Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Konvalina (* 1944)

• narodil se 26. srpna 1944 v Dolní Rovni

• vyučil se telefonním montérem a pracoval v Paramu Pardubice

• v 70. letech pracoval jako zelinář a v České pojišťovně

• v roce 1977 s manželkou Dagmar emigroval a soud je v nepřítomnosti odsoudil

• v roce 1984 pobyt v Německu legalizoval

• roku 1985 jej v Československu zavřeli na 14 měsíců za pašování zboží

• v Německu vystudoval vysokou školu

• před revolucí dovážel do Československa počítače

• v roce 1993 se vrátil do České republiky

• v roce 2024 žil v Holicích

Život v komunistickém Československu Jaroslavu Konvalinovi nevyhovoval, a proto se rozhodl pro emigraci. Ke konci září 1977 překročili v Rozvadově se ženou Dagmar a s ukrytými 3 000 marek státní hranice. „Nejdříve závory, pak asi po kilometru kontrola na celnici, jestli vás vůbec pustí. Když vás pustili, tak vás odbavili a pak byla závora do Německa, kde stála budka a před budkou český voják se samopalem,“ popisuje tísnivé dojmy pamětník. „Říkal jsem si, že se divím zápaďákům, že do republiky vůbec jezdí. Když přijedou na hranici a vítá je voják se samopalem…“

V roce 1985, poté co svůj pobyt ve Spolkové republice Německo legalizoval, se vydal do Československa na návštěvu za rodinou s asi čtyřmi počítači značky Sinclair, zabudovanými v čalounění. Původně je chtěl přes československou hranici propašovat, naopak přes Německo a Rakousko je kvůli vrácení daně nahlásil. Rakouský celník jej varoval, že pokud ho v Dolním Dvořišti chytí, skončí ve vězení. „To mi nahnalo strach,“ přiznává pamětník. Rozhodl se proto pašované počítače přece jen nahlásit. 

„Odvedli mě do haly a já jsem mu sám od sebe, aniž by mě k tomu vyzval, oddělal čalounění a sinclairy vyndal. Kdybych mu o nich předtím neřekl, tak čalounění neoddělám a budu spoléhat, že je nenajde. Přesto mě udal, že jsem je nenahlásil.“ Jaroslav Konvalina skončil ve vazbě a u soudu si vyslechl trest deset měsíců vězení. Proti rozsudku se odvolal a týden před propuštěním Nejvyšší soud v Praze rozsudek zrušil a soud v Českém Krumlově pamětníkovi přidal další čtyři měsíce. 

Otce před zastřelením zachránil sudetský Němec

Jaroslav Konvalina se narodil 26. února 1944 v Dolní Rovni na Pardubicku Oldřichu a Miluši Konvalinovým.  Rodina vlastnila hostinec, který zakoupil pamětníkův dědeček. Jak prožila rodina válku, ví pamětník pouze z vyprávění. Stačilo málo, aby pro rodinu skončila tragicky. „V restauraci byly v patře dva pokoje. Ubytovávali se v nich obchodní zástupci. A naproti přes silnici stála zemědělská škola, kde byli usazeni Němci, kteří zjistili, že otec v pokojích ubytoval italské partyzány,“ vypráví pamětník. „Mezi budovami došlo k přestřelce a otce chtěli zastřelit u obecního úřadu.“ Díky tomu, že se ho zastal místní sudetský Němec, jej nakonec pustili.

Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 si představitelé totalitní moci brzy došlápli i na rodinný hostinec. Psal se rok 1952 a Konvalinovi se stali zaměstnanci ve vlastní firmě a nájemníky ve vlastním domě. Toho se ovšem pamětníkův otec nedožil. Zemřel na počátku padesátých let. Po základní škole se pamětník vyučil telefonním montérem v Ostravě. A nastoupil do Parama v Pardubicích, kde se inspiroval kolegy a dodělal si maturitu.   

Pochází z živnostenské rodiny a své zásady nadále prosazuje

Ačkoliv si dobu, kdy rodiče provozovali hostinec a koloniál, pamatoval jen matně, přišla v životě chvíle, kdy mu okolnosti připomněly jeho živnostenský původ. Při večerní jízdě na motocyklu srazil řídítky chodce a dostal se kvůli tomu před soud. V paměti mu z té doby uvízl výrok soudce, který četl při přelíčení z jeho posudku: „‚Pochází z živnostenské rodiny a své zásady nadále prosazuje.‘ Advokát si vzal slovo a říká soudci: ‚Proč to předčítáte? Tady ten člověk nemůže vědět, o co jde,‘“ líčí Jaroslav Konvalina. „Divil jsem se, že neměl strach, že z toho bude mít problém.“ 

Příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jej zastihl v pardubickém Paramu. Díky tomu, že měl na starosti kromě jiného rozhlas, mohl do celého prostoru továrny pouštět hlášení Českého rozhlasu, což mu později šéf dílen neopomněl napsat do posudku. „Naopak mistr dílen, který se mnou dělal večerní průmyslovku, také bolševik, se mě zastal. Vedoucímu řekl: ‚Uvědomuješ si, že toho kluka likviduješ? Uvědomuješ si, kdyby tohle někdo napsal tvým dětem?‘ Tak to potom zrušil,“ líčí Jaroslav Konvalina.

