Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Kolman (* 1927)

• narozen 25. května 1927 v Kamenici nad Lipou

• od roku 1940 studoval na německém gymnáziu v Jindřichově Hradci

• v prosinci 1944 byl povolán do wehrmachtu

• v březnu 1945 byl zajat americkou armádou

• prošel několik zajateckými tábory

• v červenci 1945 se vrátil do Československa

• v letech 1954 až 1962 studoval na Strojní fakultě ČVUT v Praze

• od roku 1963 byl zaměstnán ve Škodě Plzeň (závod Praha)

• do důchodu odešel v roce 1988

• od roku 2011 žil se svou ženou v domově pro seniory na Praze 8

Češi a Němci žili na území Čech a Moravy za první československé republiky ve shodě a nedocházelo k nějakým významným problémům. Důkazem toho byla smíšená manželství. Problémy nastaly až s nástupem Adolfa Hitlera k moci a šířením nacistické ideologie a propagandy v příhraničních oblastech. Jako kdyby někomu pokojné soužití různých národností vadilo a překáželo. Okupace naší republiky v březnu 1939 vše završila a smíšeným rodinám nastaly problémy. Hranice mezi protektorátem Čechy a Morava a územím Říše rozdělila rodiny a jejich příbuzné, kteří se leckdy ocitli na různých stranách této hranice.

Dětství za hospodářské krize

Příběh pana Františka Kolmana začíná na jihu Čech, v době tzv. první československé republiky. Narodil se 25. května 1927 v Kamenici nad Lipou do smíšené německo-české rodiny Kollmanových. Jeho otec byl krejčí, válečný invalida z první světové války. „Táta měl omrzlé nohy z ruské fronty,“ říká František Kolman. V rodině se hovořilo česky a peněz nebylo nazbyt. Spolu se svým bratrem vyrůstal František v době, kdy probíhala velká hospodářská krize. Maminka si přivydělávala tím, že u zámožnějších lidí prala a oba chlapci později získávali peníze na chleba sběrem míčků na tenisových kurtech.

V roce 1933 nastoupil v Kamenici do obecné školy a již v mladém věku musel být velmi samostatný. Zážitkem, který pamětníka i po letech dojímá, bylo cestování s mladším bráškou do Tábora za očním lékařem. Oba chlapci měli po matce slabý zrak a bratr nutně potřeboval brýle. Na cestu se vypravili sami. „Když jsme čekali v ordinaci a vešel pan doktor, ptal se, proč jsme sami. Řekl jsem mu, že táta nemá peníze na vlak. Ptal se, zda máme peníze na prohlídku. U odborného lékaře stála prohlídka 20 korun. Když jsem mu řekl, že máme 40 korun, tak nás teprve pustil do ordinace.“

Při mobilizaci v roce 1938 se s bratrem kontaktovali s našimi vojáky, kteří byli umístěni ve Skalici či v jejím blízkém okolí. Nosili jim s bratrem pušky, pro Františka to bylo něco úžasného. „Koukej to pořádně nést, je to nabité,“ říkali mu vojáci. Nechali ho podívat se do dalekohledu nebo sáhnout na kulomet. Netušil, že uběhne několik let a on sám bude nosit pušku při bojích na západní frontě.

Němec bez němčiny

Dne 15. března 1939 překročila německá vojska československou státní hranici a nastala doba okupace. Františkův otec byl Němec, stal se automaticky německým státním občanem a s ním celá rodina Kollmanových. „Máma se chtěla dát rozvést a myslela si, že nás kluky zachrání. Bylo jí řečeno, že se může rozvést, ale kluky že nedostane.“ František chodil v té době již do měšťanské školy, kde ho vyučoval známý skautský velitel Sadílek. Toho ale nacisté zatkli a uvěznili v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl umučen. V roce 1940 musel František přestoupit na německou školu, na gymnázium do Jindřichova Hradce. „Já jsem německy vůbec neuměl, protože jsme doma mluvili česky. Jaký já byl Němec, když jsem neuměl německy.“ Při studiu to byla velká nevýhoda. Kromě němčiny se učil také anglicky a latinsky. Za jeho otcem v té době chodil nějaký „soudruh“ a důrazně ho nabádal, aby jako Němec upozornil úřady, když by někdo načerno porážel prase nebo se dopustil nějakého prohřešku proti Říši. „Na toto otec nikdy nepřistoupil.“

Na gymnáziu byli z počátku, jak sám říká, „zblblí nacisté“ v podobě mladých profesorů. Ti však brzy ze školy odešli a na jejich místo nastoupili starší zkušenější profesoři, kteří k nacistické ideologii tolik neinklinovali.

