Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kopp (* 1932)

• narodil se 17. června 1932 ve sklárně Janštýn

• jeho rodiče vedli sklárnu Janštýn, patřící rodině od roku 1849

• v roce 1946 byla sklárna znárodněna

• po roce 1950 se pamětníkova rodina musela nuceně z Janštýna vystěhovat a nadále byla intenzivně perzekvována komunistickým režimem

• vystudoval gymnázium v Praze na Žižkově a Strojní fakultu VŠSEI v Plzni

• vysokoškolská studia uzavřel v roce 1956 jako specialista pro tepelnou techniku a vzduchotechniku na ČVUT v Praze

• od roku 1956 až do roku 1990 byl odborným projektantem Stavoprojektu v Českých Budějovicích

• v 60. a 70. letech byl vyslýchán agenty StB a nucen ke spolupráci, tu ale pokaždé odmítl

• v letech 1991–1992 byl jmenován sekčním šéfem územního pracoviště ministerstva životního prostředí v Českých Budějovicích

• v létě roku 1992 sice odešel do důchodu, ale nadále byl pracovně aktivní

• v roce 2017 publikoval knihu Skláři Koppové a sklárna Janštýn

• v současné době, v roce 2018, pomáhá svému synovi v nakladatelství Kopp

• navštěvuje Univerzitu třetího věku při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a věnuje se studiu dějin skláren na Novohradsku

Rodinné dědictví

Antonín Kopp se narodil 17. června 1932 ve sklárně Janštýn, kde rovněž prožil své první roky života. „Ve sklárně jsem byl od mých nejútlejších let denně od rána do večera. Tak jsem detailně poznal nejen technologii výroby skla, ale i všechny výrobní postupy.“ Zatímco se pamětníkův otec staral o chod sklárny a o odbyt jejích výrobků, jeho matka měla na starost péči o domácnost, o malé polní hospodářství a o zahraniční kupce, kteří do sklárny přijížděli z celého světa. Těm musel být poskytnut nejlepší možný komfort, aby se na Janštýně cítili dobře a aby uzavřeli co nejvíce objednávek.

Krize v 30. letech

Stejně jako mnoho států po celém světě, i Československo zasáhla Velká hospodářská krize, jejíž důsledky dolehly i na pamětníkovu rodinu. „Z dětství si moc dobře pamatuji, že ta krize byla strašně zlá. Ve sklárně nebylo ‚do čeho píchnout‘. Sklady byly plné, žádný odbyt a na mzdy nebyla ani koruna. Tatínek vždy říkával: ‚Když je zle, tak si každý za svůj poslední peníz raději koupí krajíc chleba, ale skleničku si určitě nikdo kupovat nebude.‘ V tom měl velikou pravdu. Banky nechtěly půjčit nikomu ani korunu. Přesto, že navenek se třeba mohlo zdát, že majitel podniku by mohl být na tom dobře, tak my jsme doslova tloukli zoufalou bídu. To se pak až ve třicátém sedmém a ve třicátém osmém roce postupně začalo měnit, když se hospodářství státu i světa opět začalo ‚rozjíždět‘. Ale předtím, to byla doopravdy veliká bída.“

Válka

Část války trávil pamětník v Brně, kde navštěvoval obecnou školu. „Velice dobře si pamatuji, že jsem tam tehdy bydlel v Žabovřeskách u matčina strýce a že nahoře na kopci nad námi, kde byly Kounicovy koleje, že se tam střílelo. To byly popravy lidí. Ty rány slyším dodnes a nikomu nic takového nepřeji.“

Antonín Kopp rovněž vzpomíná na statečnost a odhodlání svého otce Františka Koppa, kterého nutilo gestapo, aby se přidal k Němcům, což nikdy neučinil. Němci totiž zrušili dodávky uhlí pro sklárnu a její provoz byl v roce 1942 úředně zastaven. Celkem sedmasedmdesát mužů pracujících ve sklárně bylo nasazeno na nucené práce do říše. A právě v této beznadějné situaci pamětníkův otec začátkem roku 1944 přišel s myšlenkou, jak obnovit provoz sklárny a jak její totálně nasazené zaměstnance dostat z říše zpět domů: místo potřebného a zcela nedostatkového uhlí nouzově zavést primitivní výrobu plynu pro huť z výmětového dřeva, z lesního odpadu a ze stromových pařezů, které by si skláři sami v lese vytěžili. K tomuto záměru bylo potřeba získat i povolení. To František Kopp získal tím, že obětoval osobní i firemní automobil Chrysler-Plymouth, po kterém toužil německý důstojník rozhodující o vydání povolení. Díky tomu bylo všech sedmasedmdesát sklářů navráceno a výroba ve sklárně obnovena. Výroba pak skončila až v dubnu roku 1945, těsně před příchodem vojsk, a byla obnovena až v září téhož roku.

