Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Korábek (* 1942)

• narodil se 9. května 1942 v Praze-Liboci

• otec Pavel Korábek pracoval u policie a zapojil se do protinacistického odboje

• 5. května 1945 otce odvleklo gestapo a pak byl rok nezvěstný

• po ročním pátrání našel jeho ostatky František Dražan na dvoře Petschkova paláce

• v květnu 1946 měl otec pohřeb s poctami a dostalo se mu posmrtného povýšení

• v roce 1953 se Pavel Korábek ml. a jeho matka přestěhovali do vesničky Potěhy

• vysokou školu elektrotechnickou v Poděbradech nedokončil kvůli vojně

• od poloviny 60. let žil se svou rodinou v Aši, kde zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• po několika letech se s rodinou vrátil do Potěh a pracoval jako technik na poště v Čáslavi

• stýkal se se Svědky Jehovovými v Aši a v Čáslavi

• v roce 1976 byl získán pro spolupráci s StB jako tajný spolupracovník, není si toho však vědom

• patřil k aktivním členům Českého svazu bojovníků za svobodu +roku 2024 žil v Potěhách

Pavel Korábek měl 9. května slavit své třetí narozeniny. Byl to šťastný den pro celý svět – právě skončila druhá světová válka. Pro malého oslavence i jeho matku to ale byl den plný smutku. Válka totiž za sebou nechala nespočet obětí, mezi nimi i mnoho bezejmenných hrdinů, kteří se postavili proti nacistickému režimu. Pavlův tatínek byl jedním z nich. Již čtvrtý den byl nezvěstný. Za své vlastenectví zaplatil cenu nejvyšší. Nebýt kolegy a kamaráda, jeho jméno by upadlo v zapomnění. Bylo mu pouhých 32 let.

Poslední vzpomínka na tátu

Pavel Korábek se svým tátou prožil pouhé tři roky a pamatuje si ho jen matně. Narodil se 9. května 1942 v Praze-Liboci, kde vyrůstal jako jedináček se svými rodiči v malém pronajatém bytě. Tatínek pracoval u policie, maminka byla v domácnosti. Jeho život zásadně ovlivnila tragédie, která se odehrála během posledních dní druhé světové války. Jeho otec, Pavel Korábek starší, byl jedním z těch, kteří se aktivně zapojili do protinacistického odboje a svou činnost zaplatili životem. „Poslední a jediná jasnější vzpomínka na mého tátu je z Vánoc 1944. Byl jsem vymodlené, rozmazlované dítě a dostal jsem tehdy sáňky,“ vzpomíná Pavel Korábek.

Táta zmizel 5. května 1945

Pavel Korábek starší se narodil v roce 1913 ve vesnici Hradiště u Nasavrk, stejně jako jeho žena Jaroslava. V mládí se vyučil strojním zámečníkem, v letech 1934–1936 absolvoval vojenskou službu u leteckého pluku 4 a později u automobilního praporu 1. Zúčastnil se pořádkové služby předmnichovské republiky v Sudetech a v okolí Kadaně a nastoupil k uniformované policii k 4. policejnímu revíru v Praze, kam se přestěhoval i se svou ženou. Oba zůstali nadále spojeni se svými kořeny na Vysočině.

Pavel Korábek mladší se domnívá, že jeho otec se během války zapojil do odboje, stejně jako jeho jeho bratr Ladislav Korábek s manželkou, která za dramatických okolností přijala výsadek Platinum – Pewter. „Vzhledem k možnostem cestovat mezi Vysočinou a Prahou dělal můj táta jakousi spojku mezi Zpravodajskou brigádou (ZB) v Praze a Nasavrkami, kde měla odbojová organizace Rada tří (R3) svou buňku. Jistě to ale nevím, o tátových úkolech v odboji se nikdy nemluvilo a já se to přesně nedozvěděl,“ říká Pavel Korábek mladší.

Jisté však je, že se zúčastnil střetů v centru Prahy v květnu 1945 na začátku Pražského povstání, a to 5. května. Povstalci obsazovali strategická místa, kterými byl nejen rozhlas, ale také budova hlavní pošty v Jindřišské ulici. Policejní velitel vyzval všechny policisty, aby přišli bojovat za svobodu. Pavel Korábek byl jedním z prvních, který se dostavil do budovy pošty, a snažil se s okupanty vyjednávat. Avšak když po chvíli na místo dorazil ozbrojený důstojník SS, vrazil Pavlu Korábkovi automat do břicha a odvedl ho pryč. Od té chvíle se jeho stopa na více než rok ztratila.

