Eliška Kopřivová

„Tatínek se bránil, jak to tady scelovali (komunistická moc – pozn. ed.). A jak chtěli, aby tu byla jen jedna strana, tak vše ostatní likvidovali. Každý rok stačili vyměnit i pole, když si je ještě pořád někteří drželi pro sebe. Tatínek měl zkušenost z cesty po Rusku, a tak se tomu bránil, protože tam viděl tu bídu lidí, viděl, jak na tom v Rusku lidé byli. Takovou chudobu už nikde jinde nezažil jako tam. Bránil se tedy tomu a byl jednou nohou v kriminále. Tatínek i s dalšími lidmi diskutoval u piva. Ale to opravdu tehdy byla jen jedna strana, člověk nemohl vůbec nic říct. Překročit něco nebylo možné. Prostě bylo něco nařízené a hotovo. Nic člověk nemohl řešit podle svého. Jen co bylo nařízené.“

„Dali ho (manžela – pozn. ed.) k důlní lokomotivě. Byli tam samí vězni, tak to tam nebylo vůbec upravené. Ze stěn trčely kameny s ostrými hroty třeba přímo až na lokomotivu. V jednu chvíli se manžel z lokomotivy naklonil, někdo po něm něco chtěl, a v ten moment ho jeden z těch hrotů zachytil. Lokomotiva jela dál a manžel se napíchnutý na tom hrotu točil. Jakmile lokomotiva zastavila, spadl na zem. Já jsem si u něj vždycky odpočinula. Táhl mě jeho úsměv a jeho povzbuzení. Sebe nepokládal za důležitého, pro druhé dělal, co mohl. Byla jsem z toho až překvapená, že je ještě někdo, komu člověk může říkat, co si opravdu myslí. Protože v padesátých letech se hlídalo i to, co kdo říká. My jsme (v nemocnici při kontaktu s pacienty – pozn. ed.) měli nařízeno, že nebudeme nic vykládat, jak jsme, co jsme.“