„Já jsem nebyl známá osoba, na mě došlo až hrozně za dlouhou dobu – si mě pozvali teprve, tady na tu fízlárnu do kachlíkárny, když už skoro všichni byli u výslechu. Ti první, co tam chodili, mi říkali, že tam byl nějaký, který se snad jmenoval Matura, co všechny vyslýchal, a na stěně byl prý Stalin pověšený, ale pak ho dali pryč. Tak já jsem tam byl pozvaný a s tím Vaškem Pavlíčkem jsem se to naučil, jak na to reagovat. Vzal jsem s sebou tu pozvánku a diskutoval jsem s nimi jenom o oprávnění toho předvolání, nikdy jsme se nedostali k tomu… Oni furt: ,Kdo vám tu Chartu dal? A vy jste prý jel autem k Pavlovi Kohoutovi...?‘ ,Ne, promiňte, já nechápu, proč jste mě předvolali – tady to není vyplněné dobře… to vyšetřujete nějaký zločin, že, nebo co? Tak mi to musíte vysvětlit! Já vám nemůžu podávat žádné informace.‘ Ale (pak) jsem říkal v jistém momentě: ,Jé, vy jste sundali Stalina!‘ ,Cože, vy už jste tu byl?‘
Takže oni chudáci na to neměli lidi... Ono se jim to nikdy nespojilo, to byl opravdu ohromně zajímavej náhled do takzvaně totalitního systému. My jsme si podali žádost o vystěhování, aniž bych prozradil, že jsem chartista; já jsem jim při výslechu prozradil, že moje žena odjela – to nevěděli. A oni nakonec mě vypověděli, aniž by někdy odpověděli na tu žádost o vystěhování. To prostě byly různý oddělení a tam se to nespojovalo, tam oni jenom si nějak přehazovali papíry nebo co… tam jsem do toho nahlídnul, že vlastně nic nevědí.“
„Já jsem přijel k hranicím a počkal jsem pět minut přes tu půlnoc – nejel jsem do 24 hodin – mně nebudete poroučet, kdy já budu překračovat hranice! Já jsem se tam šel ještě vymočit do příkopu a teprve pět minut po půlnoci jsem přejel. Ale ty dědkové, co tam seděli, ty to vůbec nezajímalo… Ti měli totiž nařízeno mi udělat důkladnou prohlídku – to měli – ale oni říkali, ten jeden říkal: ,Ale, vždyť to má všechno zapečetěný! Tak co prosimtě… tak nebudem přece ty pečetě oddělávat teďka... kolik je hodin…‘ Tam ten jeden spal, ten velitel, toho vytáhli, museli ho probudit, šel se na to podívat. Ten chodil kolem a kopal do pneumatik a říkal ,Michelin… a dyť to má všechno zapečetěný! A co je tohle?‘ ,No to je peřina!‘ A on říkal: ,Jede do Norska, tam je zima!… /smích/ Tak jeďte!‘“
„Já jsem byl totiž na chatě – my jsme tenkrát měli chatu, taky ve Švédsku, malou chatičku; a tam nebyla televize, jenom jsem to slyšel z rádia. Pak jsem přijel – nevím kolik dní předtím – do Osla a oni seděli před televizí a tam byla ta šílená obrovská manifestace, ta demonstrace na Letný, jak tam páter Malý lidi donutil říkat otčenáš, oni to ani neuměli, ale on je k tomu donutil a ty lidi takhle hopsali, protože byla zima, a Veronika se hrozně smála, že to je jako polívka, když se vaří!… A pak říkali, to když jsi spisovatel, tak tam musíš jet. Tak jsem jel, no, samozřejmě.
Vízum mi nedali, jsem šel na ambasádu a říkal jsem: ,Víte, co se tam děje? Dejte mi to vízum, dejte mi štempl.‘ ,Víte, pane Konůpek, pane doktore, my jsme nedostali už pět dní vůbec žádnou poštu z ministerstva, my nevíme vůbec, co se děje.‘ Pak se to přehouplo a tenhle chlapík se pak naráz chtěl zachránit, tak říkal: ,Pane doktore, přijďte se podívat do archivu, co tady na vás máme.‘ Tam měli svůj takový privátní archiv, tam mi taky hned prozradil, kdo na nás donášel, kdo se tam přihlásil dobrovolně, že bude donášet na ty emigranty.“ „I Norové?“ „Ne, to byl jiný český emigrant.“
Michael Konůpek se narodil 13. února 1948 do výrazné kulturní rodiny. Jeho otec Jiří Konůpek byl romanista a překladatel z francouzštiny, jeden děda výtvarník Jan Konůpek a druhý filosof Karel Vorovka. V mládí se Michael intenzivně věnoval atletice, ze zdravotních důvodů však musel skončit. Vystudoval filosofii a sociologii, nicméně po škole pracoval v úřednických a technických povoláních. V roce 1968 se oženil s Hanou Sukovou. V lednu 1977 podepsal Chartu a po vystěhování ženy a dvou malých dětí se intenzivně podílel na disidentském životě – rozmnožoval a distribuoval chartistické tiskopisy a zakázanou literaturu, pořádal bytové koncerty či pomáhal s distribucí samizdatové edice Kvart. V prosinci 1977 odjel za zbytkem rodiny do Norska. V roce 1981 tam spoluzaložil Fond na podporu Charty 77, jehož se stal tiskovým mluvčím. Vyjadřoval se do norských médií o porušování lidských práv v Československu, nechal do vlasti také pašovat tiskoviny a posílal tam novináře. Do norštiny spolupřeložil několik knih, v roce 1987 debutoval autobiografickým románem Böhmerland 600 cc. Do Čech se poprvé vrátil až v listopadu 1989, o revolučním dění napsal knihu. Žije se svou druhou ženou Line With, se kterou má dvě děti, v Oslu a na chalupě ve Švédsku. Kromě vlastní literární tvorby se věnuje péči o kulturní stopy předků, podílel se například na rozhlasové dramatizaci korespondence prarodičů Konůpkových či vydání filosofického vyznání dědy Vorovky. Praha je pro něj dodnes magickým a důležitým místem, zatím naposledy ji navštívil na podzim 2018 při příležitosti předání dokumentace Fondu na podporu Charty 77 do Národního archivu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
