Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Vasil Kolbasňuk (* 1921  †︎ 2011)

• narozen 11. května 1921 v Jasině na Podkarpatské Rusi

• útěk do SSSR v roce 1940

• uvěznění a odsouzení na 5 let pracovního tábora na Sibiři za nelegální přechod hranic a špionáž

• vstup do čs. armády v Buzuluku

• první bojové nasazení u Kyjeva

• výcvik volyňských Čechů v Rovně

• karpatsko-dukelská operace a zranění

• poválečná služba na rumunských hranicích

• přesídlení do Čech

• nástup u pohraniční stráže, převelení k SNB

• kariéra u SNB a její konec roku 1955

• dělnické profese

• vystoupení z KSČ na protest proti vstupu vojsk NDR do ČSSR v roce 1968

• pokračování v dělnických profesích i během normalizace

• zemřel v roce 2011

Vasil Kolbasňuk se narodil 11. května 1921 v obci Jasiňa, okres Rachovo na Podkarpatské Rusi. „Jasiňa byla ohromné město, měla asi 70 tisíc obyvatel. Původně měla být okresním městem, ale protože jsme byli na hranicích, stalo se jím Rachovo.“ Tatínek se jmenoval Dimitrij Kolbasňuk, maminka byla Vasilena, za svobodna Lucuková. „Já jsem syn dřevorubce a bylo nás pět bratrů a jedna sestra, byl jsem nejmladší. S tatínkem jsme museli chodit do lesa pracovat. Byli jsme chudá rodina, proto jsem nechodil do školy. Přes léto jsem pásl dobytek na polonině, od osmi let jsem přes zimu chodil sloužit k sedlákovi.“

Rodina žila ve velice těžkých materiálních poměrech, a proto si čas od času dopomáhala pytlačením. „Občas jsme šli zastřelit srnce nebo tak něco, tak jsme měli více masa. Jednou nás udal soused, že máme pušku. Sebrali mě četníci a odvedli na četnickou stanici, kde mi hrozili, abych řekl, kde puška je. Nedal jsem se a nic jsem neřekl. Můj táta podlehl a pušku jim vydal, ale ne tu, po které šli, ale jinou. Když jsem se potom vrátil domů, tak jsem tátovi říkal: ‚Jak to, že ty jsi se jim přiznal a já jsem to vydržel?‘ Četníci nás nechali potom na pokoji, ale my jsme pokračovali v pytlačení. Známý lesný nám dával patrony, podporoval nás tak. A když brácha chytl jelena, tak to nejlepší z něho, paroží a vnitřnosti, mu vždycky zanesl, dal mu to pod dveře. Takhle jsme se živili, jak jsme mohli.“

Ve svém vyprávění pan Kolbasňuk často vzpomíná na Masaryka a jeho první republiku. „Vážili jsme si Masarykovy republiky. Do devětatřicátého roku jsem chodil každý týden na cvičení do svazu mládeže. Dostali jsme dřevěné pušky, s těmi jsme cvičili, zpívali jsme si u toho a měli jsme vždycky z toho radost, protože jsme měli rádi Masaryka.“

Na podzim roku 1938 sousední Maďarsko připojilo část Podkarpatské Rusi, v březnu 1939 potom část zbývající. „V devětatřicátém roce nás okupovali Maďaři. Krátce po jejich příchodu dostal můj starší bratr Ivan povolávací rozkaz do maďarské armády. Tři týdny se proto schovával v lesích, aby nemusel jít. Nedlouho po něm dostal povolávací rozkaz i bratr Dimitrij. Ten se zase v lesích schovával dva týdny. No a já jsem musel povinně dvakrát týdně chodit do maďarské organizace Levente. Tam jsem dostával tolik kopanců a přicházel jsem vždycky domů s modřinami! Neuměl jsem totiž maďarsky a ani jsem se to nechtěl učit. Co jsme proti tomu mohli dělat?“

