Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. CSc. Jaroslav Kopáček (* 1931)

• narozen 1. března 1931 v Ostravě-Vítkovicích v hornické rodině

• do sedmi let vyrůstal v Doubravě na Karvinsku

• po polském záboru části Těšínska v říjnu 1938 se musela rodina vystěhovat

• období 1939 -1945 prožil v Hrušově u Ostravy

• pamětník bombardování a osvobození Ostravy v roce 1945

• jako svazák se angažoval v soutěži Fučíkův odznak

• vystudoval obor hornické stroje a mechanizace na Vysoké škole báňské (VŠB) v Ostravě

• působil na VŠB jako pedagog, specializoval se na hydrauliku a pneumatiku

• byl členem KSČ a funkcionářem univerzitního výboru

• při prověrkách v roce 1970 vyloučen z KSČ a poté vyhozen z VŠB

• dvacet let pracoval v Závodech těžkého strojírenství v Dubnici nad Váhem

• roku 1990 byl jmenován profesorem pro obor hydraulické stroje a mechanismy

• vrátil se jako pedagog na VŠB, kde působil do roku 2008

Jaroslav Kopáček prožil dětství v blízkosti šachet, těžních věží a hald. Narodil se 1. března 1931 jako druhé dítě Milady a Jaroslava Kopáčkových v Ostravě. Do sedmi let vyrůstal v hornické kolonii v Doubravě nedaleko Orlové. Otec, Jaroslav Kopáček, byl strojmistrem na tamní šachtě Bettina. „Strojmistr měl pod sebou všechna strojní zařízení. Po závodním a hlavním inženýrovi to byla tehdy nejdůležitější pozice na šachtě. Takže jsme byli něco jako honorace,“ říká pamětník.

Kopáčkovi tedy nebydleli v typické havířské kolonii, kterých bylo v obci několik, ale v honosnější úřednické části. „Byl to komplex několika domů. Měli jsme tam krásný třípokojový byt s tekoucí vodou a záchodem. K domu patřila velká zahrada, o kterou se staral zahradník. Přes cestu byla dělnická kolonie, kde jsem měl plno kamarádů,“ vypráví.

Doubrava byla tehdy národnostně smíšená hornická obec. Obyvatelé mluvili polsky, česky nebo slezským nářečím. V menší míře tam zaznívala němčina. V době mnichovské krize v září 1938, kdy připadly hitlerovskému Německu pohraniční oblasti Československa zvané Sudety, se podařilo Polsku uplatnit nárok na část Těšínského Slezska, o kterou přišlo na úkor Československa v roce 1920. Češi museli Poláky zabrané a obsazené území zvané také Zaolší opustit na začátku října 1938.

 

Osmačtyřicet hodin na vystěhování

Také Jaroslav Kopáček starší slyšel od ozbrojených polských vojáků, že se musí do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a už se nevracet. „Niech sie pan vynoszi.“ Tato věta utkvěla sedmiletému Jaroslavovi v paměti, protože ukončila jeho doubravské dětství. Na nějaké dramatické okolnosti jejich odchodu si nevzpomíná. „K našemu domu byl přistaven závodní automobil, do kterého se naložilo naše živobytí a nábytek, a jeli jsme do Ostravy.“

Kopáčkovi nedopadli tak špatně jako mnozí jiní vyhnanci z Těšínska. Měli kam jít, a pamětníkův otec rychle sehnal jako strojmistr práci v dole Ida v Hrušově, který se stal roku 1941 součástí Moravské Ostravy. Než dostali šachetní byt, bydleli krátce u prarodičů z matčiny strany v kolonii Hlubina mezi jámou Šalamoun a Vítkovickými železárnami. Protože domek v kolonii byl pro všechny malý, Kopáčkovi žili přechodně na ubytovně.

Poláci se dlouho ze znovunabytého území Těšínska neradovali. Po německém útoku na Polsko v září 1939 bylo celé Těšínsko připojeno k Třetí říši. Moravská Ostrava včetně Hrušova, kde dostali Kopáčkovi byt, patřila k Protektorátu Čechy a Morava. Začátek německé okupace v polovině března 1939 má pamětník spojený s rachotem motorizované kolony německých vojáků, která v noci projela hrušovskou kolonií.