Kamarád otce vypátral na vlastní pěst

Pavlu Korábkovi mladšímu byly tři roky, takže si z této doby nic nepamatuje, avšak jeho maminka Jaroslava zoufale a bezvýsledně pátrala po svém muži. Nadějí bylo jen to, že nebyl mezi padlými ani zraněnými, avšak naděje každým dalším dnem slábly. Její situace byla o to svízelnější, že zůstala s malým dítětem bez prostředků a neměla nárok na vdovský důchod ani na penzi po manželovi. Úředně byl prohlášen za nezvěstného a oficiální policejní pátrání zůstávalo bez výsledku, ostatně jako u stovek jiných podobných osudů z konce války.

Až kamarád nezvěstného, strážmistr František Dražan, který v květnu 1945 bojoval o rozhlas, se zasadil o objasnění případu, když se pustil do pátrání na vlastní pěst. Měl indicie, že Pavla Korábka esesáci odvlekli z pošty do Petschkova paláce, tehdejšího sídla gestapa. František Dražan hledal svědky a díky povolení od nadřízených mohl vyslechnout i příslušníky gestapa, kteří dosud čekali na svůj ortel ve vazební věznici na Pankráci. Němci mlžili a zapírali, František Dražan od nich ale přece jen nějaké informace získal a systematicky prozkoumával nádvoří komplexu a překopal stovky čtverečních metrů půdy.

Bili ho a zastřelili už 5. května

Po roce, 25. května 1946, ze země František Dražan vyhrabal ostatky muže v policejní uniformě. Soudní pitva prokázala, že jde skutečně o Pavla Korábka. K identifikaci napomohl i snubní prsten a kapesník, které vdova spolehlivě poznala.

Dle svědectví ho okupanti brutálně bili a nakonec zastřelili, a to ještě v den zmizení, 5. května 1945, na nádvoří Petschkova paláce poblíž tamní garáže. Vrah, který vystřelil, nikdy vypátrán nebyl, ale hlavním viníkem nezákonné popravy byl shledán zástupce velitele gestapa vládní rada Gerhard Andres, který byl v dubnu 1947 na Pankráci popraven, a to nejen za Korábkovu vraždu, ale i za další zločiny. Pavel Korábek byl jedním ze 44 uniformovaných příslušníků policie, kteří padli během bojů v ulicích Prahy.

Tátovi vypravili pohřeb s poctami

V květnu 1946 byl Pavlu Korábkovi staršímu vypraven pohřeb s poctami. „Šli jsme v průvodu, který vyrazil z Jindřišské ulice a směřoval až ke strašnickému krematoriu,“ vzpomíná Pavel Korábek, kterému tehdy byly čtyři roky. Pohřeb byl pro něj okamžikem, kdy si uvědomil, že navždy ztratil svého otce. Ten byl posmrtně povýšen na praporčíka a jeho ženě přiznána vdovská penze a příspěvek na synovu výchovu. Urna Pavla Korábka spočinula v rodném Hradišti.

Otcovi kolegové také zorganizovali sbírku na podporu jeho malého syna. „Peníze byly uloženy na zvláštní účet, který mi měl být vyplacen po dovršení 18 let. Avšak v roce 1948, po převzetí moci komunistickým režimem, jsme o sbírku přišli. Advokát, který ji měl na starosti, byl zbaven soukromé praxe a nedostal jsem nic,“ vysvětluje Pavel Korábek.

Po smrti Pavla Korábka staršího zůstala Jaroslava se synem Pavlem sama. Nikdy se znovu nevdala a věnovala svůj život výchově syna. Chtěla se vzdálit od válečných vzpomínek, a tak se v roce 1953 s Pavlem přestěhovala do vesničky Potěhy ve středních Čechách, kde jim dědeček odkázal dům. I pro Pavla to bylo těžké. „Všichni kolem mě měli otce, jen já ne. Mohl jsem na něj být alespoň hrdý.“

Srpnovou invazi jsem zažil v Aši

Po absolvování jedenáctiletky přijali Pavla Korábka na elektrotechnickou vysokou školu v Poděbradech. Protože si včas nevyřídil odklad vojenské školy, musel školu ve druhém ročníku přerušit a v roce 1961 narukoval na vojnu. Sloužil u protivzdušné obrany v různých lokalitách, jako například v Litoměřicích, Klínovci, Čerchové, Aši, školu zdravotnických instruktorů absolvoval na Slovensku v Ružomberoku.

Jako zpravodajec se věnoval odposlechu komunikace protistrany, ale často poslouchal i západní hudbu. Jak říká, nejvíce ho zajímal rock’n’roll a Elvis Presley. Na vojně zažil nejdříve berlínskou a pak i karibskou krizi, což se mu do vzpomínek zapsalo především jako velký chaos, kasárna plná vojáků, zákaz vycházek a neustálá pohotovost. Kvůli karibské krizi se mu vojna prodloužila, a tak se k matce vrátil až na Vánoce roku 1963.