Dva posudky

Po válce se provoz sklárny velice těžce rozbíhal. Na pamětníkovu rodinu postupně dolehly těžké časy. Ačkoliv Antonín Kopp sám o sobě žil a studoval na gymnáziu v Praze, perzekuce intenzivně prožíval společně se svojí rodinou na Vysočině.

Ke dni 1. 1. 1946 byla sklárna Janštýn znárodněna na základě Vyhlášky ministra průmyslu č. 340 ze dne 27. 12. 1945. Za Františkem Koppem přišli zástupci dělníků (sociální demokracie a KSČ) a žádali ho, aby se stal závodním ředitelem své bývalé a nyní nově znárodněné sklárny. Navzdory všem tehdejším okolnostem a skutečnostem to bylo pro něj velkým uznáním a osobním oceněním, kterého si velice vážil. Provoz sklárny opět kvetl a přijížděli staronoví zákazníci.

V roce 1947, v rámci „šetření bývalých majitelů skláren“, byl Československými závody sklářskými pro ministerstvo průmyslu vypracován a předán plně pozitivní pracovní posudek na pamětníkova otce, bývalého majitele sklárny. Pak přišlo nějaké anonymní udání o vyplácení „černých mezd“ ve sklárně, ovšem nic takového se neprokázalo. V říjnu 1948, opět pro ministerstvo průmyslu, však vydala ústředna Státní bezpečnosti jiný posudek, který se zásadně lišil od předchozího osobního hodnocení. První posudek uvádí, že František Kopp se během okupace vždy hlásil jako Čech a „za bývalého protektorátu se staral, aby osazenstvo bylo co nejméně v Německu totálně nasazováno a finančně i věcnými dary ze svého hospodářství podporoval nemajetné české rodiny“, naproti tomu ten druhý „posudek“ ho lživě obvinil z podpory nacistického režimu, z příklonu k němectví a také, že „v době nesvobody z vlastního popudu dal k disposici 56 svých zaměstnanců, většinou ženatých, pracovnímu úřadu s tím, aby byli posláni na práci do Německa“.

Válečné a poválečné události pamětník glosuje následujícími větami: „Ti, kteří ta udání psali a posílali, těm se nikdy nic nestalo. Byli chránění, a byli za to dokonce chválení. Dnes to již nikoho nezajímá, co a jak před sedmdesáti lety bylo, protože každý ‚máme své starosti...‘ Dnešní lidé již neumí pochopit, co to je či co to byl skutečný strach. Jen ten, kdo to osobně a na vlastní kůži prožil, může říkat, že ví, o co se tehdy jednalo...“

Rok 1948 – lidé se mění

Na rok 1948 vzpomíná Antonín Kopp i v souvislosti s úmrtím Jana Masaryka: „Tehdy bylo vše takové sevřené a tísnilo nás strašné dusno. Po válce a zvláště pak po tom čtyřicátém osmém roce někteří lidé byli skutečně zfanatizovaní a věřili tomu, co jim bylo k věření předkládáno a do mysli vštěpováno. Mnohé sice bylo důmyslně připravené a naaranžované, ale nutné je také si připustit, že mnozí tomu také skutečně věřili a šli za danými hesly a za frázemi. Bylo dost milicionářů, kteří tomu všemu věřili a rádi pochodovali se zbraněmi, aby se předváděli a druhým naháněli strach a ukazovali svoji sílu a moc.“  