V sousední prodejně prodali kradené zboží za tři hodiny

V šedesátých letech se Jaroslav Konvalina poprvé oženil, ale manželství se brzy rozpadlo. Po čase se seznámil s Dagmar Křížovou, za kterou se odstěhoval do Prahy. Zde si našel místo zelináře. „Za bolševika, když někdo chtěl mít nějaké peníze, tak musel být buďto fundovaný bolševik, nebo barman, anebo mít zeleninu či masnu,“ popisuje svou motivaci pamětník. Provoz zelinářství měl ovšem svá úskalí. Vydělával sice lehce více, než bylo v té době běžné, jenže v podniku musel trávit neúměrné množství času. 

Dalším problémem byla takzvaná zelinářská mafie. Ve skladu určili, kolik procent je tzv. ztratné, tedy úbytek zboží v důsledku jeho znehodnocení, například vyřazené nahnilé ovoce atd. S počty procent pak manipulovali řidiči. „Dovezli vám zboží a dali vám pět procent ztratného, a bylo tam patnáct. Jenomže to jste hned nezjistili. A výhodnější ztratné dávali svým zelinářům, kteří jim za to opláceli bakšiš,“ vysvětluje pamětník. „A jelikož kousek ode mě byla prodejna třikrát větší než moje, šlo zboží tam. Na tak velké prodejně prodali kradené zboží za dvě za tři hodiny. Kdežto já bych ho prodával dva dny. Tudíž byla větší pravděpodobnost, že by ke mně mohla přijít kontrola.“ 

Po dvou letech odešel pamětník do České státní pojišťovny. Zde se mu díky kolegovi, který odcházel do důchodu, otevřela možnost získat povolení vycestovat do zahraničí a – což pochopitelně nikdo netušil – nikdy se nevrátit. Plán emigrovat v Jaroslavu Konvalinovi klíčil dlouho, původně chtěl odjet už po srpnové okupaci. Situace dozrála nakonec v druhé polovině sedmdesátých let. „Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky,“ vypráví Jaroslav Konvalina, „a sousedka si stěžovala, že ji ruším. A jestli nepřestanu, že to nahlásí. Tak došlo k definitivnímu rozhodnutí a podal jsem žádost o devizový příslib.“ Dle očekávání mu žádost zamítli. Pokud byl člověk nestraník, mohl na devizový příslib čekat několik let. 

A právě v tento moment sehrál zásadní roli pamětníkův kolega nastupující do důchodu. Nejprve mu domluvil schůzku u ředitele smíchovské banky, který měl možnost znovu přerozdělovat nevyužité devizy. Další schůzku mu sjednal v Bartolomějské – tehdejším sídle Státní bezpečnosti. A na cestu pamětníka vybavil krabicí šamponů Elide, která mu otevřela cestu k získání pasů a výjezdních doložek.    

Místní na nás vyhlásili sbírku

Po příjezdu do západního Německa se rozjeli ke známým z Holic, kterým pamětník po srpnových událostech v roce 1968 zařídil zájezdy do zahraničí. Sám tehdy neodjel, protože jeho tehdejší manželka chtěla dostudovat. Při návštěvě se seznámili s emigrantkou z Jablonecka, která jim nabídla, že u ní můžou bydlet. Další krajan jim po čase sehnal byt nedaleko Darmstadtu, kde na ně sousedé uspořádali sbírku.  

I díky solidaritě místních a štědrosti německého sociálního systému se jim dařilo řešit počáteční nesnáze poměrně dobře. Čekalo je také vyřízení žádosti o udělení azylu. Zkušenější krajané je varovali před úřadem v Darmstadtu, protože to měl na starosti sudetský Němec. Proto odjeli do Dieburgu, kde k nim byli úředníci velmi vstřícní. Ač stále váhali, zda opravdu zůstat, žádost podali, a na dalším úřadě jim ji zamítli s odůvodněním, že dostali důvěru Československého státu, kterou zklamali, a tudíž musí počítat s potrestáním.

„Dva měsíce před tím Bavoráci dodávkou odsunuli dva Čechy na hranice, tak jsem měl strach,“ svěřuje se pamětník. Tehdy navštěvoval se ženou přípravné kurzy ke studiu na vysoké škole a o své situaci se zmínil vyučujícímu profesorovi. Nabídl se jim, že jakožto člen Amnesty International požádá o pomoc svého nadřízeného. Poskytli jim právníka, který je úspěšně zastupoval u soudu. Německý soud jim nabídl azyl na základě Ženevské konvence o volném pohybu osob. 

Tchyně přemlouvala manželku, ať se vrátí, že pro ni má architekta

Mezitím, co si Konvalinovi zvykali na život v nové zemi, je v Československu v dubnu 1978 v nepřítomnosti odsoudili. Pamětníka ke dvěma letům a jeho manželku k osmnácti měsícům odnětí svobody. Už za necelý rok navštívila ve Weiterstadtu svého syna Milada Kasková. O situaci rodiny pak musela podrobně informovat StB. 