 

Zámecké bydlení s uhlím nad hlavou

Jejich byt v Hrušově byl výjimečný. Jednalo se o jednopatrovou budovu kousek od havířské kolonie, která mimo jiné honosným vstupem připomínala zámeček. Měla asi patnáct místností a velikou šlechtěnou zahradu. V blízkosti byla konírna, kočárovna, stará těžní věž. „První patro obýval závodní, tedy ředitel dolu Ida. V přízemí bydlel jeho syn a my. Měli jsme asi čtyřpokojový byt se zvláštním vchodem,“ popisuje pamětník. Vzpomíná, že závodní jezdíval do práce kočárem s koňským spřežením a jeho otec někdy taky.

Jejich bydlení mělo i stinné stránky. Středem udržované zahrady s jezírkem procházela lanovka, která přepravovala vytříděné uhlí a hlušinu. Ta končila na obrovské Heřmanické haldě. „Nad našimi hlavami projížděly otevřené vozíky. Nedovedete si představit ten hluk a prach. A několikrát se stalo, že vozík sjel z lanoví a spadl do zahrady,“ říká. Přesto se mu bydlení v Hrušově líbilo a líbila se mu i hornická kolonie se zahrádkami, chlívky a kůlnami, kde bydleli mnozí jeho spolužáci. Vzpomíná na špatný dojem z nedaleké kolonie pro zaměstnance hrušovské chemičky, která vypouštěla do okolí jedy. „Byla to kolonie nejhorší úrovně, opravdu hnusná.“

 

Konec bezstarostného dětství

Do centra Hrušova, tehdy kultivovaného předměstí Ostravy, šlapal se spolužáky z kolonie pěšky do školy. S Ostravou tuto městys spojovala tramvajová trať. Byly tam obchody, kino, hudební škola, spořitelna. A u kostela z červených cihel stála měšťanská škola, kam Jaroslav Kopáček chodil do konce války. Dočkal se jí ale jako poloviční sirotek. O otce ho nepřipravila válka, ale rakovina. Onemocněl v roce 1942 a po dvou letech utrpení zemřel.

„Ze začátku otcovy nemoci nám pomáhali někteří jeho bývalí kolegové, kteří nás zásobovali jídlem. Když umřel, spadli jsme do děsné chudoby. Matka byla nezaměstnaná a měsíce čekala na důchod. Moje o dva roky starší sestra byla po uzavření gymnázia nuceně nasazená do šachetní závodní kantýny, kde myla nádobí. Byli jsme rádi, když občas přinesla z jídelny nějaké zbytky,“ vypráví.

Jaroslav zdědil po otci zanícení pro techniku. Takové dárky, jaké od něj dostával, by si asi přál každý kluk. „K jedněm Vánocům mi otec postavil železnici. Dokonalý vzorek s kolejištěm, půlmetrovou elektrickou lokomotivou a vagóny. Pak mi udělal těžní věž i s podzemím a klecemi, které jezdily na elektrický pohon nahoru a dolů. Další úžasný dárek byla Peltonova vodní turbína. Dodnes mi není úplně jasné, jak to všechno dokázal udělat.“

 

Protiletecký kryt v haldě

Koncem války viděl Jaroslav následky opakovaného bombardování spojenců. O uhelných prázdninách na přelomu roku 1944 a 1945 býval často u babičky a dědy v kolonii na Hlubině. Jeden nálet zažil tam. Bomby částečně zasáhly nedalekou rourovnu Vítkovických železáren. „Vedení rourovny předtím nechalo udělat pro zaměstnance primitivní kryt. V blízkosti provozu vyhloubili hluboký příkop, nějak to zajistili a zasypali zeminou. Bohužel tam zemřely snad desítky lidí,“ říká pamětník. Nálet přečkal s obyvateli kolonie v mohutném sklepení takzvaných kasáren, kde vnímali otřesy a slyšeli detonace, ale nic se jim nestalo. Po náletu se hned rozkřiklo, že několik bomb spadlo na kryt u rourovny. „Šel jsem se tam podívat a viděl jsem ty mrtvé.“

První a nejničivější bombardování Ostravy v srpnu 1944 sledoval zpovzdálí z domova. „Dědeček mě pak vzal do centra podívat se na tu spoušť. Zbořen byl například obchodní dům Rix, poškozené byly Lauby, Německý dům.“ V Hrušově se Kopáčkovi schovávali v unikátním protileteckém krytu vybudovaném v haldě, kam se vešly i stovky lidí.

