„Jak nás dali do lágru, tak jsme byli daný na ‚korčovku‘, tomu říkali ‚korčovka‘, vykopávat pařezy. A to byly pařezy, že tři čtyři lidi seděli na jednom pařezu jako na židli, kmeny. A já byl takhle zničenej, že já jsem ani ten krumpáč nemohl zvednout.“
„Najednou za rohem vyjel proti mně tank. Německý. Nelžu, přísahám, jestli to bylo strachem, já nevím, já na ten tank hodil tu flašku. Opakuji, nevím, jestli to bylo strachem, nebo tím, že jsem byl dobrý voják, já jsem na ten tank hodil tu flašku a v ten moment byl kouř z tanku. A někdo za mnou, vylezli z tanku v černých uniformách, a Němci, že klesli. A my jsme potom šli dál a vyšli jsme na okraj vojenského lesa, já jsem byl z toho úplně pryč. Do dneška nevím, jak je to možný, že já jsem to dokázal.“
„Rok 1989? Já jsem se do ničeho nemíchal. Jenom jsem držel... Oba dva moji kluci, měl jsem dva a ten mladší byl divoch, tak jsme ho chránili, protože jsem měl za komunistů špatný posudek.“
„A tam nás upozornil ten Nestajko brigadýr: ‚Pozor, vy tam máte velitele, budete mít. Je to vrah, zabil enkávédistu a milicistu. Pozor na něj, ale podle mě je to výbornej člověk.‘ Tak nás přijmul a opravdu byl výbornej. On nám říkal, že mu přišlo NKVD, milice, postříleli mu manželku, i děti postříleli, a on měl možnost se bránit, tak zabil enkávédistu a milicistu, a za to dostal doživotí.“
„Najednou, já měl toho ‚ivana‘, samopal, tak jsem říkali samopalu s tím bubnem. Já ho najednou nemohl zvednout. Co mně se děje? Já měl mrtvou ruku. To je mi divný. Já si vezmu samopal na levou stranu, ještě jsem mluvil s vojákama, půjdeme dopředu, bo jsme všichni zalehli, protože jsme dostali ohromnou palbu. Tak jsem vzal tu ruku a strčil jí do blůzy do kapsy. A teď já, myslím si tak, vezmu si samopal na levou stranu a půjdeme do útoku. A teď já jsem si vzal řemen, tohle, a jako vždycky, jak kolikrát se člověk zpotí a otře se. Teplo mi hrozně bylo a já jsem se otřel, a jak jsem bral ten řemen, já to měl červený, já se podíval, v tu ránu jsem se skácel a už jsem o sobě nevěděl.“ Tazatel: „Omdlel jste?“ – „Ne, úplně, v bezvědomí v tu ránu.“ Tazatel: „A kam jste byl zasažen?“ – „Já mám průstřel hlavy.“
„Dne 17. listopadu 1989? Já jsem říkal takhle, byli jsme a žili jsme spokojení po první světové válce s Masarykem. Potom bylo Československo, byli jsme spokojení. Pak nastoupili komunisti, já jsem neříkal nic, ani pro ani proti. Měl jsem se dobře i neměl, dělal jsem důstojnickou školu v Olomouci, ale chtěli se mě zbavit, velitel roty Karlík. Potom jsem slyšel od jednoho kamaráda z Olomouce, také byl Tepličák, a ten mi říká: ‚Vasile, koukej vypadnout, viděl jsem tvůj spis, jsi nežádoucí.‘“
„Najednou se otevřely dveře a ten brácha už byl vojákem, už to věděl všechno. A ukázal se kapitán s rotmistrem. Nebudete věřit, my jsme klekli na kolena a prosili, ať nás vezmou.“
„Měl jsem plné vědomí, a jak se mnou praštilo, tak si ještě pamatuju, že mi vypadl samopal a že jsem volal veliteli, rotnému Kostaňukovi, že mi je nějak blbě, že ať si vezme druhou četu, mojí četu. Ale měl jsem vědomí, teď jak jsem chtěl zvednout samopal, já nemoh. Pamatuju si dobře, že si vezmu na levou stranu samopal a půjdem do útoku, já jsem křičel: ‚Pudem do útoku dál.‘ Bylo mi hrozně teplo, a jak jsem se utřel a jak jsem bral řemen, teď vidím, že to je červený, krev. Že já měl tady potůček, tohleto, tu padnem, já jsem pad, už si nepamatuju nic a probral jsem se až na brigádní ošetřovně, kde mně to čistili.“
Tazatel: „Takže jste byl rád, když komunismus skončil?“ – „Byl jsem také ve straně, já musel, protože když jsem sloužil, tak mi štábní kapitán, krajský velitel v Liberci řekl: ‚Jestli nevstoupíte do strany, tak vás kopnou do prdele.‘ Takže jsem do strany musel vstoupit. Pak jsem byl dokonce v Gottwaldově výzvě, chodil jsem jako kandidát dva roky, ale nelíbilo se mi to. Protože jsem pamatoval Masarykovu republiku. Tady, kde byl funkcionář, tak diktoval, co mám dělat. A to mi šlo na nervy.“
„Jak jsme přijeli do Stanislavova, bylo tam spousta rumunských Židů, kteří utíkali do Ruska. Ale náš bratr, ne aby s námi seděl, jako tři bráchové, on nás nechal, mě a Dmitrije, a on si sedl mezi rumunské Židy. Od tý doby už jsme ho neviděli, až po válce tady.“