A tak si bratři vzali k srdci radu svého otce, který sloužil jako voják v první světové válce. „Táta prošel srbskou i italskou frontou, potom šel na ruskou. Byl zajat, jenže se měl moc dobře. A proto nám říkal, kdyby se něco stalo, máme se obrátit do Ruska. A tak když se objevily zprávy, že bychom měli jít bojovat proti Rusku, sebrali jsme se, no a vzhledem k tomu, že jsme žili pět kilometrů od ruských hranic, utekli jsme přes ně. Já a starší bratři Dimitrij a Ivan s manželkou.“

„Překročili jsme hranici a sami jsme přišli na ruskou četnickou stanici. To byl poplach... Když jsme otevřeli dveře, každý se tam chytl zbraně, jako bychom je napadli. Uvítali nás moc dobře, dali nám najíst... No a samozřejmě, že nás zavřeli. To bylo ve vesnici Jablunkovo. Byli jsme tam tři dny, pak nám dali železa na ruce a odvezli nás zase dál. Tam jsme byli přes týden a odvezli nás do Stanislavova, kde bylo také mnoho rumunských Židů, stejně jako my na útěku do Sovětského svazu. Bratr Ivan si sedl mezi ně, nevím, proč to udělal, často jsem mu to potom vyčítal, proč se nás stranil, ale tak se stalo, že jeho osud se potom spojil s jejich – Sověti ho pokládali také za Žida a na čas se nám ztratil z očí.“

Za svůj nelegální přechod hranic byl Vasil Kolbasňuk spolu se svým bratrem Dimitrijem odsouzen na pět let pracovního tábora. „Probíhalo to tak, že přišel prokurátor a přečetl rozsudek, že jsme byli odsouzeni na pět let.“ Na rozdíl od mnoha jiných podobných svědectví jej Sověti fyzicky netrestali, ani vůči němu nepoužívali zbytečně násilí. „Podotýkám, že nás nikdo nikdy neuhodil. Rusové nás označovali za ‚pereběžniki‘, ale nikdo nás neuhodil ani palcem. Podotýkám, že jsme byli odsouzení na pět let Sibiře jako špióni, mohlo se s námi zacházet špatně, nikdo nás ani prstem neuhodil.“

Na svou cestu na Sibiř vzpomíná pan Kolbasňuk takto: „Jeli jsme asi čtrnáct dní, nevím přesně, jak dlouho, vždycky jsme jeli v noci, přes den jsme stáli někde zastrčení. Jeli jsme v dobytčích vagonech. Byly přeplněné tak, že jestli jste seděl a jednou jste vstal, tak jste si už nesedl. Na vagonu byla malá okýnka, na kterých byly dráty a ještě přibitá prkna. Když jsme stáli ve dne někde na stanici, otevřeli, dali nám vodu, třicet deka chleba, tomu se říkalo ‚trista gram hlebuška‘, pak nás zase zavřeli a pokračovalo se v cestě.“