 

Maminka vařila Němcům i Rusům

Měl příležitost si zblízka a beze strachu prohlédnout německé i sovětské vojáky. „Měli jsme velký byt, tak k nám nastěhovali nejprve německé vojáky. Museli jsme jim uvolnit dva pokoje. Bylo jich asi šest. Dva nebo tři byli čeští Němci odněkud od Jihlavy. Těšili se, že válka brzy skončí. Vysedávali u nás v bytě, občas nám dali nějaké konzervy. Když zjistili, že za domem je ustájeno několik koňů, jednoho zabili a maminka jim vařila ve velkém kotli guláš. Smutné bylo, že když přišla Rudá armáda a Němci utíkali přes pole směrem k Heřmanicích, Rusové je odstřelovali jako zajíce.“

Němce v jejich bytě hned vystřídali Rusové. „I oni byli přátelští. A zase jim maminka musela vařit maso v kotli, když někde porazili krávu,“ vypráví. Ještě předtím jednou sledoval sovětské bojové letouny nad Ostravou. „Stál jsem před domem a viděl, jak jeden šturmovik obkroužil Hrušov a zamířil směrem k nám. Utíkal jsem se schovat do domu a už jsem slyšel kulometnou dávku. Ustřelili nám kus střechy a domu,“ vzpomíná. Těsně po osvobození se potuloval po centru Ostravy. Pozoroval pohřbívání padlých sovětských vojáků před Novou radnicí. Viděl, jak po bojích o tehdejší Říšský most přes Ostravici zůstaly z honosných domů na jeho slezské straně jen trosky.

 

Přijetí na školu se muselo odpracovat

Po válce absolvoval takzvaný jednoroční učební kurz. „Bylo to doplňkové vzdělání, jakoby místo páté třídy měšťanky. Hlavně jsme doháněli to, co jsme za války zameškali při uhelných prázdninách, kdy jsme bývali i několik měsíců doma, protože nebylo čím topit,“ vysvětluje. Po jednoročním kurzu se přihlásil na vyšší průmyslovou školu strojnickou v Ostravě-Vítkovicích. „Dneska to zní divně, ale tenkrát byla podmínkou přijetí roční praxe, takže mě nevzali,“ říká. Nastoupil jako pomocný zámečník do ústředních dílen Ostravsko-karvinského revíru nedaleko centra Ostravy.

„Dílny byly v prostoru komplexu Karolina, kde byla koksovna, důl, elektrárna, vysoké pece, slévárna, chemické a jiné provozy. Dělal jsem různé pomocné práce jako zametání, čištění strojů před opravami, vyřizoval jsem různé pochůzky. Později mě pouštěli i k opravám. Fantastické bylo, že jsem mohl celý ten komplex prolézt,“ vypráví. Na průmyslovku se dostal až po dvou letech dělnické práce. To už rodina bydlela v centru Ostravy. S maminkou a sestrou se přistěhoval do bytu matčina nového partnera.

 

Hrdý nositel Fučíkova odznaku

Na průmyslovce vstoupil do Československého svazu mládeže. Jako svazák a vášnivý čtenář se silně angažoval v soutěži Fučíkův odznak. Tato čtenářská kampaň, kterou svaz mládeže začal organizovat v roce 1950, měla mládež ideově zocelit a upevnit její kladný vztah k socialismu. Na školách, pracovištích i ve vojenských útvarech se zakládaly čtenářské kroužky, které připravovaly zájemce na soutěž o Fučíkův odznak.

Československý svaz mládeže k tomu vypracoval seznam politické literatury, angažované prózy, poezie a filmů, jejichž znalost museli adepti prokázat před zkušební komisí. Povinné byly například tituly Gottwald mládeži, Ústava 9. května, Jiráskův román Proti všem. Na seznamu nechyběla Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, Anna proletářka Ivana Olbrachta nebo sovětské romány jako Příběh opravdového člověka a podobně. Odznak s komunisty uctívaným hrdinou Juliem Fučíkem otevíral takzvaným Fučíkovcům mnohé dveře.

Pamětník všechny knihy přečetl, získal odznak, poté působil ve zkušebních komisích a propagoval soutěž například na učilištích Vítkovických železáren či Nové huti Klementa Gottwalda. „Jezdil jsem besedovat i na zemědělská učiliště na Bruntálsku či Opavsku. Asi jsem se osvědčil, protože jsem se stal předsedou krajské zkušební komise a poté i členem ústřední komise Fučíkova odznaku, kterou tehdy vedl básník Pavel Kohout,“ vypráví. Vrcholem jeho fučíkovské angažovanosti bylo získání zlatého Fučíkova odznaku v roce 1952. „Jsem na to svým způsobem dodnes pyšný,“ říká.

