Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Kolíbal (* 1925)

• narozen 11. prosince 1925 v Orlové

• otec zámečník, později řidič

• 1936–1938 gymnázium v Orlové

• podzim 1938 – stěhování z Orlové do Ostravy

• 1938–1944 gymnázium v Ostravě

• jaro 1944 – totálně nasazen na práci v dole v Ostravě

• léto 1944 – květen 1945 vyhýbá se totálnímu nasazení

• říjen 1945 – studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

• 1951 – ukončení studia na VŠUP

• 1951–1954 studium scénografie na DAMU v Praze

• 1952 – svatba s Vlastou Prachatickou

• knižní ilustrace, scénografie, sochy, grafiky, instalace

• 1960–1970 člen umělecké skupiny UB-12

• 1968–1969 zahraniční stipendijní pobyty

• 1973–1980 zákaz vystavování v Československu

• 1990–1993 profesor AVU, ateliér socha – instalace

• samostatné i skupinové výstavy, realizace

• 2005 – státní vyznamenání Za zásluhy o stát ve výtvarném umění

Ačkoli Stanislav Kolíbal proslul především jako sochař, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vystudoval užitou grafiku. Tvrdí, že zájem o vnímání prostoru v něm probudilo studium scénografie, jímž po absolutoriu pokračoval. Široký záběr jeho umělecké tvorby zahrnuje knižní ilustraci, grafiku, sochařství, prostorové instalace, scénografie.

Místo maturity totální nasazení

Narodil se 11. prosince 1925 v Orlové v okrese Karviná na Těšínsku. Otec Karel, původně vyučený zámečník a zapálený sokol, pracoval jako řidič, v důsledku hospodářské krize třicátých let však ztratil zaměstnání a tříčlenná rodina musela vyjít s minimálním příjmem. Těšínsko, průmyslová a hornická oblast bývalého slezského knížectví obývaná Slezany, Moravany a Poláky, bylo v době první republiky rozděleno mezi Polsko a Československo. Nevyřešené územní spory vyvrcholily v říjnu 1938, po podpisu mnichovské dohody, kdy část Těšínska včetně Orlové anektovalo Polsko. Stanislav Kolíbal, tehdy gymnazista, vzpomíná, že dřívější klidné soužití obyvatel české a polské národnosti velmi rychle skončilo: „V Orlové existovalo české i polské gymnázium. České bylo okamžitě po záboru zavřeno, studenti mohli přejít na gymnázium polské, ale studentů bylo příliš. Tehdy se otec rozhodl z Orlové odejít.“

Rodina se odstěhovala do Ostravy, kde ovšem v době po odtržení Sudet hledala útočiště řada uprchlíků. Najít práci bylo složité a ještě složitější to bylo s bydlením. „Čtrnáct měsíců jsme žili v provizorní ubytovně zřízené ve škole, než rodiče získali skromný domovnický byt,“ vzpomíná Stanislav Kolíbal na nelehkou dobu. Pokračoval ve studiu na ostravském gymnáziu. Za významné považuje své setkání s profesorem literatury a francouzštiny Leopoldem Vrlou, který ho seznámil s literaturou, ale i s výtvarným uměním a podnítil ho k vlastní výtvarné tvorbě. Místo maturity, kterou měli studenti gymnázia skládat na jaře 1944, se ovšem ozval úřad práce (Arbeitsamt) a Stanislav Kolíbal společně se spolužáky nastoupil jako totálně nasazený na šachtu Dolu František. Ve stejné době se připravoval na zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kam byl přijat. Jako nově přijatý student nemusel docházet na šachtu v Ostravě, ovšem záhy se totální nasazení dotklo i studentů umělecké školy. „Tehdy jsem získal díky příteli na úřadě potvrzení a razítko do Kennkarty, že formálně pracuji stále v Ostravě, ale nikam jinam jsem nenastoupil. Prakticky jsem se tedy vyhýbal od léta 1944 do května 1945 totálnímu nasazení,“ vysvětluje pamětník.

