lidé z vesnice –, když přichází strážný a říká: ‚Hryhoriji Karpovyči, u hlavního vchodu tě čeká důstojník.‘ On se vyděsil, začal se se všemi loučit. Říká si: možná mě někdo prásknul nebo jsem něco řekl, kvůli čemu mě zřejmě odvedou na popravu. Se všemi se rozloučil a odešel. Přichází k bráně a důstojník na něj volá: ‚Mám tu pro vás balíček z vaší vlasti.‘ Přišel do baráku a rozdělil ty placky všem. Čichali vůni těch placiček z domova.“
„Vzpomínám si, že jsem jednou pracovala dokonce na elektrickém vozíku. Vozila jsem nějaké díly, co mi zezadu naložili… A po celou dobu, po celý den, se mnou jezdil starší mistr ocelárny. Já mu říkám: ‚Proč za mnou jezdíte? Co, nedokážu to snad odvézt sama?‘ Brala jsem ty půlmetrové kusy železa. Byly tak tlusté. ‚Co, neodvezu to sama?‘ ‚Ne. Kdybys věděla, co teď vozíš, kdyby sis to vzala, zbohatla bys.‘ Aha, přemýšlím, copak to asi je? Tak mě sledoval celou směnu. <…> Ukázalo se, potom to řekli, <…> že tam převáželi něco pro vesmírné rakety, něco tam vyráběli; speciální pec, odlévali speciální kov.“
„V roce [19]67 naše kamarádka odjela na Kamčatku. Jak bychom mohly opustit domov? Nemůžeš jet, nepustí tě. Na to potřebuješ peníze, ale ty ti nedají. Tak jsme s kamarádkou, sousedkou, vymyslely, že napíšeme… A ta odjela a píše: ‚Holky, oni vás sem nepustí.‘ Bylo to uzavřené město, jen na propustky. <…> Je nutné si vyřídit průkaz na pasovém úřadě. A ona píše: ‚Jděte, napište dopis, aby vám dali doporučení z Kamčatky.‘ Tak jsme tam napsaly; na pedagogický institut. A za deset dnů nám přišla odpověď: ‚Vážené dívky, stejný institut máte ve Slovjansku. Proč byste jezdily sem? U nás je drsný kraj.‘ My píšeme: ‚My právě sníme o práci v drsném kraji..‘ Nebudeme přece psát, že chceme odejít z domova. Tak oni nám poslali pozvání. A my jsme jely. Pasový úřad byl už tady, v [ulici] Pivdennaja, kde je teď vodárna. Vydali nám propustku. Bez ní nedávali jízdenky, nic! Přišly jsme s propustkou a koupily si lístky na vlak. <…> Z Kramatorsku jsme jely vlakem, i z Moskvy vlakem, sedm dní jsme jely. Obecně jsem nadšenec do cestování, mám to ráda. A teď si představte, že jak jedeš, je časový rozdíl devíti hodin. Jednou parní, jindy dieselová lokomotiva – střídaly se. Později existovala Bajkalsko-amurská magistrála… Ale tehdy ještě nebyla. Já už jsem byla na Kamčatce, když ji začali stavět. Také jedeš přes Sibiř, to je zajímavé!“
„No, o čem může snít osmdesátiletá bába. Toužím jít ven, lehnout si, přijít domů; abych nemusela přemýšlet, když si lehneš, jestli vstaneš nebo nevstaneš. Už se i modlíš i křižuješ, a už všechno… Oj, než usneš… Usneš jakoby nic. Buuuum… Někde tam. Máme tu hlučno, někde tam, buď Časiv Jar, nebo Bachmut, nevím. Místy je to slyšet. Vycházíme posedět na lavičce: ‚Оj, bouchlo to! Slyšeli jste, jak to bouchlo?‘ ‚Ano, slyšela jsem.‘.<…> Aby tohle přestalo. Chtěla bych mír, v klidu dožít. A líto mi je jen vnuků. Je mi líto vnuků, protože děti za to nemohou. Všechny děti, všechny děti celé země.“
„Když k nám přijel bratranec z Maďarska; sloužil v Maďarsku a přijel sem s rodinou k rodičům do Ivanivky. Kvůli něčemu se pohádali a matka ho vzala k sobě. Měli jsme jeden pokoj. Oni mají dceru. A jeho žena hrála na akordeon. Jak jsem ji slyšela… ‚Ó, mami, já budu hrát, já budu hrát!‘ Tak prodala dvoje své šaty, tehdy to byl krepový žoržet. A tady, na Leninově ulici (teď už to není Leninova, ale ulice Družby), byl obchod; pořád tam je. Bylo tam kultovní zboží. A máma ty šaty prodala a šla mi koupit akordeon, abych se učila na něj hrát. Bylo na něm napsáno ‚Ukrajina‘. <…> Dostat se na hudební školu bylo tehdy těžké. A pak otevřeli pobočku tady v ulici Družby, vedle tohoto obchodu; vedle v suterénu byl Dům pionýrů, a tam otevřeli pobočku hudební školy. A tak jsem… Ale je nutné mít vlastní akordeon. Maminka mi ušila batoh a v něm jsem ho nosila. A já bydlím tady, kde je rozbitý hotel ‚Industrija‘, v tom dvoře, tam bydlíme. Nesu ho na rameni po bulváru Mašinobudyvnyků, tam, kde je park. Takhle jdu…, styděla jsem se, nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, že si nesu svůj akordeon. Chodila jsem tam a absolvovala jsem pět tříd výuky hry na akordeon.. A pak přišel učitel za mou mámou a říká: ‚Pošli ji do Artemivsku.‘ Do hudební školy. Ale mně se tam nechtělo, a konec. Oj, maminka mě ztloukla!“
Nina Anatolijivna Kosyhina je důchodkyně z Kramatorsku. Narodila se 27. května 1945 v Kramatorsku. Vyrůstala v období poválečného rozvratu, kdy byl nedostatek toho nejzákladnějšího – jídla a oblečení. Díky strýci, který jí zaplatil studium na hudební škole, se naučila hrát na knoflíkový akordeon. Navzdory nadání k hudbě se však stala dělnicí. Studovala na škole pro dělnickou mládež, poté pracovala jako listonoška a jako manipulační dělnice v Kramatorské slévárně a kovárně. V roce 1967 se vydala na ruský Dálný východ se snem o novém, nezávislém životě. Pracovala tam v loděnici „Freza“ a vdala se. V roce 1977 se kvůli zdravotním problémům vrátila s rodinou do Kramatorsku a znovu pracovala ve slévárně a kovárně. Kvůli práci a péči o rodinu si nevšimla, jak sovětská éra dospěla ke svému konci. V roce 1991, kdy Ukrajina získala nezávislost, odešla do důchodu. Navzdory tomu, že její byt byl v roce 2014 poškozen ostřelováním, zůstala jak během okupace Kramatorsku ozbrojenci „DLR“, tak i po totální ruské invazi v roce 2022 doma a sní o klidném stáří.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
