Antonín Kopřiva

„Já jsem měl obrovské štěstí, protože ta střelba se odehrála v bezprostřední blízkosti našeho domu, poněvadž jsem bydlel ve středu města. Můj starší syn se při té střelbě zúčastnil toho malování na tanky. Já jsem ho šel hledat. A když jsem viděl tu beznadějnost toho hledání, tak jsem šel domů. A právě přes město projížděly ta vojenská auta a tanky ve směru na Brno. Schoval jsem se v takovém malém zákrytu naproti hotelu Grand. A v duchu jsem si přál: Pane Bože, kdybych já mohl tu silnici přeběhnout a uchýlit se do Grandu. Poněvadž jsem věděl, že za těma mohutnýma zděma je možnost úkrytu. V tu ránu se na křižovatce spustila palba ze samopalu, protože Grand byl naneštěstí osvětlen. A ti chlapci, jestli byli pomatení, prostě ty skla a vchod, co vedly do ulice, prostříleli a já jsem se choulil v takové úžince. Takže mě to minulo. Oni projeli. Takže jsem úplně zničenej přijel domů a řekl jsem, že Tondu jsem bohužel nenašel. Manželka s Pavlem byli naprosto zničení, protože rachot z té střelby na každého doléhal. Za chvíli přišel Tonda. Řekl: ,No tak vyměnili jsme pár ukazatelů.‘ Což byla bohužel hlavní příčina toho zmatení. Tak přišel zdravý domů.“

„Pod ochrannými křídly paní doktorky Formanové vznikalo zařízení, které nebylo jenom útulkem, ale vznikl tam takový duch demokracie a samosprávy. Protože chovanci si mezi sebou zvolili starostu a výbor, který řešil problém této malé komunity. Museli si sami uklízet, sami stlát a měli zařízeno ubytování v těch tehdy nejlepších dosažitelných podmínkách, měli zajištěnou stravu. Měli zajištěný buď učební obor, nebo školu. Dokonce se tam vyskytovali jedinci, kteří vystudovali i vysokou školu. Tedy demokratický duch, který v Americké domovině vládl, byl zdoben tou samosprávou, která řekněme připravovala nové lidi pro vstup do života republiky, která se tehdy budovala, a tyto formy práce se tehdy teprve připravovaly a oni na to už byli připraveni tady v tom zařízení. A to byla tehdy ta obrovská přednost, která poskytla těm mladým lidem nejenom vzdělání, ale průpravu do svobodného, demokratického života. A to si myslím, že stojí za zvláštní ocenění, poněvadž něco podobného v té době u nás neexistovalo.“

„Stejně tak se tam při těch pomocných zemědělských pracech objevili někteří Židé. Například vzpomínám, jeden pracoval v drůbežárně. Ošetřoval tam slepice. Eduard Teller, majitel významného domu na Masarykově třídě. Ten k nám přišel do hospodářství s běloskvoucíma rukama a ten opravdu šlápl na hrábě a ty ho uhodily. Opravdu, jak jsou někdy ty komické příhody, tak to samé se opravdu stalo. Vzít vidle do ruky bylo pro něj problém. Ale byl tam a byl tam několik měsíců. Mezitím jsem registroval, že tam nějaký Friedman přivezl a v zahradnictví se tam s ním několik měsíců udržely tři židovská děvčata. Těm se snad podařilo odjet do Jeruzaléma. A co se stalo s panem Tellerem, nevím. Jednoho krásného dne prostě nepřišel.“

„Tam bylo těžký bombardování. Když máte nad sebou sedmdesát osmdesát letadel a jste uprostřed toho, to je příšernej pocit. Taky se mně stalo, že jsem shodou okolností utíkal z haly na konec závodů do takového volného prostoru do pole, kde jsem si myslel, že najdu útočiště. Jak tam byly takový okopy x. Přál jsem si, abych byl v tom okopu chráněn proti střepinám. V té panice jsem letěl ven z toho závodu a ta tlaková vlna mě smetla do příkopy. Rukávy mně na šatech praskly. Utržil jsem nějakou bouli, protože jsem spadl do takového volného prostoru. A potom jsem se dověděl, že do toho zákopu x jedna bomba spadla a druhá za ní a byly to dvěstěpadesátikilový bomby a ty se srazily a všichni lidi zahynuli. Takže tam v Kuřimi bylo dost mrtvých.“