Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Koller (* 1937)

• narodil se 2. září 1937 v Nebahovech na Prachaticku jako čtvrté z pěti dětí

• pocházel z české rodiny, otec i matka se hlásili k českému občanství

• ve čtyřech letech byl ještě s tříměsíčním bratrem na udání místního nacisty zavlečen na převýchovu do Německa

• domů k rodičům se mohli vrátit až v roce 1947

• místní komunisté po převratu v roce 1948 připravili rodiče i pamětníka postupně o hospodářství a majetek

• Miloslav Koller pracoval poté až do důchodu jako zaměstnanec Státního statku v Nebahovech

V Nebahovech na Prachaticku se před válkou hlásily k německé národnosti všeho všudy dvě rodiny, Albrechtů a Matchlů. Nacista Albrecht, horlivý stoupenec nových pořádků, hledal, kdo by mohl rasově posílit skromné německé řady v obci. Vyhlédl si rodinu Kollerových. František Koller se ženou hospodařili na samotě za vsí. Měli pět dětí, které vychovávali v lásce k vlasti. Doma mluvili česky, ani je nenapadlo, že by je mohl někdo považovat za Němce. Albrecht věděl, že František má po otci německé kořeny. Snažil se ho proto zlákat k četnictvu. Odmítnutí roztočilo kolo událostí, ze kterých i po osmdesáti letech zůstává rozum stát. 

K německým četníkům se nedám

Pamětníkův otec František Koller pocházel ze vsi Frantoly, nedaleko Nebahov. Zatímco v Nebahovech se ještě roku 1921 při sčítání lidu hlásili všichni obyvatelé k české národnosti, ve Frantolech naopak převažovali Němci. Československo bylo tehdy na mapě Evropy novorozencem. Rasové problémy v pohraničí zatím poklidně dřímaly pod starostmi všedních dní. František Koller se v roce 1926 přiženil do Nebahov na statek čp. 34, kde se chalupě říkalo U Brožů. S manželkou Marií, rozenou Mrázovou, se živili zemědělstvím. Postupně se jim narodilo pět dětí – František, Bohumil, Marie, Miloslav a Benedikt. 

Prachaticko velmi zasáhly události po mnichovské konferenci v září 1938. Situace tu byla poměrně dramatická. Samotné město, kde poměr Čechů a Němců byl zhruba jedna ku jedné, s napětím očekávalo verdikt úřadů. Po připojení k říši se od města směrem k Husinci a dál do vnitrozemí táhla kolona Čechů, kteří se museli rychle sbalit a nedobrovolně opustit své domovy. Nebahovy se záborem Prachatic ocitly odříznuté od města, ztratily tím mimo jiné i hřbitov. Přišel rok 1939. Ze zbytku Československa se stal Protektorát Čechy a Morava a začala druhá světová válka. Šéf místní NSDAP Albrecht potřeboval v českých Nebahovech posílit autoritu Němců. O Františku Kollerovi věděl, že pochází z česko-německé rodiny. Snažil se ho přimět k nástupu k německým četníkům. František Koller to však odmítl. 

Maminka nás doma zamykala 

Otec musel za trest narukovat do německé armády, poslali ho k světlometům. Matka zůstala doma s dětmi sama. Sebrali jí je postupně všechny. Důvod? Jako Češka by z dětí nevychovala řádné Němce. Jako prvního odvedli na podzim nejstaršího Františka. Ten musel ke konci války také narukovat a jako německý voják se dostal ve Francii do amerického zajetí. Dva mladší sourozence, Bohouše a Máry, sebrali sociální úředníci cestou ze školy. Miloslav Koller vzpomíná, jak se s maminkou před komisaři doma zamykali a dělali, jako že nejsou doma. Úředníci to po čase zdánlivě vzdali. „To už mi tyhle dva nechají pro radost, neseberou mi přece všechny děti,“ říkala si Marie Kollerová a dveře na samotě zase nechávala otevřené. Byla zima, krátce po Novém roce 1942. „Tak týden byl klid. A najednou přišli, vtrhli k nám a čapli mě a bráchu,“ líčí pamětník. „Maminka už nepočítala s tím, že nás taky seberou.“ 

Do Prachatic sváželi děti ze všech koutů Čech

Bohumil se dostal do tzv. Schülerheimu ve Strakonicích, Marii poslali do Schülerheimu v Klatovech. Starší děti zůstaly přes válku v dětských domovech a mohly alespoň občas zajet na propustku domů k matce na návštěvu. Miloslava a tehdy tříměsíčního Benedikta odvezli úředníci do Prachatic. „Tam byl v Horní ulici Schülerheim, internát, takový sběrný tábor, kam sváželi děti ze všech koutů Čech,“ vysvětluje s námahou Miloslav Koller. „Bylo nás tam asi pětadvacet dětí. Tam jsem byl nějakou dobu a potom nějak kolem Velikonoc nás přesunuli do Německa.“

