„Na nás dolehly ty starosti spojené s mnichovskými událostmi. Najednou se v tom slunečném prostředí Americké domoviny zatmělo. To byly opravdu krásné doby. Ještě předtím jsme hluboce prožívali život a dění okolo pana prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Vždycky se tam blahopřálo k jeho významným dnům. Hluboce jsme prožívali jeho odchod z funkce, jeho pohřeb. Později pohřeb Čapka. Samozřejmě ty chmury mnichovských událostí byly citelné. A ty opravdu zkrušily. Opět se tam našla síla paní doktorky Formanové, která dokázala v těch nejhorších chvílích pozvednout ducha těch mladých, nezkušených a do té doby nevidících všechnu tu porobu, která nás čekala. Samozřejmě ona jako ta zkušená, světem prošlá, znalá osobnost věděla, co nás asi všechno čeká. To si vzpomínám, když se v roce 1941 hrála Lucerna. Sál byl nabitý. Výprava jedinečná. Byli tam hoši z uměleckých škol, kteří namalovali nádherné kulisy. Vybrané osazenstvo. Vzpomínám si, jak ve scéně, kdy muzikanti v lese svolávali a hejkal je tam přepadl a volal na ně: ,Už pamatuju třikrát pole, třikrát les, ale takovou churotu jsem tady neviděl.‘ Ovšem to souviselo s tou německou chátrou. A mělo to určitou odezvu. Sál byl úplně konsternován.“
„Tam bylo těžký bombardování. Když máte nad sebou sedmdesát osmdesát letadel a jste uprostřed toho, to je příšernej pocit. Taky se mně stalo, že jsem shodou okolností utíkal z haly na konec závodů do takového volného prostoru do pole, kde jsem si myslel, že najdu útočiště. Jak tam byly takový okopy x. Přál jsem si, abych byl v tom okopu chráněn proti střepinám. V té panice jsem letěl ven z toho závodu a ta tlaková vlna mě smetla do příkopy. Rukávy mně na šatech praskly. Utržil jsem nějakou bouli, protože jsem spadl do takového volného prostoru. A potom jsem se dověděl, že do toho zákopu x jedna bomba spadla a druhá za ní a byly to dvěstěpadesátikilový bomby a ty se srazily a všichni lidi zahynuli. Takže tam v Kuřimi bylo dost mrtvých.“
„Já jsem měl obrovské štěstí, protože ta střelba se odehrála v bezprostřední blízkosti našeho domu, poněvadž jsem bydlel ve středu města. Můj starší syn se při té střelbě zúčastnil toho malování na tanky. Já jsem ho šel hledat. A když jsem viděl tu beznadějnost toho hledání, tak jsem šel domů. A právě přes město projížděly ta vojenská auta a tanky ve směru na Brno. Schoval jsem se v takovém malém zákrytu naproti hotelu Grand. A v duchu jsem si přál: Pane Bože, kdybych já mohl tu silnici přeběhnout a uchýlit se do Grandu. Poněvadž jsem věděl, že za těma mohutnýma zděma je možnost úkrytu. V tu ránu se na křižovatce spustila palba ze samopalu, protože Grand byl naneštěstí osvětlen. A ti chlapci, jestli byli pomatení, prostě ty skla a vchod, co vedly do ulice, prostříleli a já jsem se choulil v takové úžince. Takže mě to minulo. Oni projeli. Takže jsem úplně zničenej přijel domů a řekl jsem, že Tondu jsem bohužel nenašel. Manželka s Pavlem byli naprosto zničení, protože rachot z té střelby na každého doléhal. Za chvíli přišel Tonda. Řekl: ,No tak vyměnili jsme pár ukazatelů.‘ Což byla bohužel hlavní příčina toho zmatení. Tak přišel zdravý domů.“
