Miloslav Koller

* 1937

  • „No to zase měli takové sběrné tábory, Schülerheim tomu říkali také, no tak mě odvezli do města Prien, to bylo u těch Bavorských jezer, tam byly zase čtyři hotely a tam se to dováželo, tak vím, že tam byly děti do deseti let a pak do patnácti let a tak, a tam jednou jsem se dozvěděl, že už brácha by tam měl být, tak jsem se v neděli vydal na výzvědy a šel se tam podívat, no a tak jsem se sešel s Béďou, říkám mu: ‚My jsme bratři!‘ A on: ‚Tak to jo.‘ A pak nás odváželi, to vždycky byl nějaký transport, první byl do Jugoslávie, to vím, a pak zase taky do Francie, no a třetí byl do Čech.“

  • „U těchhle lidí jsem byl na samotě, na pile, a ta paní byla přísná, já se třeba počural v noci, tak ona že mě pustí do té lednice dolů, držela mě hlavou z okna za nohy, no já jako dítě jsem myslel, že to může udělat, že mě pustí, klidně. A já jí nadával, že není pěkná, že moje maminka byla hezká a hodná, no a tak viděli, že nejsem spokojený, a přišli z nějakého úřadu jednou se vyptávat, jak se mám, tak jsem to říkal, no a oni si to nějak zapsali, a táhlo se to dál, tak byl klid a najednou přijela jedna sestra a povídá: ‚Tak já si jdu pro tebe a jedem pryč k jiným rodičům, aby ses měl líp.‘ Tak jsme cestovali vlakem a teď na jedné zastávce vlak zastavil a my šli pěšky do vsi. Na kraji vsi to bylo, tam byli ti lidi, tak mě tam zavedla, tak tady bys měl být u těch lidí. A ta paní, ta byla selka, taková kulatější, červená, pěkná, a hned chlapečku, sem, chlapečku, tam a říkala, že táta přijede až po půlnoci, on dělal u dráhy, nešel do války, ale musí, když někde vybombardovali nádraží, to tam dirigovat. No tak ten přijel kolem půlnoci, tak koukal, [že] je tu chlapeček, no a to už jsem mluvil všechno německy, jako pravý Němec. A teď ráno se rozhodovalo, jestli budu chodit do školky, nebo ne, hned rozhodli, že do školky, tak mě zavedli do školky a teď ty děti německý na mě: ‚Jé, Čech, Čecháček‘ a chtěly mě zmlátit, a já je kopal, jsem nepustil žádného k sobě. Až jsem je opanoval, že jsem jako byl hrdina, páč jsem je přepral.“

  • „No a vždycky přišli Němci, že nás taky odeberou, a maminka zavírala okenice a všechno, jako že nejsme doma, že jsme na návštěvě v Jámě u strejdy, no tak zase odešli, ty únosci, co byli, no a pak už dlouho nechodili a maminka říkala: ‚To už mně tyhle dva nechají pro radost, neseberou mně všechny děti...‘ Tak jsme chvíli nechávali otevřený všechny dveře a najednou přišli, vtrhli [dovnitř] a čapli mě a mladšího bráchu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prachatice, 18.02.2025

    (audio)
    délka: 54:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkal jsem tý Němce, že moje maminka je hezčí a hodnější

Miloslav Koller 18. února 2025
Miloslav Koller 18. února 2025
zdroj: Post Bellum

Miloslav Koller se narodil 2. září 1937 v Nebahovech na Prachaticku. Otec František Koller, narozený v roce 1900, pocházel z Frantol, matka Marie, rozená Mrázová, narozená v roce 1900, z Nebahov. Maminka byla Češka, otec pocházel z česko-německé rodiny. Rodiče žili na samotě za vsí, živili se jako zemědělci. Měli pět dětí – Františka, Bohumila, Marii, Miloslava a Benedikta. Vychovávali je v lásce k vlasti, mluvili česky, při sčítání lidu v roce 1930 se hlásili k české národnosti. Vypuknutí druhé světové války znamenalo pro rodinu konec klidného života. Nacistický přisluhovač a šéf místní NSDAP Albrecht otce ze msty udal, že se nechová jako řádný Němec, a František Koller byl ve svých jedenačtyřiceti letech donucen narukovat do wehrmachtu. Všechny děti pak byly matce během měsíců na přelomu let 1941/42 násilně odebrány. Pamětník se dostal na převýchovu do Německa. Když ho sebrali, neuměl slovo německy. Když se v roce 1947 vrátil k rodičům, neuměl slovo česky. Rodinné martyrium pokračovalo. Rodiče přišli o hospodářství. Utrápená maminka brzy zemřela. Tatínek poté musel místnímu výboru doplatit nájem za léta, kdy v zabaveném domě hospodařili. Miloslav Koller soukromě hospodařil ve vedlejším domku, který dostal od otce darem. Měl šest krav, záhumenek, pole. Vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) odmítal. Komunistům se jej podařilo zlomit až v roce 1961. Povolali ho na speciální letní cvičení záloh. Úroda tak zůstala nesklizená a dobytek si mezitím rozebrali lidé ze vsi. Po návratu ze cvičení byl odsouzen k výkonu trestu pro nesplnění povinných dodávek. Místo nástupu do vazby se stal zaměstnancem Státního statku v Nebahovech, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. V roce 2025 žil v Prachaticích.