V domově se s dětmi nikdo nemazlil. Panoval tam přísný pořádek, sestry byly zlé. „Jednou ráno se mi nechtělo vstávat. Přišla sestra a: ‚Vstávej!‘ Popadla mě a strhla mě z postele a já spadl a zlomil si nohu,“ vypravuje pamětník. „K obědu jsme mívali po německých vojácích eintopf, takové ty polévky z brambor. Jednou šel pamětník kolem komory a tam viselo plno salámů. Povídám té paní: ‚A kdy dostaneme my takový?‘ Ona že na Velikonoce. Ale to už jsme tam nebyli, to už jsme byli v Reichu.“ Když se ocitl v Prachaticích, neuměl slovo německy. Doma mluvili jen česky. Za tři měsíce v Schülerheimu se však jazyk naučil. Jinak než v němčině tam s dětmi nikdo nepromluvil. V Prachaticích děti postupně rozdělovali a v doprovodu zdravotních sester nebo úřednic z Schülerheimu se odjíždělo vlakem do nových rodin v Německu. 

Držela mě za nohy z okna, že mě pustí

Miloslav Koller odjel do Německa počátkem dubna roku 1942. Odvezli ho na samotu někde v Německu. Kde to bylo, už si nepamatuje, pobyl tam jen krátce.  „Tam jsem byl u prvních lidí, ale moc se mi tam nelíbilo. Ta paní byla přísná. Já jí říkal, že je škaredá, že moje maminka je hezká. Vzpomínám si, že mně bylo smutno, že jsem byl pak jako jedináček bez sourozenců, že jsem s nimi nebyl,“ vynořují se Miloslavu Kollerovi vzpomínky na dobu, kdy se ocitl sám v cizím prostředí v nové, německé rodině. „Z rozrušení jsem se občas v noci počural. Ona mě vzala za nohy a držela mě z okna hlavou dolů, že mě pustí. Já jako dítě jsem si myslel, že to může udělat! Pak se přišli z nějakého úřadu ptát, jak se tam mám,“ pokračuje pamětník, „tak jsem jim to říkal, oni si to zapsali a najednou přijela sestra a říká: ‚Tak já si jdu pro tebe a jedeme pryč, k jiným rodičům, aby ses měl líp.‘“

Děti mě chtěly zmlátit, ale já se nedal

Miloslav Koller se ocitl v další rodině, u sedláků v Unterlangenstadtu. Tady už se měl dobře. Starší manželé neměli vlastní děti. „Přišli jsme tam, vyšla selka, taková kulatější, červená, pěkná, a hned chlapečku, sem, chlapečku, tam, tatínek přijede v noci... To už jsem mluvil všechno německy, jako pravej Němec,“ vypravuje pamětník. V každé rodině dostal nové jméno. To první si nepamatuje. Tady u Wöhnerů byl Horst. Horst Wöhner. Hned začal chodit do školy. Německé děti se mu posmívaly, že je Čecháček, a chystaly se, že ho zmlátí: „Já je kopal, nepustil jsem je k sobě, až jsem byl hrdina, že jsem je přepral. Pak jsme se všichni skamarádili. Ve škole mi to šlo a za odměnu jsem dostával svaté obrázky.“  

František Koller na frontě zjistil, kam Miloslava poslali, a psal synovi dopisy. V první rodině mu o nich ani neřekli. U Wöhnerů mu řekli, že táta psal, ale že je válka, tak se nedá nic dělat. Válka ale skončila. A malý Miloslav se měl vrátit domů. „Němci měli administrativu dobrou, takže díky jejich důslednosti se snadno hledalo, kde a u koho jsme,“ vysvětluje pamětník a vzpomíná, jak se vracel domů: „Šel jsem ze školy, z náboženství, potkal jsem nějaký lidi a ti mi říkali, že se mám vrátit do Čech, že už na mě doma čekají Američani s autem. Byl tam s nimi jeden Čech, voják, představil se jako Vondrášek a říkal: ‚Rodiče si o tebe žádají, tak jim musíme vyhovět. Kdyby si nežádali, tak je to jedno, tak bys tu mohl být.‘ Tak mě sebrali, já brečel, u nás bydlely dvě rodiny odsunutých Němců, jedna od Berlína a jedna od Aše. A ti mi říkali: ‚Neboj se, budeš se tam mít dobře.‘“ UNRRA ho odvezla do sběrného tábora v Prienu, nedaleko Bavorských jezer. Tady se setkal s mladším bratrem Béďou.