Tábor, kam byl pan Kolbasňuk odvezen, se nacházel někde v lesích daleko na Sibiři. Údajně v něm bylo na pět tisíc vězňů, většinou Ukrajinců odsouzených na doživotí. Práce, na kterou byli zpočátku nasazeni, byla velice těžká: „Dali nás do lágru na ‚korčovku‘ vykopávat pařezy. To byly tak velké pařezy, že tři čtyři lidi na nich mohli sedět jako na židli. Já byl tak zničený, že jsem ani ten krumpáč nemohl zvednout. Kolikrát jsme viděli, že dozorce dal pažbou někomu... Ale nám nikdy nikdo neublížil.“ Poštěstilo se jim však, a tak u této těžké práce nezůstali: „Jednou k nám přišel člověk, který za to, že mu v továrně praskl klínový řemen, dostal osm roků. Už mu skoro uplynuly, měl svůj poslední měsíc. A ten nám říká, že jestli mu dáme naše oblečení, postará se, abychom dostali nové, a ještě nám pomůže, že nebudeme muset chodit dělat těžkou práci. Druhý den jsme už nešli na brigádu na práci, dostali jsme nové ‚šuby‘, další den ráno, všechno vstávalo do práce, přijel velitel lágru a říká: ‚Sbírejte se i s věcmi.‘ Nevěděli jsme, co s námi bude. Vyšli jsme ven z baráku a brigadýr nás dovedl ke koním. Od té doby nenechám dopustit na koně. Bylo to na podzim, každému přidělili jednoho, mně mladého hřebce Orlíka, bratr Dimitrij měl klisnu. Měli jsme vyorávat brambory, ty tedy už byly vyorané, ale museli jsme to ještě jednou přeorávat. Když jsme šli na pole, brigadýr říkal: ‚Ať vás nenapadne brambory sbírat!‘ Dvakrát jsem viděl, že byl na místě zastřelený člověk, který šel po bramborách. No a my jsme vyorávali ty brambory, potom jak ten Ukrajinec odcházel, tak nás dal na podzim na jinou práci, krmit klisny. Byly tam hříbátka a hodně nám pomohlo, že jsme pro ně dostávali oves. Ještě nás upozorňoval, že naším velitelem bude vrah, který zabil enkávédistu. Prý pozor na něj, ale že je to jinak výborný člověk. A opravdu byl. Říkal nám, že k němu přišli enkávédisté a zabili mu manželku a děti. On měl možnost se bránit, proto jednoho enkávédistu a ještě jednoho zastřelil. Za to dostal doživotí.“

O tom, že se v Sovětském svazu utváří československá jednotka, věděl Vasil Kolbasňuk od jedné lékařky, která je dopředu upozorňovala na to, že si pro ně Čechoslováci přijdou. „Najednou se otevřely dveře, ukázal se kapitán s rotmistrem, my jsme klekli na kolena a prosili je, ať nás vezmou. Řekli nám, že to organizuje plukovník Svoboda, díky Benešovi bylo v Moskvě domluveno, že se organizují československé legie.“

Konečně, na Štědrý den roku 1942, se oba bratři dostali do Buzuluku. „Dne 24. prosince 1942 jsem přijel do Buzuluku. Hned nás poslali do sprchy, dostali jsme najíst. Byl tam stromeček, měli jsme krásnou večeři. Jedli jsme bramborový salát a takové řízky, že talíře ani nebyly vidět, v životě jsme s bráchou něco takového neviděli. Bylo tam i ovoce, které jsme si mohli vzít, ale lékař nás varoval, ať se nepřejídáme, že by nám bylo zle. Představte si, tento šéflékař byl také z Jasini, jeho otec byl krejčí a šil nám kalhoty. Jmenoval se Mojžíš Rosenthal, po válce se přejmenoval na Radovského. Prohlížel nás, nejvíc prohlížel mne, a řekl: ‚Chlapče, ty asi nevydržíš.‘ Byl jsem hodně zesláblý, po celou dobu v gulagu jsme dostávali velice špatné jídlo, asi si to dovedete představit.“

Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu měli bratři problém účastnit se výcviku, do bojů u Sokolova také nezasáhli. „Doktor Radovský mi každý den nosil čokoládu, abych se vzpamatoval.“

Vasil Kolbasňuk byl přidělen k pěchotě, bratr Dimitrij k tankistům, bratr Ivan, s nímž se v československé armádě později také setkal, byl u jízdy. „Tak jsme byli v každém útvaru.“

„Potom se začalo s výcviky. Většinou, protože byla velká zima, jsme cvičili na chodbách. Když bylo počasí trochu lepší, vyhnali nás ven, ale jinak byly takové mrazy, že když jste si plivl, na zem spadl kus ledu. Nebylo vidět ptáčka.“