Politické procesy a justiční vraždy, kterými se komunisté zbavovali politických odpůrců i nepohodlných soudruhů, pamětník tehdy podle svých slov nevnímal. „Nevzpomínám si, že bych se tím zabýval. Až mnohem později jsem se dočítal, co se tehdy dělo, a dospěl jsem k přesvědčení, že likvidovat lidi pod pláštíkem nějaké ideologie je jednoznačně odsouzeníhodné.“

 

Šedý mor, vzpomínka na Havířov

Po maturitě byl přijat na fakultu báňského strojnictví Vysoké školy báňské v Ostravě (VŠB). Studoval obor hornické strojnictví a mechanizace. Vstoupil do komunistické strany. „Nebyl jsem přesvědčený komunista, ale taková byla doba,“ říká. Už ve čtvrtém ročníku dělal asistenta na katedře hornických strojů. Po dokončení studií, v roce 1957, tam nastoupil na plný úvazek. „Začal jsem se zaměřovat na hydrauliku a pneumatiku. Stroje obsluhující důl i povrch byly v obrovské míře poznamenány hydraulickými přenosy a hydraulika začala do hornických strojů silně pronikat.“

I když jako student a mladý asistent „profáral“ i s krumpáčem v ruce skoro celý ostravsko-karvinský revír, vedení školy a strany rozhodlo, že mladí asistenti mají dočasně ukončit pedagogickou práci a získat další zkušenosti v praxi. Jaroslav Kopáček si našel místo v podniku ve Vrchlabí v severních Čechách, kde se vyráběly hydraulické stroje. Právě se tam také budovalo výzkumné středisko, kde nastoupil. „Získal jsem tam obrovské zkušenosti. Projektoval jsem různá zařízení a stroje.“ Byl už tehdy několik let ženatý a měl prvního syna. Za rodinou, která zůstala v Havířově, kde dostal byt, jezdil jednou za čtrnáct dnů.

Na bydlení v rozestavěném městě Havířově, jehož páteřní výstavba patří k oceňovaným příkladům socialistického realismu, má mnoho vzpomínek. I když byli novomanželé z bytu nadšení, každodenní život komplikovalo mimo jiné bláto. „Nedaleko našeho domu byla betonárka, odkud se vyvážel beton na stavby. Naše hlavní vybavení byl takzvaný šedý mor. Byly to šedozelené kotníkové gumáky na zip, v dámském i pánském provedení, které se nosily zpravidla na bačkory. Ty jsem si obul a probrodil se blátem k zastávce autobusu. Když jsem učil na báňské a jezdil celý zablácený do Ostravy, nejprve jsem si gumáky v umyvadle ve třídě umyl.“

 

Život u koksárenské baterie

Asi po třech letech se mohl z Vrchlabí vrátit na Vysokou školu báňskou jako odborný asistent. Nastoupil na nově ustavenou katedru energetiky. V polovině šedesátých let stál u zrodu nové katedry hydraulických strojů a zařízení, která byla v republice jediná. Získal vědecký titul kandidát věd a začal publikovat odborné práce, které mu vycházely i v zahraničí. Jeho kariéra se zdárně rozvíjela až do roku 1968, kdy do Československa přijela vojska Varšavské smlouvy potlačit údajnou kontrarevoluci.

Mezitím se s manželkou a rozrůstající se rodinou přestěhoval z Havířova do bytu v Poděbradově ulici v centru Ostravy. I tento asi pětipokojový byt měl stinné stánky. Z balkónů se dívali na stále ještě činný areál koksovny Karolina. „Vzdušnou čarou asi padesát nebo osmdesát metrů od nás byla koksová baterie. Vytlačoval se tam žhavý koks z pecí. Prvotní chlazení prováděli dělníci s hasičskými hadicemi. Asi o sto metrů dál byla dřevěná chladicí věž, kde vozy se žhavým koksem najely pod vodní sprchu. Při hašení odpadávaly z koksu šupinky prachu a špíny, a to padalo na naše dva balkóny. Za celou dobu jsme tam vstoupili asi dvakrát,“ vzpomíná na bydlení v Ostravě v letech 1961 až 1967.

V období pražského jara roku 1968 byl pamětník funkcionářem KSČ na fakultě, působil i v celouniverzitním výboru. „Účastnil jsem se schůzí a shromáždění, kde se diskutovalo o novém akčním programu KSČ a názorově se střetávaly skupiny podporující reformní křídlo v čele s Císařem či Smrkovským, a tvrdé jádro reprezentované Koldrem či Jakešem,“ vysvětluje Jaroslav Kopáček, který podporoval snahy reformistů. Když 21. srpna 1968 přijely do Československa tanky vojsk Varšavské smlouvy, vnímal to jako jasnou agresi. Pamatuje na kolonu sovětských a polských tanků v centru Ostravy a shromáždění rozhořčených a vystrašených obyvatel.