Příprava na odchod do wehrmachtu

Němci potřebovali personál pro obsluhu kanonů, a tak byl v lednu 1944 František zařazen do jednotky protiletadlového dělostřelectva jako pomocník v Plzni na Borech, kde byla protiletadlová obrana Škodových závodů. Dopoledne probíhalo vyučování, odpoledne vojenský výcvik a v noci drželi služby u kanonů. Německu již začínalo, jak se říká, téci do bot a na frontu povolávalo i nezletilé chlapce. Nálety spojeneckých letadel byly čím dál častější. František s kamarády zažil několik náletů a nástup na frontu se blížil. Jeden z jeho kamarádů psychicky nevydržel službu u protiletadlového děla a utekl. Velitelem byl důrazně pokárán: „Utekl jsi. Protože jsi mladej a bylo to poprvé, promíjím ti to. Další dezerce z boje a bude vojenský soud.“

Plesnivou vánočkou ke zdraví

Před odjezdem na frontu byl František zařazen k jednotce, která odjela na dva měsíce do rakouského Kitzbühelu, kde s kamarády kácel lesy a zpracovával dřevo pro německou armádu. Kvůli náletům spojeneckých letadel na německé rafinerie začal být nedostatek nafty a benzinu, takže se začaly více používat automobily, které s další vojenskou technikou jezdily na páru nebo na plyn.

V Rakousku zůstal do prosince 1944, kdy byl povolán do německého wehrmachtu. Tři měsíce vojenského výcviku proběhly nejprve v Bayreuthu a poté v Ansbachu za Norimberkem. Následoval přesun na frontu. V zimních měsících nebyla služba v armádě nic příjemného. Vojáci nebyli dostatečně oblečeni a vázlo zásobování. Dostatek bylo jen rumu, který měl povzbuzovat vojenskou morálku. Rodiny vojákům přilepšovaly zasíláním balíčků s potravinami. Ty ale leckdy cestovaly dlouhou dobu, než zastihly svého adresáta. František dostal od maminky balíček s vánočkou. Jaké bylo rozčarování, když po otevření zjistil, že je celá plesnivá. Kamarádi neměli pochopitelně o něco takového zájem, a tak se rozhodl, že ji sní sám. Domníval se, že si přivodí zdravotní problémy a dostane se do nemocnice. „S odporem jsem tu vánočku snědl, samozřejmě se mi nic nestalo, naopak. Byla na ní plíseň, to se ještě nevědělo, že to bylo něco jako penicilin.“  

Chtěl se zastřelit

František mnohokrát prožil situace, kdy mu šlo o život. Německá armáda ustupovala, nálety spojenců se stupňovaly, konec války se blížil. „Každou chvíli nás posílali do Norimberku odklízet sutiny.“ Při jednom výbuchu pumy se rychle vrhnul na zem a vyrazil si dech. Náraz těla byl tak silný, že mu začala z pusy téct krev. Myslel si, že je konec a chtěl se s posledními zbytky sil zastřelit. „Tak jsem tu flintu takhle natahoval a chtěl jsem se odprásknout. No, jenže prásklo to, ale odrazilo se to od přilby,“ říká.