„Z Buzuluku nás přemístili do Novochoperska. Z normální roty jsem se dostal do náhradního pluku, kde jsme dostávali jídlo pětkrát denně. Byl jsem zničený, tak mě vyřadili zvlášť. Pak mě už konečně přeřadili do normální roty.“

Pan Kolbasňuk se účastnil bojů o Kyjev: „Vzpomínám si na svůj křest v boji. Šli jsme lesem a najednou proti mně vyjel německý tank. Přísahám, měl jsem takový strach... Nicméně na ten tank jsem hodil flašku, měli jsme takové černé půllitrové zápalné lahve, a v ten moment byl tank v kouři.“

A ještě jedna příhoda z bojů o Kyjev: „Já jsem právě jel do útoku za bráchovým tankem, byly tam ohromné protitankové zákopy. Už jsme byli na okraji města, teď mého bráchy tank přijel, brácha vystoupil. Objali jsme se, a že to půjdeme obhlédnout. Najednou z jednoho baráčku vyšla rozcuchaná ženská a křičela: ‚Nechoďte tam, já tam mám nemocnou dceru.‘ A brácha povídá: ‚Podívej se do těch okýnek.‘ Nic. Už jsem procházel, a najednou jsem zaslechl, že někdo mluví. Pušky jsme měli nabité, šel jsem k tomu okýnku a uslyšel jsem hlasy, ale nerozuměl jsem jim. Tak jsem se vrátil k bráchovi, řekl jsem mu to, on zařval na tu ženskou, aby neodcházela, protože chtěla utéct. Útok do baráku, z něj vyšlo sedm esesáků. A co jsem viděl a nechtěl jsem vidět – brácha vytáhl pistoli a babu zastřelil. Heslo generála Svobody bylo: ‚Nezabiješ, zabiju tě!‘“

Po bitvě o Kyjev pan Kolbasňuk získal válečný kříž, hodnost svobodníka a medaili Za zásluhy. Jemu, nováčkovi, se podařilo zničit jednak tank, jednak těžký kulomet.

Další mise pana Kolbasňuka spočívala v tom, že byl poslán do Rovna dělat instruktora v přijímači volyňských Čechů. Následně byl poslán na frontu, k Dukle: „Po výcviku jsem šel na frontu. Byl jsem přidělen k nově se organizujícímu třetímu praporu a cvičil jsem tam volyňské Čechy. Pamatuji si, že jsem říkal: ‚Když půjdeme do útoku a bude křičet raněný, volat maminku a všechno možné, tak k němu nechoďte.‘ Ze zkušenosti jsem to věděl a říkali to i moji velitelé – když půjdete k raněnému, dostanete to taky. Ne, neposlechli mě, padlo tam spousta lidí zbytečně. Raněný křičel, dva tři mu šli na pomoc, ten ho sekl z kulometu a dostali všichni. No a já jsem říkal ze začátku, nechat ho, na to máme ošetřovatele. Třeba po dvou třech hodinách se probudí polomrtvý, ale ještě žije.“