Po odchodu do civilu si doplnil vzdělání ve sdělovací technice na vyšší průmyslové škole v Pardubicích. V roce 1964 se oženil a se svou ženou se usadili v Aši, kde přijal na poště místo technika, získal zde také byt.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do republiky v srpnu 1968 zažil v Aši. Politiku nesledoval a události vnímal pouze zprostředkovaně. „Přál jsem si, aby Rusové odešli, ale jinak jsem si od toho držel odstup,“ říká. Vzpomíná, že v den okupace meziměstskou poštovní ústřednu v Aši obsadili vojáci a spojovatelky nesměly spojovat, i na to, jak na náměstí přijel sovětský tank, jehož velitel se ptal na směr. Jeden z místních ho nasměroval opačně – na západ, směrem k německým hranicím. Naštěstí tank vrátila pohraniční stráž, jinak by mohlo dojít ke střetu s americkými jednotkami, které obyvatelé Aše pozorovali přes údolí za německými hranicemi už týden před invazí.

Že mě StB vedla jako agenta, nevím

Po několika letech v Aši se pamětník s rodinou přestěhoval zpět do Potěh a pracoval v Čáslavi na poště jako technik. Jeho žena Terezie byla tamtéž poštovní úřednicí. Ve volném čase se věnoval elektrotechnice – konstruoval různé přístroje, například i jednoduchý televizor a magnetofon, pro které získával součástky například ze Svazarmu. „Šlo o staré vysílačky a telefony, které tady zbyly po Němcích a naše armáda se jich zbavovala,“ vysvětluje.

Spolu s manželkou se v Aši přidali ke skupině Svědků Jehovových. V dětství chodíval do kostela s maminkou, v dospělosti ho k víře Svědků Jehovových přivedl kamarád z vojny. Setkávali se tajně po bytech a po přestěhování do Potěh se stýkal se Svědky Jehovovými i v Čáslavi. „U Svědků Jehovových jsme nebyli jako plnohodnotní členové, ale jako tzv. zájemci,“ dodává Pavel Korábek a vzpomíná, že se na skupinu v Čáslavi jednoho dne zaměřila StB – a poté, co se jí podařilo skupinu rozbít, se už dalších náboženských aktivit neúčastnil.

Pavla Korábka vedla Státní bezpečnost (StB) jako tajného spolupracovníka (spis arch. č. TS-998412 MV) pod krycím jménem „Novák“ a jeho jméno figuruje také v roli svědka ve spisu Karla Nováka z Černých Bud u Sázavy, kterého měla StB v hledáčku jako jednu z hlavních osobností tehdy ilegální náboženské skupiny Svědci Jehovovi. Pavel Korábek si ale jméno Karla Nováka vůbec nevybavuje. Ke spolupráci s StB a dotazu na podepsání vázacího aktu (slibu o spolupráci) se vyjadřuje takto: „Pokud jde o spolupráci s StB, tak toho si nejsem vědom. Není mi známo, že bych byl agentem, a jméno Novák neznám ani v civilu. Výslechy na StB se konaly proto, že jsem byl vedoucí telekomunikačního střediska a pracoval jsem s přísně utajovanými skutečnostmi. V Telecomu jsem měl funkci vedoucího telekomunikačního střediska a později jsem byl až do důchodu v odboru řízení sítí. Takže nás hlídali. Nesměl jsem nějakou dobu ani do ciziny na dovolenou. Občas si pro mě přijeli a odvezli mě na služebnu. Chtěli vědět, s kým se stýkám a informace o mé osobě. Jestli ode mně chtěli informace o ostatních lidech? To mohli chtít, ale já jsem nic nevěděl.“

Pavel Korábek sledoval politické dění minimálně, ostatně Svědci Jehovovi se programově o politiku nezajímali. Soustředil se hlavně na svou práci a rodinu. Ani listopadové události 1989 ho nezlákaly do ulic, i když pád starého režimu kvitoval s povděkem. Zklamání přišlo ale záhy, s polistopadovým vývojem. „Když jsem viděl, jak jde všem hlavně o koryta, přestal jsem se zase zajímat.“

S manželkou vychovali dvě děti, do penze odešel kolem roku 2000. S důchodem však není spokojen, protože práce spojového technika nebyla dobře placená. Nelíbí se mu práce současné vlády a její důchodová politika, která má negativní dopad na životní úroveň důchodců.

Táta byl obyčejný člověk a vlastenec

Pavel Korábek zůstal celý život hrdý na odkaz svého otce a jako aktivní člen Českého svazu bojovníků za svobodu usiloval o to, aby se nezapomnělo na válečné hrdiny. „Jsem rád, že mé děti a vnuci válku nezažili, a snad to tak zůstane. Můj táta byl obyčejný člověk. Vlastenec, který měl rád svou zem a zaplatil za to tím nejcennějším, svým životem,“ uzavírá.