Netrvalo dlouho, přiblížila se americká armáda a dostal se spolu s desetitisíci vojáky do zajetí, nejprve do lágru na francouzsko-německé hranici. „Někteří Němci byli fanatičtí, i když byl konec války. Stále mysleli, že ještě není konec.“ Následoval přesun do Marseille, kde již byly lepší podmínky. Dostatek jídla, oblečení a zejména možnost vrátit se do Československa. Musel však projít tzv. repatriační komisí, která ho nejprve důkladně prověřila. „K české národnosti se hlásili i Němci, kteří vůbec neuměli ani slovo česky, tak s těmi se vůbec komise nebavila.“

Návrat domů

V uniformě amerického vojáka se tedy František vrátil zpátky do Čech. Nejprve prošel americkou okupační zónou až k Plzni, kde již začínala zóna sovětská. Ruské vojenské kontroly byly velice přísné. Rusové neváhali na civilní cestující mířit samopaly, ale Františka si díky uniformě nevšímali. „Brali mne jako Američana.“ V Praze se František setkal se svým kamarádem z vojny, který bydlel na Smíchově. „Poprvé jsem se u něho po několika měsících vykoupal.“

Po válce prošla rodina Kollmanových nejrůznějšími prověrkami a k jejímu odsunu z Československa nedošlo. Ten se však dotkl některých příbuzných, což později paradoxně Františkovi takzvaně kádrově přitížilo. Mít příbuzné v kapitalistické cizině přinášelo za komunistického režimu potíže. Otec po válce ze svého příjmení odstranil jedno „l“, takže od té doby se rodina psala jako Kolmanova. František začal pracovat u firmy, která vyráběla dřevěné hračky, později odešel do zemědělství.

Kariéra po únoru 1948

Večerně studoval na tzv. Pedagogikum, a to do roku 1948, kdy komunisté tuto školu zrušili. Podepsal přihlášku do KSČ a otevřela se mu možnost dostudovat. „A dostal jsem zase flintu a šel jsem vybojovat vítěznej únor na Staromák. Jako milicionář jsem stál jako ostraha na pohřbu Edvarda Beneše,“ vzpomíná. Dokončil si maturitu a pokračoval dále studiem na ČVUT v Praze. „Od šesti hodin ráno do dvou odpoledne jsem pracoval a od čtyř odpoledne byly přednášky.“ Po získání titulu chtěl pracovat ve Výzkumném ústavu naftových motorů. Musel však vyplnit kádrový dotazník, kde uvedl, že má příbuzné v západním Německu. To mu cestu do vysněného „výzkumáku“ zavřelo. Nastoupil do podniku Škoda ve Spálené ulici v Praze, kde se podílel na plánování a výstavbě elektráren.

V roce 1951 se oženil. „Protože se budoval socialismus, tak tehdy nebyly byty. Nejprve jsme dostali byt čtvrté kategorie. Voda a záchod na chodbě. Stálo to tehdy deset tisíc korun,“ říká. Musel si půjčit peníze. Aby byla garance, že budou novomanželé půjčku splácet, museli jít na prohlídku a na odběr krve. V roce 1953 se narodil syn, to již bydleli Kolmanovi v novějším bytě, který získali výměnou s jedním starším manželským párem.

Nesouhlas se vstupem vojsk

Po roce 1968 nesouhlasil s okupací naší vlasti státy Varšavské smlouvy a byl z komunistické strany vyloučen. Mělo to dopad na jeho další pracovní kariéru. Pracoval jako zkušební technik na montážích elektráren. Jako nespolehlivého ho nepustili na žádnou práci ani služební cestu do zahraničí. Nemožnost pracovního postupu mu tehdy hodně kompenzoval jeho koníček. Se ženou měli rádi zahrádkaření ve smíchovské kolonii. „Ovoce tehdy bylo málo, byl ho nedostatek a špatné, tam jsme pěstovali ovocné stromy, zeleninu a jahody. Zkoušeli jsme sehnat chalupu v Kouřimi a mezitím jsme také dostali automobil, když na nás přišla řada v pořadníku.“ 

Starosti stáří

Když František Kolman pomáhal synovi při stavbě domu, utrpěl těžký úraz oka. Absolvoval několik operací, postupně však ztrácel zrak. V roce 1988 odešel do penze, ve které ho zastihl rok 1989. Lituje toho, že již neměl energii a že mu zdravotní stav nedovolil využít možnosti, které listopadový převrat přinesl. Začalo se zhoršovat i zdraví manželky, a tak si oba před šesti lety zajistili bydlení v domově pro seniory v pražských Ďáblicích. Dva a půl roku jezdí František každý den za svojí manželkou na pavilon číslo 2. „To je můj každodenní program,“ říká.