Pamětník dobu po únoru osudného roku zažíval jako citlivý člověk na prahu dospělosti: „Pro mne, mladého a dospívajícího člověka, to byly často zcela nepochopitelné obraty těch, kteří se donedávna tvářili tak mile a přátelsky, kterým jsem věřil a považoval je přímo za naše blízké. A když pak právě tito lidé se najednou obrátili k nepoznání, tak to mne doslova děsilo a nechápal jsem, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Werich říkával: že ‚po proudu někdy i bahno se hne‘. Ale tohle bahno, to se nehnulo, to se přímo řítilo. Kde se vzalo? Ty náhlé a nečekané obraty mne děsily snad nejvíce a velice silně mne poznamenaly.“

Pamětníkova rodina byla perzekuována postupně. Nejprve po ní byly požadovány nesplnitelné dodávky z jejich menšího hospodářství. Rovněž Koppovy „navštěvovaly“ nesmyslné kontroly hledající „ukrytý hrnec sádla“ a byly doprovázeny ozbrojenými milicionáři: „Hledali, všechno zpřevraceli, ale nenašli nic, protože nic takového tam nebylo. A to byli místní lidé... To bolelo daleko víc, než kdyby přišli cizí lidé.“ Rodina byla nuceně sestěhována do malé části patra jejich vlastního domu bez kuchyně, musela rozprodávat nábytek, protože jej neměla kam dát, a byla ve velké finanční tísni. V únoru 1949 otec pamětníka opustil místo ředitele své bývalé sklárny a místo něho tam nastoupil nový „dělnický ředitel“. Na přání nadřízených zůstal František Kopp ve sklárně ještě jako „poradní expert“, aby pomohl zcela nezkušenému „řediteli z lidu“. Ovšem v krátké době, koncem roku 1949, musel ze sklárny odejít úplně. Atmosféra ve sklárně byla silně nepřátelská. V roce 1950 byl Koppovým dodatečně a zpětně od 1. 1. 1946 znárodněn i jejich rodinný dům a byla jim zpětně vystavena faktura za jeho užívání ve výši 270 144 československých korun. Celé toto martyrium vyústilo dne 23. 12. 1950, kdy jim bylo písemně nařízeno, že se musí do 31. 12. 1950 vystěhovat. Ovšem bez udání, kam jít a kde složit hlavu.

Perzekuce a útrpnosti, jimiž pamětníkova rodina musela projít, jsou velmi pečlivě popsány a kopiemi originálů dokladů doloženy v knize Skláři Koppové a sklárna Janštýn.

Inženýrem socialistické vlasti

Při studiu na gymnáziu v Praze si pamětník musel sám vydělávat na živobytí, protože jeho rodina kvůli perzekucím komunistického režimu byla v tíživé finanční situaci a i při nejlepší vůli mu nemohla hradit jeho pobyt na škole v Praze. V odpoledních hodinách proto po škole chodil pracovat do Metry Vokovice, kde vykonával strojnické a technické práce.

Roku 1951 odmaturoval a chtěl jít studovat sklářství. Protože se to vzhledem k rodinné situaci zdálo nereálné, rozhodl se nastoupit na Fakultu strojní Českého vysokého učení technického v Praze. Jenže po přijímacím pohovoru mu bylo sděleno, že „není schopen stát se takovým inženýrem, jakého potřebuje socialistické budování naší vlasti – a toto rozhodnutí že je konečné a bez odvolání“. „Tím to tedy pro mne skončilo. Nejdříve jsem byl vyslán na Ostravu, kde jsme budovali Novou huť Klementa Gottwalda v Kunčicích. Pak jsem pracoval v zemědělství na polích a na hnojištích a poznal jsem také práci pod zemí v dolech na Kladně. V září 1951, třebaže mi nebylo povoleno se odvolávat, tak jsem se přece jen vypravil do Prahy a tam na rektorát ČVUT.“ Zde neoficiální cestou požádal jednoho z členů komise o pomoc. Předložil mu své doklady o vykonaných pracovních brigádách. Díky pomoci neznámého muže a také tomu, že byl pamětník ochoten jít studovat kamkoliv mimo Prahu, byl dodatečně pozván na přijímací pohovor na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni: „Do dnešního dne nevím, kdo to byl, abych mu mohl poděkovat, ale bezpečně vím, že to byl dobrý člověk, a také mi to je velice významným mementem a ponaučením do života: Pomoz druhému a nečekej, až někdo přijde a bude ti děkovat.“

Po třech a půl letech základního studia, opět s kádrovými problémy pro Prahu, přešel na České vysoké učení technické v Praze, aby se tam mohl věnovat odbornému studiu na specializaci pro tepelnou techniku a vzduchotechniku. Toto studium pak v květnu 1956 uzavřel s výborným prospěchem a v tomtéž měsíci byl promován strojním inženýrem.

