„Šla jsem na hachšara Makabi ha-cair. Tam jsem se cítila dobře. Byli jsme všichni mladí, z celého Slovenska, byla tam i hachšara Ha-šomer ha-cair dost blízko nás. Dělali jsme i společné večírky, trochu jsme pracovali, trochu jsme se učili hebrejsky, trochu jsme poslouchali všelijaké přednášky vyslanců, šlichim, kteří přišli z Palestiny, tehdy ještě nebyl Izrael, ale Palestina.“
„Můj tatínek byl předtím, než se oženil, jako mladý člověk v Palestině, v roce 1926–1927. Potom se vrátil do Československa a oženil se s maminkou. Byli velcí sionisté, ale zůstali v Československu, ne tak velcí sionisté, aby odešli do Izraele. Ale sionisté jsme byli, proto jsem také šla do Makabi ha-cair. Učila jsem se hebrejsky, učili jsme se písničky hebrejské, psát... Přišla jsem do Izraele a už jsem uměla i číst, i psát.“
„Náš kapitán mluvil do velkého mikrofonu, že teď už jsme velmi blízko, ještě den dva a už jsme v Tel Avivu. Každý se těšil, jak to bude ohromné, tancovalo se a tak dál. Najednou vidíme nad námi nějaké letadlo, točí se nad námi, a šlichim hned říkali, že to je špatně. Že to jsou Angličané a vědí, co a kdo to je. Takže jsme přijeli ne do Haify, ale do Tel Avivu a anglická loď se přiblížila a začali: ‚You must go to Haifa, this is illegal, you cannot go to Israel...‘ Ale my jsme tančili, jak jsme byli idealisti, tak jsme říkali: ‚Nás nikdo nemůže zastavit, oni nám nemohou nic říkat, my musíme do Izraele, protože jsme přežili...‘ Nic nepomáhalo, přišli jsme do Haify a odtamtud nás odvezli na Kypr. Dvaadvacet měsíců jsme byli na Kypru, zavření jak v koncentráku.“
„Neměli jsme co jíst, vůbec nic, byli jsme plní vší. Maminka pracovala v S-komandu, to byly ženy, které nosily jídlo z kuchyní do baráků, a za to se dostalo trochu jídla. Z toho, že jsme měly trochu víc než ostatní, a to, že jsme byly spolu, nám dodávalo nějakou naději. Byla jsem s maminkou a se sestrou, byly jsme tři spolu, a jedna druhé jsme dodávaly trochu síly. Viděly jsme, jak vedle nás umírají lidé, to každý ví a není to nic nového.“
Judith Königsberg, rozená Judita Marosi, se narodila 29. října 1929 v Nitře a vyrůstala v Nových Zámcích. Pochází z židovské sionistické rodiny, otec Ignác pobýval v letech 1926-1927 v tehdejší Palestině. V rodině se mluvilo maďarsky, otec pracoval jako obchodník. Judith i její mladší sestra Noemi byly už od dětství členkami sionistické organizace Makabi ha-cair. Po záboru jižního Slovenska Maďarskem navštěvovala maďarské školy a později byla ze školy vyloučena. V březnu 1944, po nacistické okupaci Maďarska, byla rodina soustředěna v ghettu v Nových Zámcích, odkud na konci května odjela transportem do Osvětimi. Otec zahynul, matka s pamětnicí i její mladší sestrou Noemi byly deportovány do tábora v Bergen-Belsenu, kde se všechny tři dočkaly osvobození. Po skončení války se vrátily na Slovensko a žily v Nitře, kde se sešly s částí rodiny. Judith Königsberg nastoupila na hachšara, přípravný kurz pro emigraci do Palestiny, v Bratislavě. V dubnu 1946 spolu se skupinou sionistů odjela do Palestiny, kam se kvůli omezení imigrace britskými úřady dostala až v lednu 1949, po téměř dvouleté internaci na Kypru. S manželem se usadili v kibucu Ha-Chotrim, kde pamětnice žije už téměř osmašedesát let. Judith Königsberg je vdova, vychovala dvě děti a těší se z několika pravnoučat.
členové skupiny Makabi Hacair: zleva Josef Markstein, Judith Marosi (s otočenou hlavou), neznámá, Daniel Weiss, Chava Barmat, Eva Weissová, nahoře dva neznámí chlapci. Poválečné foto.
členové skupiny Makabi Hacair: zleva Josef Markstein, Judith Marosi (s otočenou hlavou), neznámá, Daniel Weiss, Chava Barmat, Eva Weissová, nahoře dva neznámí chlapci. Poválečné foto.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
