„Co se týká literatury, tak to jsme spolupracovali s doktorem Otou Mádrem a jeho spolupracovnicí Květou. Oni tiskli jak deníky bratra Rogera, tak některé katechetické publikace, brožury nebo takové knížečky ve formátu A5 edice Duch a život. Měli jsme na faře starý cyklostyl, takový ten na kliku. Na psacím stroji jsme ty texty opsali na blány, to se prorazilo a pak jsme to doma tiskli. Přes sídliště, přes náměstí, na Prvního máje, na různé takové oslavy manžel jezdil s vozíkem přikrytým dekou, vezl ten cyklostyl. Pro jeden cyklostyl, měli jsme dva, ještě od strany lidové, tak si k nám přijel Jozef Mikloško. Přišel na bohoslužby a bylo to domluvené přes nějaké lidi. Že si přijel pro tu šicí mašinku. Hned jsme věděli, tak jsme mu jeden cyklostyl dali. To jsme potom vozili do Prahy naším autem. U Oty to nemohlo zůstat, tak se to vozilo někam dál.“
„Zrovna jsme seděli v rokli a četli jsme si dopis bratra Rogera. Teď šel kolem nějaký člověk a říká: ‚Pozdrav Pán Bůh.‘ My jsme tak moc nereagovali, ale pak jsme naráz viděli, že kolem jsou policajti a že jsme obklíčení. Trošku bezhlavě jsme se rozutekli. Byl s námi jeden farář Dobromil Malý, tak ten stačil zdrhnout. Byl rád, že se mu to podařilo, že neměl problémy. Ostatní jsme se po chvilce vrátili. A Stáňa Náglová zatím stačila schovat kříž a nějaké insignie z pobožností. […] Takže u těch Náglů jsme měli i materiály o Matce Tereze, takové brožury tištěné na papíře a samozřejmě ty dopisy a nějaké věci. Takže to si pobrali a více méně nás hlídali. Jak už jsem říkala, manžel a Luboš Nágl byli u výslechu, ale nikdo nebyl zavřený, nebo že by byl vyhozený z práce.“
„Když jsem se tam v roce 1975 vrátila, v devět hodin večer naráz někdo zazvonil. Otevřela jsem a on ukázal odznak, že je z StB a že se mnou chce mluvit, tak jsem ho pustila dál. Dusil mě asi hodinu, jestli znám evangelického pana faráře Čapka ze Sázavy, který působil… Jsem říkala: ‚Jsem tady krátce, tak zatím ho neznám.‘ Jestli znám toho nebo onoho, to už přesně nevím. Pak zase zavolal podruhé, jestli může přijít. Já jsem byla úplně poděšená, protože to byla doba takového strašného strachu. Věděla jsem, že bych moc ve své rodině oporu neměla, kdybych udělala nějaký průšvih, že bych asi skončila na dlažbě. A v církvi moc také ne, kdybych ztratila státní souhlas. Byla jsem z toho strašně poděšená. Pak zavolal potřetí, a dokonce mě i kamsi vyvezl. Já jsem říkala: ‚No to je konec teda.‘ A že o tom nesmím s nikým mluvit. Tak jsem to říkala rodičům. Ti zděšení, ale neporadili mně. Říkala jsem to církevnímu tajemníkovi na okrese, co byl pověřený dozorem nad církví. Taky dělal, že je překvapený, nevím, jestli to věděl, nebo nevěděl.“
Světluše Košíčková se narodila 26. června 1951 v Brně do rodiny Luďka a Miloslavy Skálových. Matka jí jako duchovní Církve československé husitské předávala svou víru. Světluši ovlivnil životní příklad prarodičů a velice ji zasáhlo sebeobětování Jana Palacha. V tom roce začala studovat teologii na Husově československé bohoslovecká fakultě v Praze a po šesti letech přijala kněžské svěcení. Stala se farářkou ve Žďáru nad Sázavou, kde prožila tvrdý nátlak Státní bezpečnosti (StB) ve snaze získat ji ke spolupráci. V roce 1979 dostala nové umístění jako farářka v Prostějově a po roce se vdala za Miloše Košíčka. Spolu začali působit v disentu, kde především samizdatem rozmnožovali zakázané náboženské tiskoviny pod vedením kněze Oto Mádra. Světluše se začala scházet s dalšími věřícími k modlitbám v duchu ekumenické komunity z Taizé ve Francii. V této spiritualitě pořádala letní tábory pro mládež spolu s Marií Kaplanovou, jezdila na zahraniční setkání Taizé a podílela se na mezinárodní spolupráci křesťanů. Jejich aktivity sledovala StB a Světluši a jejího manžela několikrát předvolali k výslechu. V listopadu 1989 se aktivně zapojili do revolučních událostí a ve svých aktivitách pokračovali i po pádu totalitního režimu. V roce 2008 se Světluše stala farářkou v Brně-Tuřanech.
První svaté přijímání v Králově Poli v roce 1961, druhá zprava Světluše Košíčková, nad ní její matka Miloslava Skálová, duchovní Církve československé
První svaté přijímání v Králově Poli v roce 1961, druhá zprava Světluše Košíčková, nad ní její matka Miloslava Skálová, duchovní Církve československé
Letní tábor v duchu Taizé pořádaný Marií Kaplanovou v Holejích v roce 1981, vpravo Světluše Košíčková a permanentka z Taizé Terezie de Meyier
Letní tábor v duchu Taizé pořádaný Marií Kaplanovou v Holejích v roce 1981, vpravo Světluše Košíčková a permanentka z Taizé Terezie de Meyier
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