Práce

Umístěnkovým řízením byl po promoci přidělen k okamžitému nástupu do práce ve Stavoprojektu v Českých Budějovicích jako projektant tepelné techniky a vzduchotechniky. Zde zůstal až do roku 1990, když se Stavoprojekt začal rozpadat. V této době, necelé dva roky před důchodem, si tedy Antonín Kopp musel hledat nové zaměstnání a nastoupil jako sekční šéf na nově založený Územní odbor ministerstva životního prostředí.

Návštěvy StB

O pamětníka se na počátku šedesátých let zajímala Státní bezpečnost. „Najednou se někdo objevil u mne na pracovišti a řekl: ‚Půjdete s námi.‘ Naložili mne do auta a odvezli někam. Vše začalo úplně obyčejnými záležitostmi. Byly to třeba otázky na některou stavbu, proč bylo nebo je to či tamto, proč tyto trubky mají takové průměry a tak dále. Zcela banální záležitosti. Ke konci napsali jakýsi zápis a měl jsem to podepsat jako ‚stavař‘. S tím jsem ale zásadně nesouhlasil a sdělil jsem jim, že vím, jak se jmenuji, a podepsal jsem to svým pravým jménem.“ Výslechů byla celá řada. Později byly již výslechy zaměřeny na jiné problémy i osoby a následovaly i výhrůžky, tvrdá slova a zákazy, že o tom, že byl u výslechu, nesmí nikdy nikomu říci, ani manželce. Na námitku, že musí doma vysvětlit, proč neohlášeně přišel pozdě, kde byl, mu radili různé lži, které odmítal. Těch výslechů, či „pohovorů“, byly tři dosti rozsáhlé série, a jak říká: „Nikomu takové to dusno a bezmoc, které jsem přitom zažíval, nepřeji.“

V roce 1975 byl pamětník vystaven poslední sérii „rozhovorů“, kdy na některé formy nátlaku vyšetřovatelů odpovídal následujícími slovy: „‚Prosím pěkně, jestli chcete, tak si mne zavřete, jestli vám to pomůže, ale nic špatného jsem neudělal a mám čisté svědomí; tak dělejte, jak umíte.‘ Lákali mne do partaje, že si pomohu, ale na to jsem jim reagoval třeba tím: ‚Podívejte se, je všeobecně známo, že mám tak bídný původ a kádrový profil, že kdybych tam vstoupil, že byste si mne sami museli ihned a úplně zhnusit, protože budete předem vědět, že tam lezu jen z vypočítavosti nebo ze strachu. Tak s tím se mnou nepočítejte.‘ A pak mi dali pokoj. Jindy mne zase žádali o podpis krycím jménem na tom jejich ‚protokolu‘, který si sami vyhotovili, a tvrdili, že když to podepíši, že se to absolutně nikdo nedozví, že jsem něco podepisoval atd. Když nátlak, tak budiž: podepíši, ale vlastním jménem a chci jednu kopii. Jenže tu mi nikdy nedali. No a pak, až o plných dvacet dva let později, jsem se v archivu ministerstva vnitra v Pardubicích dozvěděl, že naposled mi přidělili přezdívku ‚Topenář‘ a sami si tam připsali ‚nezískán‘. Za tuto  poznámku jim skutečně vděčím. Co by dnes někteří ti naši velicí a mocní za takový doklad s jediným slovíčkem dali!“   