Na Dukle byl Vasil Kolbasňuk také těžce raněn: „Dělal jsem tam zástupce velitele čety. Vycházeli jsme z lesa, před námi byla cesta, vedle ní potůček, kde tekla červená voda. Byly tam kusy nohou, rukou... Kusy masa, hadry po stromech... Překročili jsme dělostřeleckou palbu a měli jsme jít na holé prostranství, do kopce. Byla to kóta 534, kterou jsme museli dobýt. Za den jsme udělali osm útoků. Dne 12. září jsem šel na poslední útok. Já jsem ji dostal jako píchnutí, když vám bere krev. Jenom mnou praštilo. Ale už předtím mě volali vojáci, že velitel čety je raněný, a tak jsem po něm, jakožto jeho zástupce, převzal vedení. Pamatuji si, že vedle mě byl velitel jiné čety a já mu povídám: ‚Hele, Karle, se mnou se něco děje, vem si i moji četu.‘ A víc nic, najednou, měl jsem ‚ivana‘, tak jsme říkali tomu samopalu s bubnem, a najednou jsem ho nemohl ani zvednout, měl jsme mrtvou ruku. Tak mi to bylo divné, že si vezmu samopal na levou ruku, ruku jsem si strčil do blůzy do kapsy. A teď, bylo mi vedro, tak jsem se otřel, a jak jsem bral řemen, tak jsem to měl červené. V tu ránu jsem se skácel a už jsem o sobě nevěděl, bezvědomí. Měl jsem průstřel hlavy, takhle mi schází kost. Pět centimetrů délka, dva a půl centimetru šířka a hloubka. Kulka mi prolétla skrz hlavu, měl jsem zakrvácenou blánu. Probral jsem se v nemocnici za dva týdny. Probudil jsem se, vedle mě seděla ošetřovatelka a říká: ‚Devět dní jsme čekali, jestli se probereš. A říkali si, jestli se devátý den probereš, budeš žít.‘ Po Dukle jsem byl potom povýšen ze svobodníka na rotmistra.“

Pan Kolbasňuk byl těžce raněn a do bojů už více nezasáhl. „Potom už jsem nebyl schopný účastnit se dalších bojů. Bratranec mi dopomohl, že jsem jel domů na dovolenou. Všelijak jsem musel jet, abych se tam dostal, a tam mě komunisté trhali nárameníky, lvíčka, a volali: ‚Čechy ven!‘ To byli Ukrajinci, moji známí z domova. Byl jsem doma na dovolené asi měsíc, no a potom nás Svoboda, válečné invalidy, dal do vojenské stráže obsadit hranice s Rumunskem.“

Válku přežili všichni tři bratři Kolbasňukovi, ačkoliv všichni tři byli těžce raněni. „Bratr Ivan neměl nohu a přišel o oko. Byl u dělostřelectva také jako velitel čety, no a padla tam mina. Druhý bratr, Dimitrij, tankista, dostal granát z tanku, shodou okolností se sešly v hlavni dva granáty, ten jeho a německý, a vevnitř tanku mu to rozsekalo všechno. Byl těžce raněn, měl střepinu v plicích. A stejně jako já chtěl utéct z nemocnice na frontu. Dostal se domů, na Podkarpatskou Rus, už se nedostal sem. Tak byl třikrát na operaci ve Lvově, vždycky ho otevřeli, ale střepina byla dál. Doktor mu potom řekl, že střepinu nemůžou dostat ven, protože cestuje. Pořád ale hrozilo, že jednou, až střepina narazí na nějaký důležitý sval nebo nerv spojený s mozkem nebo se srdcem, protrhne to. A tak se mu to jednou stalo, dělal něco u kamen, padl a bylo po něm.“

Bylo rozhodnuto, že Podkarpatská Rus po válce připadne Sovětskému svazu. Pro pana Kolbasňuka to znamenalo zvolit si, která z dvou vlastí je mu milejší: „Měl jsem kamaráda, který byl poručíkem NKVD, a od něj jsem se dozvěděl, že bude uzavřena hranice: ‚Budeš moct jít do Čech, nebo zůstat doma.‘ Potom přišel jeden důstojník a povídá: ‚Tak se seberte, za tři dny odjíždí vlak do Čech, můžete jet, nebo zůstat doma.‘ Já jsem si řekl: ‚Narodil jsem se za Masaryka, tak patřím mezi Čechy.‘ Proto jsem se rozhodl jít do Čech.“

A jaké byly poválečné osudy Vasila Kolbasňuka? „Nejprve jsem byl ubytován v Praze na náměstí Republiky u raněných vojáků. Potom mě převezli jako invalidu do Malé Chuchle, následně do Dejvic do vesničky Jenerálka, kde v místním zámečku byli invalidé, tam jsem byl až do roku 1947. Poté jsme si měli vybrat práci. Pro mě to bylo velice těžké, protože jsem neměl žádné školy, česky jsem pořádně neuměl. Ale měl jsme rád les, chtěl jsem jít dělat hajného. Nebylo to ale možné, tak jsem chtěl jít někam, kde zase bude les, do pohraniční stráže. Jenže najednou mi přišel dopis, že pohraniční stráž byla zrušena a že jsem automaticky převelen k SNB.“