Zrádce dělnické třídy

V říjnu 1945 nastoupil na uměleckoprůmyslovou školu, která tehdy získala status školy vysoké, do ateliéru grafiky profesora Antonína Strnadela. V souvislosti se vzpomínkami na studentská léta připomíná levicovou orientaci většiny spolužáků, sám jí ovšem nepropadl. „Moc dobře jsem věděl o likvidaci nepohodlných osob, například spisovatelů, v Sovětském svazu. Proto pro mě bylo levicové smýšlení nepřijatelné,“ tvrdí Stanislav Kolíbal. Po únorovém převratu i na fakultě probíhaly prověrky studentů, které měly prověřit jejich vztah k nově budované společnosti. Pamětník prověrkami prošel i přes výhrady: „Tehdy mi kolega vmetl do tváře: ‚Můžeš zůstat, ale jsi zrádce dělnické třídy.‘ Zachránil mě proletářský původ, protože by se nehodilo, aby studenta z dělnické rodiny, který krátce pracoval na šachtě, vyhodili ze studií,“ vzpomíná Stanislav Kolíbal. Už během studia pracoval na knižních ilustracích k dílu Františka Halase, Karla Schulze, Edgara Allana Poea a dalších autorů. Školu pak absolvoval knižními ilustracemi Antona Pavloviče Čechova v roce 1951.

Po absolutoriu pokračoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění studiem scénografie, které ukončil v roce 1954. Tehdy se před ním otevřela možnost jevištní práce, navíc na divadelní práci vyzdvihuje fakt, že „divadlo bylo ve své době svobodnější než výtvarné umění, na jevišti nebylo nutné zachovávat realismus, který dominoval výtvarnému umění“. Zároveň díky studiu získal hluboký vztah k prostoru a zájem o prostorovou instalaci, který pak uplatnil v sochařské tvorbě.  Jako člen Svazu výtvarných umělců, kam byl přijat v roce 1952 přes protesty Vladimíra Šolta, se živil především zakázkami knižních ilustrací. Renomé si získal ilustracemi dvou dílů antologie Strom pohádek z celého světa (1957, 1959), účastnil se také práce na československém pavilonu na světové výstavě Expo konané v Bruselu v roce 1958. Mezi lety 1960–1970 byl členem uměleckého seskupení UB-12 (Umělecká beseda 12). Během velké skupinové výstavy v Topičově domě v roce 1962 se setkal s cenzurními zásahy zástupců Svazu výtvarných umělců do instalace. „Tehdy šlo o obraz Jiřího Johna znázorňující pole. Kdosi poznamenal, že pole nemůže být tak černé, že to vypadá jako spáleniště, takže se tam musí dát jiný exponát,“ popisuje Stanislav Kolíbal.   

Síla do dalších bojů

S dalšími zásahy Svazu výtvarných umělců do koncepce především skupinových výstav z ideologických důvodů se Stanislav Kolíbal a další umělci setkávali i později. Období nesvobody za normalizace, kdy v letech 1970–1988 nemohl v Československu vystavovat vůbec, předcházela nadějná druhá polovina šedesátých let, spojená například s jeho pobytem v jihofrancouzském Vence, který absolvoval v létě 1968, před srpnovou okupací. O odchodu z Československa po srpnu 1968 z rodinných důvodů neuvažoval. V sedmdesátých a osmdesátých letech se mu podařilo díky zahraničním kontaktům, které získal během předchozích let, zúčastnit zahraničních výstav (Itálie – Milán, Japonsko – Tokio, USA), které však byly československými úřady částečně omezovány. Na konci osmdesátých let získal po složitých jednáních povolení k výjezdu na roční stipendijní pobyt v západním Berlíně. Po roce 1989 pak mohl tvořit bez cenzurních zásahů a omezení. V letech 1990–1993 vedl ateliér socha – instalace na pražské Akademii výtvarných umění, uspořádal mnoho výstav a realizoval četné návrhy. V roce 2004 byl oceněn ministrem kultury ČR za celoživotní dílo, o rok později převzal státní vyznamenání Medaile Za zásluhy. Stanislav Kolíbal ve svém rozhovoru pro Paměť národa shrnul své bohaté životní zkušenosti stručně: „Jsem rád za to, co jsem prožil, i za negativní zážitky. Jejich překonání mi dodalo sílu do dalších bojů.“