Pojd, Béďo, táta je tu pro nás

Z Prienu, kde byly soustředěny zavlečené děti z celé Evropy, jeli bratři s doprovodem vlakem přes Mnichov do Prahy. „Přijeli jsme do Prahy a tam si nás šli rodiče vyzvednout. Tak tam taky přijel tatínek, tak jsme tam koukali, každý se sháněl kde s kým a jedna paní se mě ptala: ‚Wie heißt du?‘ A já jsem říkal Liebreich [Miloslav] Koller. Ona popošla a přivedla tátu a táta jo a támhle je Adolf – Béďa. Tak jsme ještě vyfasovali Béďu. Potom jsme půlnočním vlakem přijeli do Prachatic a šli odsud pěšky do Nebahov k Brožům,“ popisuje pamětník náročnou cestu zpět. Jak probíhalo shledání s rodinou, poznal ještě maminku? „To víte, že po tolika letech jsem ji nepoznal, ale věděl jsem, že je to matka, tak jsme se přivítali, objímali, měla radost, že jsme už doma,“ líčí okamžiky těšně po návratu pamětník. Bylo jaro roku 1947. Miloslav začal v září chodit do školy. Šel do první třídy, aby se naučil česky, a v pololetí přecházel vždy do dalšího ročníku. „Některé děti se mi zprvu posmívaly, ale nic ve zlém. Já jsem jim pomáhal, protože jsem byl v učení napřed, tak byli spolužáci rádi.“ To mladší Béďa si zvykal hůř. Stále naříkal, že chce zpět k rodině do Steinbergu. Nic jiného do té doby nepoznal, na ukradený domov neměl žádné vzpomínky.

Nacisté jim vzali děti, komunisté majetek

A jak dopadl po válce soused, šéf místní NSDAP Albrecht, který to všechno způsobil? „Ten byl vystěhován z obce, ale do odsunu nešel. Nebahováci, na které leccos věděl, mu napsali takový posudek, aby do odsunu nemusel. Přestěhoval se do Jáchymova, předělal se rychle na komunistu a nic se mu nestalo,“ smutně konstatuje pamětníkova švagrová. Nacista Albrecht nikdy nebyl potrestán. Naopak potrestáni byli znovu Kollerovi. Na základě Benešových dekretů jim hned po válce zkonfiskovali dům. Odvolali se, že byli a jsou česká rodina. Až v roce 1951 dostali svůj dům zpět do užívání s tím, že se o něj musí řádně starat. Utrápená maminka v roce 1959 zemřela. „Tatínek se pak přestěhoval do Pěkné u Volar, dělal tam hlídače ve stájích,“ doplňuje pamětníkova švagrová. Statek připadl místnímu JZD. Na MNV otci vyměřili nájem, kolik že musí splatit zpětně za roky, kdy bydlel ve vlastním, ale zabaveném domě. Dům rodiny Kollerových potom obec zbořila. Mladší bratr Béďa stál opodál a sledoval, jak místní rozebírají ze střechy tašky...

Miloslav Koller dál provozoval vlastní hospodářství, které dostal od otce. Šest hektarů polí, šest kusů dobytka. Lákali ho do jednotného zemědělského družstva (JZD). Nechtěl. Přes vysoké dodávky se mu dařilo jakž takž se uživit. Léto roku 1961 bylo horké. V Berlíně se stavěla zeď a ve vzduchu visela nejistota z možné eskalace studené války. Československá lidová armáda byla v pohotovosti. Brancům byla vojna prodloužena a na letní cvičení byly povolány zálohy. „Z JZD tam měl jít jeden, ale ten by jim chyběl na práci,“ vysvětluje Miloslav Koller, „a tak poslali mě. Cvičení bylo na sedmdesát dní a zrovna bylo nejvíc práce, žně taky a kolem zvířectva, a já jsem byl pryč. Zatím dobytek rozebrali mezi lidi. Třeba kdo neměl mléko, tak si vzal krávu, a za to, že ji živil, tak měl od ní mléko, tak se to řešilo. A pak jsem byl zase honěný, že jsem nesplnil dodávky, páč jsem byl pryč. Místo abych dával dodávky, tak jsem byl u Sloupu na cvičení.“

Za nesplnění dodávek hrozilo Miloslavu Kollerovi vězení. Už měl soudní výměr s nástupem k trestu. „Šel jsem za vedoucím místních Státních statků Bartíkem a říkám mu: ‚Helejte, já jsem se zemědělstvím skončil, protože jdu sedět.‘ On řekl: ‚Počkej,‘ odjel, vrátil se a říká: ‚Tak nepůjdeš, budeš tady.‘ Tak jsem to vyřídil a byl jsem zaměstnancem Statků, furt dál, až do penze,“ uzavírá své nelehké vyprávění Miloslav Koller a na dotaz, co by vzkázal budoucím generacím, odpovídá: „Na mně už to nezáleží, je to na nich, aby se mladí poučili. Co bylo, bylo.“