„A trest byl, když se provinil, tak byla udělaná do hloubky čtyřhranná jáma. Žebříkem slezl a žebřík vytáhli a tam tři dni. Tomu říkali karcer. Tam byl třeba tři dni, dva dni, podle trestu. Bez jídla a bez pití tam byl v té díře tři metry hluboko.“ Tazatel: „A to bylo něčím přikrytý?“ – „Nebylo nic.“ Tazatel: „A on nemohl vylézt? To nešlo?“ – „Ne. To bylo tři metry, hladký, počítali jsme, jsme viděli, to nám ukázali, bylo to tři metry na tři, do rohu, bylo to hladký jako zdi.“ Tazatel: „Z čeho to bylo udělaný? To byla hlína?“ – „Hlína, do země vykopaná, nemohl nikdo vylézt odtamtud.“ Tazatel: „I v zimě tam dávali lidi?“ – „Ano.“ Tazatel: „Ale to ten člověk musel zmrznout, ne?“ – „Ano, jim na tom nezáleželo. A jestli tam zmrzli nějaký lidi? To já nevím, já vám nemůžu lhát.“
„Jak jsem šel k SNB v sedmačtyřicátym roce, to bylo před Gottwaldovou výzvou, tak mně řekl v Liberci štábní kapitán Pipich: ‚Jestli nevstoupíš na zemskym velitelství v Liberci do KSČ, tak tě kopnem,‘ přímo mi řekl: ,kopnem do prdele.‘“
Vasil Kolbasňuk se narodil 11. května 1921 v Jasině na Podkarpatské Rusi. V dětství sloužil u sedláka, posléze vstoupil do svazu mládeže. Po maďarské okupaci roku 1939 musel chodit do předvojenské přípravky a později uprchl společně s bratry do SSSR, kde byl vzápětí uvězněn, odsouzen na 5 let a deportován do pracovního tábora na Sibiři. Odtud se dostal teprve díky vstupu do nově vznikajících čs. jednotek, byl amnestován a do Buzuluku přijel na Štědrý den 1942. Zde absolvoval výcvik u pěchoty, ale před odchodem na frontu byl zneschopněn a převelen k náhradnímu pluku. Z Buzuluku Vasil Kolbasňuk odjel k pokračovacímu výcviku do Novochoperska, kde se konečně dostal do normální roty. Prvního bojového nasazení se dočkal u Kyjeva, kde působil jako tankoborník, byl povýšen na svobodníka, dostal válečný kříž a medaili Za zásluhy. Na přelomu let 1943 a 1944, kdy se do 1. čs. armádního sboru začali hromadně hlásit volyňští Češi, byl Vasil Kolbasňuk povýšen na desátníka a odvelen do Rovna, aby pomohl s jejich náborem, bojovým a pořadovým výcvikem. Po absolvování tříměsíčního poddůstojnického kurzu dostal hodnost četaře. Bezprostředně po ukončení výcviku volyňských Čechů se Vasil Kolbasňuk vrátil zpět na frontu, kde během karpatsko-dukelské operace působil jako zástupce velitele čety. Zde byl při útoku na kótu 534 (20. září 1944) těžce raněn, ošetřován pak byl v nemocnici v Rzeszowě. Na frontu se vrátil v průběhu jaselské operace. Brzy mu ale bratranec dopomohl k dovolence, takže mohl navštívit již osvobozenou rodnou Jasiňu. V té době byl již rotmistrem. Po skončení války sloužil Vasil Kolbasňuk v Trebušanech na rumunských hranicích. Bezprostředně před připojením Podkarpatské Rusi k SSSR využil Vasil Kolbasňuk možnosti přesídlit do Čech. V Praze prošel kasárnami na náměstí Republiky, v Malé Chuchli a vojenskou ozdravovnou na Jenerálce. Začal sloužit u pohraniční stráže, brzy však byl přeložen k SNB. Po vstupu do SNB v roce 1947 nejdříve sloužil na stanici v Bečvárech u Kolína v policejní hodnosti rotného. Brzy byl ale převelen do Habartic a Horních Pertoltic, kde v lesích hlídal oblast, kudy se přesunovali banderovci. Po skončení úkolu se dostal do školy SNB v Liberci, kterou absolvoval jako 37. ze 130 absolventů. Dostal hodnost strážmistra a vzápětí štábního rotmistra. V roce 1952 absolvoval důstojnickou školu SNB v Olomouci. Po škole sloužil v České Kubici v západních Čechách v hodnosti podporučíka. Slibně se rozvíjející kariéra u policie byla náhle ukončena v roce 1955, kdy byl na základě intrik nadřízených a kolegů z SNB vyhozen. Poté pracoval postupně jako řidič u ČSAD a topič u vysokotlakých kotlů v plynárně v Teplicích. V roce 1968 vystoupil z KSČ na protest proti vstupu vojsk Varšavského paktu na naše území. Během normalizace nebyl propuštěn ze zaměstnání a pracoval jako topič až do odchodu do důchodu v roce 1976. Svou ženu Annu, roz. Kršíkovou, poznal v roce 1947 v Horních Pertolticích v kině. Vzali se roku 1950. Se svou paní, která zemřela v roce 2006, měl dva syny, Vasila a Jiřího. Vasil Kolbasňuk zemřel v roce 2011.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