Další rok za rodinou vyjela pamětníkova tchyně Jiřina Křížová. „Když odjela, žena mi řekla, že ji přemlouvala, aby se vrátila, že pro ni má v Praze architekta,“ uvádí pamětník. Jak vyplývá z vyšetřovacího spisu (arch. č. V-28376 MV), už při výslechu označila Jaroslava Konvalinu za strůjce nápadu emigrovat: „(…) hlavním aktérem tohoto kroku byl patrně manžel mé dcery, který se obdivoval západnímu způsobu života, a dcera tomuto jeho jednání podlehla.“ Jako členka komunistické strany měla možná jiné představy o životě své dcery a jako matka ji pochopitelně musela postrádat.

V Německu se jim začalo dařit – oba nastoupili ke studiu na vysoké škole. Jaroslav Konvalina na elektrotechnickou fakultu a Dagmar prvně na medicínu, ze které přešla na architekturu. V roce 1984 se pamětníkovi podařilo pobyt v emigraci ve vztahu k Československu legalizovat. Stálo jej to přibližně 4 400 marek, které zaplatil československému konzulátu. 

Bratr mi přes civilního zaměstnance posílal do vězení marlbora a uherák

Roku 1985 zatkli Jaroslava Konvalinu na československých hranicích. Dodnes je přesvědčený, že ho nahlásil řidič kamionu, který jej předjížděl před hranicemi a viděl, jak něco hledá v kufru. „Tiráci museli donášet, aby dostali cesty na Západ. Chtěl mít čárku, tak mě nahlásil, že se hrabu v kufru a asi něco převážím,“ domnívá se Jaroslav Konvalina. 

Kromě vazby strávil pamětník celý trest ve věznici na Pankráci. A zřejmě proto, že žil ve Spolkové republice Německo, si ho vzal pod ochrannou ruku šéf mezi vězni, jistý Zicha. Na stavbách hangárů, kam denně jezdili, mu zajistil lehčí práci, vaťák, a dokonce přes jednoho z civilních zaměstnanců donášku jídla a cigaret. „Brácha nakoupil vždycky dvě tři šišky uheráku, marlbora a takové věci a civil to přinesl na Letňany na stavbu,“ vysvětluje pamětník.  

Z archivních materiálů vyplývá (arch. č. KR-824120 MV), že Státní bezpečnost Jaroslava Konvalinu podezírala, že s ostatními vězni naplánoval trestnou činnost po propuštění. Informace získávali od tajného spolupracovníka z řad vězňů. Ten Státní bezpečnosti tvrdil, že pamětník plánuje s jistým Leošem Hořejším a dalšími pašovat zboží z Německa pomocí nákladní dopravy, a naopak z Československa vyvážet zlato a starožitnosti. StB sledovala Jaroslava Konvalinu prostřednictvím agenta „Mraka“ i po propuštění, ale k žádnému zásahu vůči pamětníkovi už nedošlo. Při konfrontaci se svazkem z uvedených osob potvrdil pouze známost s Leošem Hořickým, ovšem nikoliv z vězení, ale z pražského prostředí veksláků. S plánovanou činností se neztotožňoval.

Počítač v hodnotě milionu korun si odvezli shnilou dacií

Po propuštění se pamětník vrátil do Německa a znovu nastoupil na vysokou školu. Po ukončení studia pracoval na výstavbě Frankfurtu nad Mohanem. I když se zpočátku bál, opět začal jezdit do Čech. A ke konci osmdesátých let dovážel z Německa počítače. Dalo se na nich velice dobře vydělat. „Nemohl jsem je v Čechách prodávat, to musel někdo z Čech. A vždycky jeden člověk, jeden počítač. Kdyby jich prodal víc, tak už by to brali jako spekulaci a šel sedět,“ vysvětluje pamětník. Pokaždé se jednalo o někoho z členů rodiny, se kterými se dělil rovným dílem, a každý si na jednom počítači přišel přibližně na 40 000 korun. 

Pád komunistického režimu sledoval Jaroslav Konvalina s nadšením, a dokonce se zúčastnil několika pražských demonstrací. Ovšem rozhodnutí, zda se vrátit, či zůstat, bylo dlouho nejasné. Pokoušel se rozjet nějaké podnikání, ve kterém by využil znalost německého prostředí. Prvně dovážel výherní automaty, které se ovšem moc neujaly. Nakonec začal dovážet obroučky k brýlím, čemuž se věnoval i v době natáčení.

Po revoluci získala rodina v restituci rodinný hostinec. Nikomu ze sourozenců se však do provozování restaurace nechtělo, a tak dům prodali. Pamětník se v roce 1993 vrátil do České republiky. Uvažoval o členství v některé z pravicových demokratických stran. Nakonec zůstal nestraníkem, ale o politiku se aktivně zajímá. A je přesvědčen, že by se o ni měli zajímat všichni, přestože ji spousta lidí považuje za sprosté slovo. „Ale politika není nic jiného než vlastní život společnosti,“ uzavírá Jaroslav Konvalina.