Miloslav Koller

„U těchhle lidí jsem byl na samotě, na pile, a ta paní byla přísná, já se třeba počural v noci, tak ona že mě pustí do té lednice dolů, držela mě hlavou z okna za nohy, no já jako dítě jsem myslel, že to může udělat, že mě pustí, klidně. A já jí nadával, že není pěkná, že moje maminka byla hezká a hodná, no a tak viděli, že nejsem spokojený, a přišli z nějakého úřadu jednou se vyptávat, jak se mám, tak jsem to říkal, no a oni si to nějak zapsali, a táhlo se to dál, tak byl klid a najednou přijela jedna sestra a povídá: ‚Tak já si jdu pro tebe a jedem pryč k jiným rodičům, aby ses měl líp.‘ Tak jsme cestovali vlakem a teď na jedné zastávce vlak zastavil a my šli pěšky do vsi. Na kraji vsi to bylo, tam byli ti lidi, tak mě tam zavedla, tak tady bys měl být u těch lidí. A ta paní, ta byla selka, taková kulatější, červená, pěkná, a hned chlapečku, sem, chlapečku, tam a říkala, že táta přijede až po půlnoci, on dělal u dráhy, nešel do války, ale musí, když někde vybombardovali nádraží, to tam dirigovat. No tak ten přijel kolem půlnoci, tak koukal, [že] je tu chlapeček, no a to už jsem mluvil všechno německy, jako pravý Němec. A teď ráno se rozhodovalo, jestli budu chodit do školky, nebo ne, hned rozhodli, že do školky, tak mě zavedli do školky a teď ty děti německý na mě: ‚Jé, Čech, Čecháček‘ a chtěly mě zmlátit, a já je kopal, jsem nepustil žádného k sobě. Až jsem je opanoval, že jsem jako byl hrdina, páč jsem je přepral.“

„No a vždycky přišli Němci, že nás taky odeberou, a maminka zavírala okenice a všechno, jako že nejsme doma, že jsme na návštěvě v Jámě u strejdy, no tak zase odešli, ty únosci, co byli, no a pak už dlouho nechodili a maminka říkala: ‚To už mně tyhle dva nechají pro radost, neseberou mně všechny děti...‘ Tak jsme chvíli nechávali otevřený všechny dveře a najednou přišli, vtrhli [dovnitř] a čapli mě a mladšího bráchu.“