„Pod ochrannými křídly paní doktorky Formanové vznikalo zařízení, které nebylo jenom útulkem, ale vznikl tam takový duch demokracie a samosprávy. Protože chovanci si mezi sebou zvolili starostu a výbor, který řešil problém této malé komunity. Museli si sami uklízet, sami stlát a měli zařízeno ubytování v těch tehdy nejlepších dosažitelných podmínkách, měli zajištěnou stravu. Měli zajištěný buď učební obor, nebo školu. Dokonce se tam vyskytovali jedinci, kteří vystudovali i vysokou školu. Tedy demokratický duch, který v Americké domovině vládl, byl zdoben tou samosprávou, která řekněme připravovala nové lidi pro vstup do života republiky, která se tehdy budovala, a tyto formy práce se tehdy teprve připravovaly a oni na to už byli připraveni tady v tom zařízení. A to byla tehdy ta obrovská přednost, která poskytla těm mladým lidem nejenom vzdělání, ale průpravu do svobodného, demokratického života. A to si myslím, že stojí za zvláštní ocenění, poněvadž něco podobného v té době u nás neexistovalo.“
„Stejně tak se tam při těch pomocných zemědělských pracech objevili někteří Židé. Například vzpomínám, jeden pracoval v drůbežárně. Ošetřoval tam slepice. Eduard Teller, majitel významného domu na Masarykově třídě. Ten k nám přišel do hospodářství s běloskvoucíma rukama a ten opravdu šlápl na hrábě a ty ho uhodily. Opravdu, jak jsou někdy ty komické příhody, tak to samé se opravdu stalo. Vzít vidle do ruky bylo pro něj problém. Ale byl tam a byl tam několik měsíců. Mezitím jsem registroval, že tam nějaký Friedman přivezl a v zahradnictví se tam s ním několik měsíců udržely tři židovská děvčata. Těm se snad podařilo odjet do Jeruzaléma. A co se stalo s panem Tellerem, nevím. Jednoho krásného dne prostě nepřišel.“
Antonín Kopřiva se narodil 10. července 1924 v malé vesničce Rakov, ležící nedaleko města Hranice. Když byl ještě malým chlapcem, zemřela po těžkém porodu jeho maminka. Otec si poté našel místo ve vzdělávacím ústavu pro mládež - Americké domovině v Králově Poli v Brně, kam se za ním rodina v roce 1931 nastěhovala. Antonín Kopřiva prožil prakticky celé mládí v tomto vzdělávacím ústavu, který během své existence ovlivnil stovky chovanců a chovankyň v duchu demokracie a dal jim velmi dobrou průpravu do budoucího života. Vůdčí osobností Americké domoviny byla jeho dlouholetá ředitelka PhDr. Ema Formanová, na kterou pamětník vzpomíná s velkou láskou, a dokonce ji nazývá svou druhou matkou. Tak zásadně zasáhla jemu a mnohým dalším do života. Demokratický duch a touha po svobodě se v Americké domovině udržely i v těžkých dobách druhé světové války. V ústavu zaměstnávali nekvalifikované obyvatele židovského původu, a dokonce se v něm ukrývaly neteře Josefa Valčíka, jednoho z mužů, který provedl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Krátce po odchodu z Americké domoviny musel Antonín Kopřiva v září 1943 nastoupit na nucené práce k firmě Klöckner v Kuřimi, kde se nacházela továrna a zkušebna na letecké motory. Pamětník tam pracoval jako spojka u hasičské pohotovosti a zapojil se do sabotážní činnosti, jejímž cílem bylo poškozování již vyrobených a vyzkoušených motorů. V Kuřimi při bombardování továrny málem přišel o život. O pár měsíců později po bombardování v Brně zůstal zasypán několik hodin ve sklepě. V době natáčení žil v Prostějově. Zemřel 25. září 2023.
T. G. Masaryk s dcerou Alicí při návštěvě Americké domoviny v roce 1928. Pan prezident v ruce drží obálku se šekem na 70 tisíc, který daroval Americké domovině
T. G. Masaryk s dcerou Alicí při návštěvě Americké domoviny v roce 1928. Pan prezident v ruce drží obálku se šekem na 70 tisíc, který daroval Americké domovině
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