 

Pravičák, který nesmí učit

„Po prázdninách byl na VŠB rozpuštěn fakultní i celoškolský výbor KSČ, protože byl označen za hnízdo pravičáctví. Tím skončila moje angažovanost. Mohl jsem jen pozorovat, jak se formuje to zdravé jádro. Ve stranických organizacích i mezi kolegy pedagogy bylo brzy zřejmé, kdo má na kahánku,“ vypráví. Když byl v roce 1970 předvolán na stranické prověrky, které se konaly pod záminkou výměny legitimací, jeho pohovor skončil návrhem na vyloučení ze strany. „Řekl jsem, že vstup vojsk považuji za agresi na základě vymyšlených důvodů. Byl jsem označen za pravicového oportunistu, který měl jako zkušený funkcionář prohlédnout politiku opozice.“

Z jeho fakulty bylo vyloučeno několik dalších kolegů. O Vánocích na sklonku roku 1970 se dozvěděl, že vedení školy dostalo „befel“ z krajského výboru KSČ, aby byl propuštěn. „Jako pravičák jsem prý neměl předpoklady k výchově socialistických inženýrů.“ Myslel si, že snadno sežene práci ve Vítkovických železárnách, se kterými už dříve spolupracoval. Byl tehdy už docentem a v oboru patřil ke špičkám. Nabídli mu podřadné místo kresliče s upozorněním, ať nepočítá s profesním růstem. „To jsem odmítl.“ Podobně obtížně hledali místo i ostatní vyhození kolegové.

Na jaře 1971 ale pamětník dostal ze Strojírenských a metalurgických závodů v Dubnici nad Váhem na Slovensku nabídku pracovat jako vědecko-výzkumný pracovník v tamním závodu konstrukce. „Předtím si mě řádně prověřili a zjišťovali, proč jsem byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze školy. Tamní stranické orgány mé přijetí nakonec schválily,“ říká.

Tento slovenský koncern, později přejmenovaný na Závody těžkého strojírenství, byl obrovským podnikem se spoustou závodů na Slovensku i v Česku, které zaměstnávaly asi 15 tisíc lidí. Zaměřoval se na vojenskou výrobu a byl to preferovaný výrobce pro státy Rady vzájemné hospodářské pomoci. Hlavním úkolem pamětníka bylo zavedení tehdy získané americké licence hydrostatických převodníků do výroby. „Měl jsem tam skvělé podmínky. I když jsem stále nesměl přednášet a publikovat, posílal jsem pravidelně články i do zahraničních odborných časopisů, které vycházely, a neměl jsem kvůli tomu žádný průšvih. Pouštěli mě i na konference do východního bloku,“ dodává.

 

Profesorem hydraulických strojů

V osmdesátých letech stál v Dubnici u zrodu Výzkumného ústavu hydraulických mechanismů. Roku 1991, nedlouho poté, co padl v Československu komunistický režim, musel z podniku odejít. „Začaly se tam projevovat separační snahy. V Dubnici tehdy pracovali na významných postech Češi a Moraváci, a najednou to začalo vadit. Byl jsem tenkrát vedoucí odboru výzkumu a vývoje. Nejdříve mě zbavili vedoucí funkce, pak jsem dostal výpověď pro nadbytečnost, což byla jen záminka. Jsem přesvědčen, že za tím byl mečiarismus.“

Než musel z Dubnice odejít, dostal od nového vedení Vysoké školy báňské rehabilitační list, kde se mu škola omluvila za příkoří způsobené po roce 1968. Nový rektor ho vyzval, aby se ucházel o titul profesora. Nedlouho poté byl jmenován profesorem pro obor hydraulické stroje a mechanismy. V roce 1991, to byl už v důchodovém věku, se vrátil na Vysokou školu báňskou, kde působil do roku 2008, a dále pak ještě jako emeritní profesor.

Roku 2019 obdržel na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně Zlatou medaili za celoživotní tvůrčí technickou práci a inovační činy. „Myslím si, že jsem v odbornosti dosáhl těch nejvyšších met,“ říká. I když nevěří v boha, líbí se mu citát Františka Ladislava Riegra: „V práci a vědění je naše spasení.“ Budoucím generacím vzkazuje: „Pracujte na sobě a čtěte.“ Pro Jaroslava Kopáčka je četba knih, vedle práce a rodiny, tou nejdůležitější životní potřebou.