„Představte si, že počítače musely být odhadnuty, nebylo rozhodující, za kolik jsem je koupil. Odhadnuty soudním znalcem tady. Tři počítače byly odhadnuty na milion korun a odvezl si je Meteorologický ústav Modřany nebo Komořany nebo jak se to jmenuje. A představte si, že se to muselo prodávat přes bazar, který to propsal. Něco si na tom nechával, kolik nevím. Takže Pražáci z Modřan přijeli se shnilou dacií do Hradce Králové. V hotovosti vysázeli milion korun bazaru a ten to pak vysázel mně. A oni vezli zboží v hodnotě milion korun shnilou dacií, kdyby do nich narazil náklaďák, tak je milion v hajzlu.“
„V práci na Letňanech vedoucí vězeň, který rozděloval práci, mě poslal odhřebíkovávat prkna na takový plac. A ‚šéf‘ vězňů přišel ke mně a ve sklenici od kompotu měl čaj. Měl drát a z toho drátu udělané ucho. Říká: ‚Chceš čaj?‘ Já říkám: ‚Jestli mně dáš.‘ Tak jsem si vzal a on jestli mám co kouřit. Já říkám: ‚Nemám.‘ Na Pankráci jsem na dvoře sbíral na zemi nedopalky a z toho malinkého zbytku tabáku jsme si kroutili cigarety. Dokonce v Budějovicích [ve vazbě] s námi bydlel mladý kluk. Tomu bylo tak sedmnáct, ještě nebyl plnoletý. A on trhal z deky chlupy a to si balil do cigaretového papíru a kouřil chlupy z deky. Tak se vrátím ještě na Letňany. A tak mi dal cigarety a druhý den mně zařídil, že jsem dostal práci u nákladního výtahu, že jsem obsluhoval nákladní výtah. Opatřil mně prošívaný teplý kabát. To nebylo samozřejmostí. Hlídač byl normálně ve vojenské uniformě, ať bylo klidně přes mínus dvacet stupňů Celsia, tak jste dělali jenom ve vojenské uniformě. Tak mně opatřil vaťák. A pak dokonce vedoucí vězňů, který rozděloval oficiálně práci, tak se dostával do styku s lidmi. Jestli to byly průmyslové stavby, nebo Výstavba města Prahy, nebo co já vím, nějaká takováhle firma tam stavěla s námi. Tak se dostal s nimi do styku, tak přes toho jednoho chlapa zařídil, že se stavil u mého bráchy ve Střešovicích. Brácha nakoupil vždycky dvě tři šišky uheráku, marlbora a takové nějaké věci a ten civil to přinesl na Letňany na stavbu a dal nám to.“
„Můj šéf dílen mi po šedesátém osmém, když jsem chtěl odejít, napsal hrozný posudek. V šedesátém osmém jsem pouštěl Český rozhlas. Když nás Rusáci obsadili, tak jsem to pouštěl do celého Parama, různá upozornění. A on mi to napsal do posudku. A mistr dílen, který se mnou dělal večerní průmyslovku, to byl také bolševik, se mě zastal. Vedoucímu řekl: ‚Uvědomuješ si, že toho kluka likviduješ? Uvědomuješ si, kdyby tohle někdo napsal tvým dětem?‘ Tak to potom zrušil.“
Jaroslav Konvalina se narodil 26. února 1944 v Dolní Rovni. Rodiče vlastnili hostinec s koloniálem, který jim režim v roce 1952 znárodnil. Po vyučení telefonním montérem nastoupil do pardubického Parama. V době okupace v srpnu 1968 pouštěl v Paramu Pardubice Český rozhlas, což mu chtěl napsat nadřízený do posudku. Po odstěhování do Prahy pracoval jako zelinář a krátce v České pojišťovně. V roce 1977 emigroval a soud ho společně s manželkou v nepřítomnosti odsoudil ke dvěma letům a osmnácti měsícům odnětí svobody. V roce 1984 svůj pobyt v Německu legalizoval a dodatečně získal vystěhovalecký pas. V roce 1985 jej v Československu zavřeli na 14 měsíců za pašování zboží. Po propuštění v Německu dokončil technickou vysokou školu. Před revolucí dovážel do Československa počítače a prodával je. V roce 1993 se vrátil do České republiky. V roce 2024 žil v Holicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
