Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kosák (* 1942)

Nikdy není na nic pozdě

  • narozen 14. dubna 1942 v německém Norimberku do smíšeného manželství

  • v roce 1944 se s rodinou přestěhoval z Německa do Strakonic

  • v závěru války se často musel s rodinou schovávat před nálety ve sklepě

  • po komunistickém převratu začala rodina zažívat ústrky ze strany režimu kvůli otcově německému původu

  • celou rodinu včetně Josefa Kosáka sledovala po komunistickém převratu Státní bezpečnost

  • Josefův otec zemřel předčasně v druhé polovině padesátých let

  • po maturitě dostal Josef práci v podniku Stavoprojekt v Sezimově Ústí

  • od roku 1970 bydlel v Liberci

Běžné dětství

Josef Kosák se narodil 14. dubna 1942 v německém Norimberku do smíšeného manželství – jeho otec Heinrich byl Němec, matka Růžena Češka. Když byly Josefovi dva roky, přestěhoval se s rodiči a dvěma sourozenci do Strakonic. Josefova matka se jako Češka v nacistickém Německu necítila bezpečně a nikdy se nedokázala plně asimilovat. Ve Strakonicích tedy Josef strávil velkou část svého dětství. Ne vždy bylo však radostné. Malý Josef byl často nemocný a trávil hodně času v nemocnici. Po mnoha zdravotních potížích se mu významně zhoršil sluch, býval tak terčem posměchu svých vrstevníků. Jak ale Josef říká, jinak měl běžné dětství. Ačkoliv byl tehdy malý, na atmosféru války si dodnes vzpomíná. V necelých třech letech společně s rodinou a kamarády sledoval nálety amerických a britských letadel. „Lítali do protektorátu a ničili továrny vojenského charakteru. Kdykoliv byly sirény, tak jsme utíkali a byli jsme schovaní ve sklepě,“ vypráví.

Utrápili ho k smrti

V roce 1948, kdy se komunisté v Československu chopili moci, nastoupil Josef na základní školu ve Strakonicích. Po ukončení základního vzdělání začal studovat na střední průmyslové škole stavební. V roce 1960 úspěšně odmaturoval. V průběhu Josefova studia na střední škole zemřel jeho otec. Podle slov Josefa jeho otce „komunisté utrápili k smrti“. Neustále ho kvůli práci přesouvali po republice a neumožnili mu vykonávat jeho původní profesi. Josefova rodina strádala. I Josefovo jméno se objevilo ve sbírce Objektových svazků – Státní bezpečnost (StB) ho jako syna německého občana měla v hledáčku.

Sport mě bavil

Po maturitě dostal Josef práci v podniku Stavoprojekt v Sezimově Ústí. Tam se seznámil s Libuší Kahovcovou, která se v roce 1965 za Josefa provdala a společně se přestěhovali do Tábora. Odtud Josef dojížděl do Sezimova Ústí za prací. Už od dětství rád sportoval. V Táboře se stal členem veslařského klubu, věnoval se ale i běhu, později do práce a z práce denně běhal, dohromady 12 kilometrů. Kromě toho našel zálibu v cyklistice a turistice. Josef zkrátka v každé volné chvíli vyrážel sportovat. „Každoročně jsme jezdili na kole Závod míru – Varšava, Berlín, Praha,“ vzpomíná.

V roce 1965 se Josef s manželkou přestěhoval do Mostu. Tam se jim narodili dva synové – Stanislav a Jan. O pět let později se Josef znovu stěhoval, tentokrát do Liberce. V podhůří Jizerských hor si našel další zálibu – běžecké lyžování. Závodu Jizerská padesátka se Josef účastnil za svůj život více než čtyřicetkrát. V Liberci také 30 let zastával pozici předsedy místního turistického oddílu. Sport je pro Josefa Kosáka celoživotní vášní. Dodnes (2022) chodí dvakrát týdně s turistickým klubem na výlety. Své vyprávění Josef uzavírá vysvětlením, proč pro něj byl sport celý život důležitý: „Vždycky jsem si tím vyčistil hlavu i tělo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Justýna Malínská (Jirásková))