„Začalo vyjednávání České národní rady v čele s profesorem Pražákem s velitelem vojsk Toussaintem, který po Praze usilovně hledal svého syna. V Praze ale byly dvě německé branné moci – jednak wehrmacht a potom SS. S velením SS se Česká národní rada bála jednat, poněvadž ti byli velmi nemilosrdní a každý pokus o jednání trestali zastřelením. Protože to bylo tak nebezpečné, Česká národní rada požádala Mezinárodní červený kříž, konkrétně pana Motodora, aby s SS vyjednával. On to ovšem jako delegát nemohl udělat, ale pověřil mě proto, abych ještě s dvěma mladými lidmi jel s nimi vyjednávat. Já jsem tam jel proto, že jsem uměl velmi dobře německy, ostatní neuměli. Dostali jsme vůz nahoře s červeným křížem, aby na nás nestříleli, což se přesto stalo. Přijeli jsme do toho sídla SS v právnické fakultě. Tam velitel SS shromáždil všechny důstojníky a podle mapy jsme sjednávali, kudy potáhnou z Prahy. Mělo to být karlovarskou a plzeňskou silnicí, protože se samozřejmě chtěli dostat k Američanům. Tam měly být odstraněny veškeré barikády, aby mohli volně odjet. Mohli si s sebou vzít lehké zbraně, těžké musely zůstat na místě. To se potom také stalo, oni poslední den časně ráno odtáhli, ale nakonec jejich odchod stejně zablokovali Sověti.“
„Když jsem přijel, tak jsem se přihlásil na kádrovém oddělení. Obklopila mě tam mládež. To už byly samé nové dělnické kádry z továren. Říkaly: ‚Soudruhu, vyprávěj, jak je to v té Číně. Teď už máme i tu Čínu a za chvilku budeme mít Indii. Za chvíli budou všude vlát naše vlajky.‘ A já jsem na to povídal: ‚Víte, s tou Čínou je to trochu horší, ona je to nejchudší země na světě. Můžeme od ní očekávat, že se vzpamatuje na trochu lepší úroveň až tak za deset pětiletek.‘ Tím okamžikem jsem byl odepsaný a stejně jako starý kádr jsem potom byl po roce nepříjemného existování s dělnickými kádry na ministerstvu vyzván, abych dobrovolně odešel do výroby.“
„Vrátil jsem se [z Francie] domů a přihlásil jsem se na práva. Bylo to v pohnuté době, takže byl tenkrát opožděný zápis, brzy jsem se ale již připravoval na první státnici. Jednoho dne, když jsem se šel přihlásit na termín státnice, jsem procházel kolem filozofické fakulty a viděl jsem tam ozbrojené jednotky SS a u právnické fakulty to už vypadalo příliš podezřele. Jen jsem si mohl přečíst, že vysoké školy jsou uzavřeny na tři roky, a jména devíti popravených. Musím však říct, že první bezprostřední reakce byla: ‚Výborně, nemusím se už učit!‘“
„Posledních šestnáct let jsem strávil na obchodním oddělení francouzského velvyslanectví, kde jsem měl velmi příjemnou pozici. Byl jsem ve styku se všemi ministerstvy i monopolními centrálami. Také jsem přijímal francouzské ministry, když k nám přijeli, a doprovázel jsem je po republice, především se jezdilo do Slušovic. Přijížděli i francouzští podnikatelé. My jsme zde byli právě proto, abychom jim umožnili styk s českými podniky.“
„Tato odbojová organizace sdružovala, jak jste říkal, původem skauty, ale nabalila na sebe další spolupracovníky. Musím také říct, že to byla jediná odbojová organizace, která nikdy nebyla odhalena Němci. Mělo to svůj systém utajení, člověk znal jenom další dva a tak dále. Mojí zásluhou bylo například, že jsem objevil, že Němci sondují kanalizaci pod Karlovým mostem. Chtěli ho vyhodit do povětří. Ihned jsem to hlásil a dostal jsem za to pochvalu, protože se tomu podařilo zabránit.“
Mojmír Konečný se narodil 26. listopadu 1919 v Praze. Jeho otec byl obchodníkem a radou obchodní a živnostenské komory. V patnácti letech pamětník odjel na stipendijní pobyt do lycea v jihofrancouzském Nîmes. Poté začal studovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, tu však kvůli uzavření vysokých škol v roce 1939 dokončil až po válce. Pracoval v advokátní kanceláři Jiřího Křížka a potom v Ústředí svazu obchodního. Za války se zapojil do odbojové činnosti Zpravodajské brigády. V květnu 1945 se zúčastnil bojů o Český rozhlas, jako překladatel se podílel na jednáních mezi Českou národní radou a německým velením o volném odchodu německých jednotek z Prahy. Ještě během dokončování práv (promoval 13. července 1946) začal pracovat ve zpravodajské sekci ministerstva zahraničních věcí. Později díky svým jazykovým znalostem krátce působil v sekretariátu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Od roku 1948 pracoval na československém velvyslanectví v Nankingu. Jako vášnivý cestovatel tehdy projel řadu zemí - kromě Číny například Filipíny, Indii a Thajsko. Když Československo v roce 1949 uznalo Mao Ce-tungovu vládu, vypověděl prezident Čínské republiky Čankajšek československé diplomaty a Mojmír Konečný se vrátil do vlasti. Na šest měsíců byl zařazen do výroby jako soustružník. Při zaměstnání vystudoval České vysoké učení technické, obor těžké strojírenství. Poté nastoupil do ČKD Sokolovo jako odborník na arbitrážní právo. Po pěti letech přešel do Svazu výrobních družstev na pozici patentového inženýra. V roce 1968 absolvoval půlroční stipendijní pobyt v Paříži a po návratu nastoupil do obchodního oddělení na francouzském velvyslanectví v Praze. V roce 1986 odešel do důchodu. Stál v čele Nadace Jana Masaryka a podílel se na vydávání jeho sebraných spisů a korespondence. Marně se pokoušel o umístění pamětní desky Jana Masaryka na Černínském paláci. Mojmír Konečný zemřel 29. května roku 2016 ve věku nedožitých 97 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