Několik let sloužil u SNB, ale jeho nadřízený na něj donášel na ministerstvu vnitra. „Přišel za mnou jeden kamarád ze školy, který byl u tajných, a říká: ‚Vasile, neprozraď mne, ale viděl jsem tvůj spis, je tam napsáno ‚Nežádoucí‘. Pošpinili mě tak, že mě vyhodili. Manželka mi potom dopomohla, že jsem si našel práci jako topič v plynárně.“

„Když přišel osmašedesátý rok, byl jsem hrozně proti Němcům, vždyť jsem přeci proti nim bojoval. A řekl jsem si, když přišla okupace a byli tu Němci z NDR, Poláci, Maďaři, Bulhaři, Rusáci. Já jsem říkal: ‚Nejsem proti Rusákům, ale proti Němcům, kteří nás už po třetí okupují. To nám prvně zabrali pohraničí, potom celou republiku, a teď zase, no je to tak?‘ Trval jsem na tom a vystoupil jsem z KSČ do té doby, dokud neodejdou Němci. Potom jsem čekal, až pro mě přijdou.“

„Se svou ženou Annou jsme spolu byli šedesát let. Zemřela loni. Měli jsme dva chlapce, Vasila a Jiřího. Vasilek chtěl dělat průmyslovku v Liberci, jenže to bylo v tom osmašedesátém roce, kdy jsem dostal vyhazov... Tak z politických důvodů nebyl přijat. Jiříček chtěl dělat elektrikáře, ale nemohl se dostat na učení, kvůli mně. Byl jako voják někde u Chomutova, ale jezdil domů celkem často. Vždycky si zastavil auto. Jednou ho vzal člověk, se kterým si vyprávěl, že by chtěl dělat elektrikáře, ale nevěděl důvod. Děti totiž nevěděly, že já, jejich otec, mám špatné vysvědčení. Potom přijeli do Teplic a ukázalo se, že člověk, který ho vzal, byl major krajské správy. Jiříček dostal strach, protože za nedovolený odchod byl zápis do vojenské knížky. Najednou jsme dostali dopis, že se máme okamžitě dostavit na krajskou správu k pohovoru, já a syn. Dostal jsem strach, bál jsem se, že mě zavřou, manželce jsem radši o tom ani nic neříkal. Přijeli jsme do Ústí, na rohu, kde je krajská správa, byla malá putyka a Jiřík povídá: ‚Ocko, dáme si jednoho frťana.‘ Byl jsem z toho úplně pryč, představte si za komunistů, když vás volali na krajskou správu... Uvedli mě dva se samopaly, no, byli jsme jako zločinci. A prý, jestli víte, kapitán kádrového oddělení, major... Ten, co vezl Jiříka... Bylo mi do breku, nevěděl jsem, co se mnou bude, jestli mě zavřou... A prý ani nevím, jaký mám posudek? Že jen zatáhnout smyčku a budete viset. Nechal mě mluvit, jak to bylo, pak se ujal slova major: ‚Rodiče nemůžou za děti, děti nemůžou za rodiče. Jiříku, chceš se stát elektrikářem?‘ Já pořád čekal, že mě zavřou, už jsem byl zavřený v Rusku, tak jsem věděl, co to je... A oni: ‚My tě přijmeme na krajskou správu, uděláš si silnoproud.‘ Tak si Jiřík potom tu školu udělal... Oba dva synové ale zemřeli na rakovinu, jednomu bylo třicet, jednomu bylo padesát.“

Zpracovala Lenka Kopřivová