Zahraniční cesty

V roce 1963 se ve Stavoprojektu řešil projekt areálu zcela nové Vysoké školy zemědělské pro České Budějovice a na tento projekt byly všemi orgány kladeny mimořádné nároky. V této situaci přišel Antonín Kopp, který byl v té době vedoucím týmu odborných projektantů oné zakázky, s nápadem a požadavkem studijní cesty do zahraničí, aby tak bylo možné poznat i „něco jiného, co se dělá nebo co se již udělalo venku“. Obrátil se s tímto požadavkem na rektora školy Neumanna, jenž byl přítelem tehdejšího ministra vnitra Štrougala. Díky této známosti byly povoleny cesty rovnou dvě. Jedna do Švédska a druhá do Jugoslávie. Do Švédska jel ing. Jan Benda jako hlavní architekt projektu a Antonín Kopp v zastoupení všech odborných profesí a také jako tlumočník. Navíc s nimi byli vysláni další dva lidé, aby je hlídali. Do Jugoslávie jeli čtyři projektanti, ale ti již své hlídače neměli. Švédsko bylo již od mládí pamětníkovým snem. A když už se tam jelo, tak se podívali až za polární kruh, do Kiruny. „Když jeden šel do krámu, museli tam všichni. A když chtěl jeden na záchod, museli jsme tam, alespoň do té předsíně, jít také všichni, aby náhodou někdo z nás nezůstal bez dozoru venku sám a nejednal tam třeba s nějakým tajným diverzantem atd. Dnes je to nepochopitelné, ale takové poměry jsme zde měli a žili jsme v tom.“ Ing. arch. Jan Benda i Antonín Kopp obdivovali a vysoce oceňovali švédské způsoby rozvoje a plánování měst i výstavbu nejrůznějších objektů. Na základě Koppovy zprávy z oné cesty byla pak v Gottwaldově realizována experimentální stavba výzkumného objektu stavebních hmot.      

Kromě odborných zkušeností na této cestě oba cestovatelé ale také zažili nejrůznější osobní šoky: „Byli jsme tam v prosinci. V Kiruně, to je daleko za polárním kruhem, o půl dvanácté se začalo rozednívat a v jednu hodinu už zase byla úplná noc. Všude venku mráz a spousta sněhu. A v restauraci na každém stole čerstvá kytička, karafiát atd. a jako předkrm jsme dostali čerstvé rajče! Dnes už je to i pro nás samozřejmost, ale tehdy to byl pro nás doslova nepochopitelný šok! Čerstvá kytička a čerstvé rajče uprostřed zimy! Za polárním kruhem! Těch překvapení bylo moc a dlouho jsme se z toho nemohli vzpamatovat.“

Další jeho pracovní cesta do zahraničí byla realizována za účelem poznání zimních plováren v tehdejším západním Německu. Tu cestu podnikli společně s architektem Bohumilem Böhmem, autorem slavného českobudějovického plaveckého stadionu, a s dalšími dvěma funkcionáři zdejšího plaveckého svazu. I tam byl obrovský problém, jak se dostat ven, ale v tomto případě „zaúřadovali“ samotní plavci a ústřední výbor ČSTV, pod jehož kompetenci výstavba plovárny spadala. Aby mohla být cesta realizována, museli být členové výpravy prohlášeni za trenéry družstva československého házenkářského týmu. S tímto týmem jeli na mistrovství světa žen v házené, které se konalo na několika místech v NSR. „Dovedete si snad živě představit, co si o nás asi tak ta děvčata, která své trenéry dokonale znala, myslela, když se k nim v Německu nečekaně a najednou přidali ‚jejich trenéři‘, které nikdy v životě žádná z nich neviděla, nikdo je neznal a o té házené jsme vlastně také nevěděli nic. Tak to byl další pěkný zážitek a ukázka toho, jak jsme si sami sobě museli lhát do kapsy!“

V důchodu

V létě roku 1992 sice Antonín Kopp odešel do důchodu, ale ihned začal pracovat v Rakousku na projektech pro naše příhraničí a také se věnoval simultánnímu tlumočení pro Česko-rakouskou a Česko-německou Komisi hraničních vod.

V roce 2014 ovdověl. O nemocnou manželku se společně s rodinou pečlivě staral až do její poslední chvíle. 

Nyní je k ruce svému synovi v nakladatelství Kopp, v němž v roce 2017 vyšla kniha Skláři Koppové a sklárna Janštýn, kterou pamětník sám napsal. Toto úctyhodné dílo čerpá z nashromážděných informací pamětníkovy matky, z mnohaletého vlastního bádání pamětníkova i jeho přátel, a to jak o vlastní rodinné historii, tak i o sklárně Janštýn a o mnoha dalších sklárnách.

Ve volném čase Antonín Kopp navštěvuje Univerzitu třetího věku při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde již úspěšně absolvoval řadu přednáškových cyklů, a rovněž se věnuje výzkumu dějin skláren na Novohradsku.